Málo zahraničních zpravodajek. „Můj příběh ukazuje, jaké změny lze udělat, nejsou vůbec banální“

Ležela jsem na zemi uprostřed obýváku a prudce mi bušilo srdce. Měla jsem strach. Můj muž před chvílí odjel a přede mnou se otevřela realita, na kterou jsem se mentálně připravovala, teď ale skutečně nastala. Budu tady v Bruselu coby zahraniční zpravodajka s malými dětmi za zády sama. Jak to tu zvládneme? Budu schopná pracovat pro tři média a zároveň se sama starat o tříletou a pětiletou dceru? Zvládnou to holky v cizím prostředí, když neumějí ani slovo francouzsky? Co mě to jen napadlo?!

Tahle situace se odehrála téměř přesně před dvěma lety, na jaře 2021. Přestěhovala jsem se tehdy do Bruselu, abych tu působila jako zpravodajka při EU pro Respekt, Hospodářské noviny a server Aktuálně. Česko se chystalo na svoje druhé evropské předsednictví, ještě předtím na nové volby, Evropa se zrovna probouzela z covidu. Bylo o čem psát.

Vydavatelství Economia mě vyslalo do Bruselu s výhledem, že tu budou mít někoho zkušeného na pokrytí předsednictví. Na stejném postu jsem už jednou působila, jako zpravodajka Lidových novin v prvních letech po rozšíření. Belgická metropole pro mě nebylo neznámé prostředí. Znala jsem ji, znala jsem evropské instituce, francouzsky umím.

Přesto jsem měla strach.

Rozdíl mezi roky 2004 až 2009 a současností je v jednom – mám už děti. Tehdy jsem tu byla sama, absolutně flexibilní. Teď nejsem.

Změnila se navíc vlastní práce. Na konci nultých let bylo zpravodajství časově stále ještě ohraničená činnost. Politici a obecně ti, jejichž práci novináři sledují, věděli, že když sdělení nedostanou ven do uzávěrek, nemá to smysl, nechávali to tedy až na druhý den. Teď mohou dostat kýžený vzkaz k publiku díky sociálním sítím téměř v jakoukoli denní a noční dobu. Z novinářské práce se vlivem sociálních sítí stala kontinuální činnost.

Naproti mi jde i zdejší belgické nastavení – školky a první stupeň základní školy jsou tu často pod jednou střechou, stejně jako družina a odpolední kroužky. Vodit dcery do institucí a vyzvedávat je pro mě znamená jít na jednu adresu. Družiny jsou v Bruselu navíc otevřené dlouho, běžně do šesti večer. Několikrát v týdnu pro dcery odpoledne chodí babysitter, student Alex, a je s nimi do té doby, do kdy musím pracovat.

Navzdory tomu bych svoji práci nemohla dělat během předsednictví EU. Agenda, kterou jsem musela sledovat, abych se udržela v obraze, během těch šesti měsíců výrazně nabobtnala. Přibylo tiskovek a briefingů od sedmi ráno nebo deseti večer, na kterých jsem musela nebo chtěla být osobně přítomná. Častěji jsem i odjížděla mimo Belgii a zůstávala přes noc. Moje práce se víc blížila rozhlasové nebo televizní reportérce, která jednoduše musí být na místě. Alex by na výpomoc už nestačil.

To, že jsem byla schopná svoji práci nadále dělat, mi umožnil zejména jeden člověk – můj muž. Kvůli mně a našim dcerám se na čtyři měsíce předsednictví vyvázal ze svojí práce fotografa Respektu a odstěhoval se za námi do Bruselu. Byl to on, kdo chystal ráno svačiny do školy, když jsem psala nebo už byla pryč, a večer děti ukládal ke spaní. Plnil pračku, podepisoval úkoly, chodil s dcerami na hřiště nebo k lékaři, když byly nemocné.

Převzal kompletně roli, kterou v našich zeměpisných šířkách zastávají dominantně ženy, a udělal rozhodnutí, která společnost očekává od žen. Následoval práci svojí partnerky a vlastní kariéru odložil.

Není to vůbec banální. Právě (ne)připravenost mužů podřídit se práci ženy a plně převzít rodičovskou odpovědnost je častou odpovědí na otázku, proč má Česko málo zahraničních zpravodajek, jak ukázala minulý týden i debata o situaci v ČT, kde je skóre 10:1 ve prospěch mužů.

Post zahraniční zpravodajky, stejně jako řada dalších povolání, vyžadují, aby jim dal člověk víc než „jen“ plný výkon od–do. Často je to právě ochota odstěhovat se za novou výzvou nebo být neustále připravený přijímat měnící se úkoly. Ne každá žena s malými dětmi je ochotná to podstoupit, protože to představuje stres a zátěž pro všechny zúčastněné. A ještě méně mužů je připraveno z jakéhokoli důvodu ustoupit do pozadí a dát ženám ten prostor, který ke své práci potřebují.

I v Česku vyšlo několik rozhovorů s oceňovanou americkou novinářkou televize CNN Clarissou Ward. Působila jako zpravodajka v Rusku, byla vyslaná do Afghánistánu, odkud nebojácně reportovala v době jeho dobytí Tálibánem, opakovaně loni odjela na válečnou Ukrajinu. Ward má kromě novinářských cen dvě malé děti a na konci května ji čeká porod třetího. V rozhovorech otevřeně mluví o tom, že její práce by nebyla možná v rozsahu, v jakém ji dělá, pokud by vedle sebe neměla manžela, který je často hlavním pečovatelem o děti. A bez zázemí, které jí zajišťuje CNN. Televize platí Clarisse Ward například výpomoc v domácnosti na zpravodajských postech.

I já jsem měla štěstí, že se v mém případě všechno „sešlo“. Měla jsem podporu vydavatelství v tom, abych mohla odjet na zahraniční post i s malými dětmi, měla jsem podporu svého muže. Jemu odjezd do Belgie umožnil šéfredaktor Respektu, když řekl klíčovou věc: že až se vrátí, bude mít v Praze práci. To zdaleka není samozřejmý scénář a řadu mužů to od přizpůsobení se svým partnerkám může odradit.

Pro všechny tyto důvody jsem se rozhodla do toho jít, přestože jsem věděla, že to nikomu, ani sama sobě, neulehčuju. Chtěla jsem zkusit, jestli je možné dělat naplňující práci zahraniční zpravodajky i s malými dětmi za zády.

Tak tedy: je to možné. Jen je k tomu potřeba udělat několik kroků navíc, než když se někam vysílá svobodná bezdětná reportérka.