„Myslím, že mě má rád, ale asi to od něj nikdy neuslyším.“ Noví partneři otevřeně o tom, jaké to je být třetím rodičem
Být nevlastním rodičem znamená hledat rovnováhu mezi blízkostí a respektem. Nenahradit mámu ani tátu, ale stát se člověkem, kterému dítě může věřit. Roli takzvaného třetího rodiče dnes řeší mnoho českých rodin – a často zjišťují, že je to o dost složitější, než si původně představovali. Dva takovéto rodiče vyzpovídala Simona Fendrychová pro magazín Heroine.cz.
Když Adam poznal Lenku, vstoupil rovnou do života rodiny se dvěma malými dětmi. Ve třiceti letech se tak stal součástí domácnosti, kde měl najednou nejen partnerku, nýbrž i čtyřletého syna a dvouletou dceru z jejího předchozího vztahu. Od začátku mu ale bylo jasné, že nechce jejich biologického otce nahrazovat.
„Táta je jen jeden. Já nejsem táta, já jsem prostě Adam,“ vysvětluje. S bývalým partnerem Lenky navíc vycházejí dobře, což podle něj pomáhá celé rodině fungovat. Děti tak získaly dalšího blízkého dospělého člověka, ne nového rodiče místo toho původního.
Právě jasné nastavení role je podle odborníků jedním ze základů fungující komponované rodiny. Nevlastní rodiče často vstupují do vztahů, kde už existují vlastní pravidla, vazby i zranění z minulosti. Koučka Kamila Šimůnková, která se tématu třetího rodičovství věnuje, upozorňuje, že důležitá je především komunikace mezi všemi zúčastněnými. Nejtěžší bývá přijmout, že třetí rodič nemůže ovlivnit všechno (například vztah biologických rodičů) a musí si najít v nové rodinné sestavě své vlastní místo.
Podobně uvažuje i Zuzana, která žije s partnerem a jeho synem. Na svou novou roli se připravovala dlouho, četla odbornou literaturu a snažila se nemít přehnaná očekávání. Ví, že vztah s nevlastním dítětem nebude stejný jako s vlastním synem, ale může být pevný a důležitý. „Myslím si, že mě má rád, ale možná to od něj nikdy neuslyším,“ říká pro Heroine.cz. Co je pro ní nejobtížnější? Jak vstupují třetí rodiče do výchovy dětí? Celý text si přečtěte na webu Heroine.cz.
