Konfliktní rodič? Za mě jen vystrašený. Systém uspávání dětí před operací se musí změnit, říká anestezioložka
Pokud jste někdy doprovázeli dítě na operaci, pravděpodobně to znáte a dost možná vás to doteď straší. Moment, kdy vám ho zdravotníci vezmou z náruče a zamíří na sál. V lepším případě už dítě klimbá po premedikaci, v tom horším je ale vystrašené, pláče, brání se. Právě o tom, zda musí být oddělení dítěte od rodičů při anestezii opravdu normou – i za cenu silného stresu a možných následků – se vede i mezi lékaři a lékařkami stále silnější spor. V českých nemocnicích přitom neexistují jednotná pravidla a rodiče jsou často vytlačováni na chodbu bez opory v zákoně. Anestezioložka ze Všeobecné fakultní nemocnice v Praze Alena Bauerová vysvětluje, proč je změna nutná – a proč se právě teď může opravdu povést.
Moje dcera je od narození vážně nemocná a po zbytek života pravděpodobně bude onkologickou pacientkou. Jako matka takového dítěte se s českým zdravotnictvím potkávám intenzivně už šest let, a v nemocnicích jsem tak, bohužel, zažila kromě toho dobrého i scénáře, které by podle mě v moderní medicíně neměly mít místo.
Několikrát jsem musela nechat svou dceru odjet na sál vyděšenou a beze mě, zažila jsem momenty, kdy byla v bdělém stavu vystavena fyzické přesile personálu, který se ji snažil zpacifikovat. A vidím dopady takových situací na její život.
Tato nucená separace, byť trvá třeba jen pár minut, není banalitou. Je to hluboký zásah do důvěry mezi dítětem a rodičem i mezi pacientem a systémem. Přestože legislativa stojí na straně rodin, praxe v mnoha velkých ústavech zůstává rigidní. Mým cílem je tuto dynamiku změnit. Přítomnost rodiče u uspávání není laskavost lékařů, je to základní preventivní opatření proti traumatu, které po letech konečně začíná brát vážně i český systém.
Jednou z těch, kdo vysvětlují, proč je potřeba stávající postupy zásadně změnit, je lékařka, která se s důsledky separace dětských pacientů a pacientek od rodičů denně setkává: anestezioložka ze Všeobecné fakultní nemocnice v Praze Alena Bauerová.
Vzpomínáte si na konkrétní situaci, která vás přiměla pochybovat o tom, zda je současný přístup k dětským pacientům a pacientkám v nemocnicích v pořádku?
Těch dětí bylo víc, ale nejsilnější byl zážitek s pětiletou holčičkou. Šlo o opakovaný výkon, což je přesně ten moment, kdy bychom měli zohlednit, že pro to dítě to není jedna anestezie, ale třeba čtvrtá v krátkém čase. Tu holčičku už bylo prakticky nemožné předem medikovat a tímpádem zklidnit a připravit. Nechtěla si vzít sirup, nenechala na sebe sáhnout. Její matka už byla psychicky úplně rozložená. Když jsem přišla na pokoj, dítě bylo absolutně neutěšitelné. Matka mi nakonec na chodbě řekla: Já odcházím, dělejte si s ní, co chcete. Vyčerpala své zdroje a my zůstali v situaci, kdy nechcete dítě držet násilím, ale jiná cesta, jak ho v klidu uspat, už nezbývá.
Co v takové situaci většinou následuje?
Musely jsme ji se sestrami podržet a stříknout jí do nosu silnější sedativum, i když jsme z toho byly samozřejmě v nekomfortu. Povedlo se to, do pěti minut byla vláčná a mohly jsme ji odvézt. Po výkonu jsem si šla s matkou promluvit a řekla jí, že se ta situace zvládla i bez ní a nakonec to proběhlo v klidu. Snažím se to dělat vždycky – ještě před odchodem z práce se zajdu podívat na děti po operaci a rodičům alespoň zpětně vysvětlím, jak a co se dělo po tom, co se s dítětem rozloučili. Mozek má tendenci vymýšlet nejhorší scénáře, zvlášť když u něčeho člověk nemohl být. Když rodičům řeknete, že to bylo v pořádku, sejmete z nich aspoň část té zátěže. Ale takové situace pro nás nejsou příjemné. My máme rádi klidné pacienty, kteří jdou na výkon s dostatečnou premedikací. Takto rozrušené dítě je pro nás problém i proto, že když brečí, víc se zahleňuje, otékají mu dýchací cesty, což komplikuje úvod do anestezie. Pokud dítě z nějakého důvodu není dostatečně zpremedikované, tedy nemá v sobě léky na zklidnění, a je rozrušené, je nejlepší, když je k jeho zklidnění přítomen rodič, který situaci ustojí.
V rozhovoru se ještě dočtete:
- Jak má vypadat správná příprava na operaci i uspání dítěte a jak velkou roli v tom hraje jeho pohoda.
- Že anestezie jsou pro ošetřující hodiny nudy střídané minutami naprosté hrůzy a stresu.
- Proč je anestezie u dětí náročnější než u dospělých a že do deliria se probouzí podle dat až dvacet procent z nich.
- Alena Bauerová se v rozhovoru věnuje i jiným tématům, například tomu, že u rodících žen je potřeba řešit jejich předchozí traumata – protože každá pátá žena zažila sexuální násilí a každá sedmá znásilnění.
Chcete si přečíst celý rozhovor a mít přístup k dalším textům Heroine? Odemkněte si celý web a podpořte nezávislou redakci.
Předplatné začíná už od 149 Kč měsíčně a můžete ho i darovat.
To ale v současné chvíli skoro není možné, i když v posledních letech vzniká tlak rodičů na citlivější přístup k dětem při hospitalizacích, typicky třeba při uspávání dětí. Rodiče žádají buď přítomnost na sále při uspávání potomků nebo alespoň silnější sedace. Jaké jsou současné možnosti a jak by měl vypadat podle vás ideální stav?
Narážíme na logistiku a hygienu. Spousta sálů se stavěla v sedmdesátých letech a není konstruována pro „cizí elementy”. Zároveň ale ne každé dítě reaguje správně na premedikaci. Ideálně by to tedy mělo vypadat tak, že je dítěti zavedena kanyla ještě na oddělení, v klidném prostředí, v náručí rodiče. Od bolesti při zavádění kanyly pomůže znecitlivující krém. Pokud pak rodič chce jít na sál, převlékne se a doprovodí dítě do operačního traktu, kde se dítě napojí na monitoraci. V tu chvíli se podá malá dávka hypnotika a dítě upadne do hluboké sedace. Rodič pak v klidu odchází a vlastní úvod do anestezie probíhá už bez něj.
