V Třebíči na slavnostech růžového vína vystupovala vpodvečer na dětském programu burleskní tanečnice. Hádejte, která část této informace vzbudila veřejné pohoršení a rozvířila sociální sítě. Ano: že na pódiu před dětmi vystupovala a tančila polonahá paní. Nikoho nepohoršuje, že na slavnostech růžového vína vůbec existuje nějaký dětský program – tedy že nám připadá normální spojovat alkohol a děti.
Třebíčské slavnosti růžového vína v tomto nejsou nějak výjimečné. V Česku je pořád naprosto běžné, že i na akcích vysloveně určených dětem stojí stánky s chlastem nebo že organizátoři lákají rodiče na prohlídky pivovaru informací o přítomnosti skákacího hradu a dětského koutku.
Na první pohled pěkný nápad, přistupovat k tomu pro-rodinně. Ve skutečnosti je to ale naopak. Alkohol objektivně vzato rodiny ničí: většina případů domácího násilí se odehraje „pod vlivem“. Přičemž domácí násilí je u nás obrovsky rozšířeným, masovým jevem, který se na straně obětí týká až třetiny všech žen a desetiny mužů.
Roli alkoholu v domácím násilí potvrzují nejen statistiky, ale jednoznačně vyplývá i z kazuistik. Když rodič-násilník přichází domů později, vrací se z hospody a je z něj cítit alkohol, celá rodina už ví, že s vysokou pravděpodobností padne rána, a klepe se strachy – na rozdíl od situace, kdy ten samý rodič dorazí domů rovnou z práce.
Nadměrné pití násilné osoby je ostatně i jedna z otázek v dotazníku, s jehož pomocí je možné odhadnout míru rizika eskalace násilí a nebezpečnosti pachatele (Česká policie žádný podobný dotazník nepoužívá. To je ale jiný příběh na jiný sloupek). Alkohol zcela prokazatelně slouží jako spouštěč násilného jednání. Neznamená to samozřejmě, že násilí páchá alkohol a že pití nějak vyviňuje pachatele. Věta „byl jsem ožralej“ není omluva, je to maximálně výmluva a snaha odvést pozornost jinam. Rozhodnutí, zda se napít, má vždy v rukou agresor.
Když říkáme a, je ovšem potřeba říct i b. Pokud chceme bojovat proti násilí, nemůžeme vynechávat společenskou rovinu. Zastavit násilí jako fenomén může totiž jen komunita, společnost jako celek. Ruku na srdce – současné společenské nastavení zrovna neusnadňuje život v abstinenci. Ba naopak: v Česku panuje tak obrovská tolerance k alkoholu, že je naopak divné nepít.
Já sám nepiju od osmnácti let. Ze zkušenosti můžu říct, že jen málokterá společnost tuhle informaci bez problémů přijme a respektuje. Zpravidla se mě lidé snaží přemlouvat, a často velmi nevybíravě, ať si alespoň trochu dám. A to ani nemluvím o tom, jak společensky nepřijatelné je odmítnout třeba slavnostní přípitek.
Přestal jsem pít proto, že mi vyhovuje mít čistou hlavu, ne kvůli problémům s alkoholem. Kdybych se napil, nic by se nestalo, ale dokážu si představit, jak těžko se v takovém nastavení společnosti žije člověku, který abstinuje proto, že byl na alkoholu závislý…
O něco výš jsem napsal, že abstinuju od osmnácti. Mělo by nás zarazit už jen to, že jsem nenapsal „od narození“, protože legální hranice pro konzumaci alkoholu je přece 18 let. Jenže jsme v Čechách a alkohol tu naprosto běžně pijí i mladší děti; často jim „trochu“ piva nebo vína nalévají vlastní rodiče, čehož jsem byl nespočetněkrát svědkem.
Už od mala tak děti a mladiství zapadají do české alkoholové kultury a ta je přitahuje jako obrovská černá díra, ze které dokáže uniknout jen málokdo.
Podobně jsme už mnohokrát viděli, že na různých alkoholových slavnostech je i dětský program. Děti hopsají ve skákacím hradu a přihlížejí, jak jejich rodiče chlemtají pivo nebo víno, a pak je s nimi větší sranda (alespoň v části případů, kdy naopak nevzrostou jejich sklony k násilí). Už od mala tak děti a mladiství zapadají do české alkoholové kultury a ta je přitahuje jako obrovská černá díra, ze které dokáže uniknout jen málokdo. Jakmile oslaví osmnáctku, kruh se uzavírá a jedeme dál.