Pozor na narcisty. O svém sobectví vědí a snaží se ho maskovat

Opravdový narcista je neschopný empatie vůči dalším lidem. Nezná lítost, není schopný přijmout zodpovědnost za své jednání, nedokáže se upřímně omluvit. A pokud se už omluví, jde jen o taktiku, jak dosáhnout toho, co chce. Jsou mu lhostejné dopady jeho chování na jiné lidi. Pravidla jsou pro ty druhé a na něj neplatí. On přeci ví, co dělá. Cítí, že má právo dostat cokoliv a kdykoliv. Nechápe koncept reciprocity, tedy to, že pokud bere, měl by také dávat. Žije v iluzi, že je jedinečný, speciální, nejlepší. Nesnese pomyšlení, že je průměrný člověk.

Výzkumy uvádí, že narcismem trpí častěji muži než ženy, ale mnozí odborníci statistiky zpochybňují. Poukazují na to, že zatímco u mužů se tato porucha projevuje očekávaným arogantním jednáním a obviňováním všech okolo, u žen to tak nápadné není. Žena-narcistka je často „profesionální oběť“. Ta, která toho tolik vykonala, ale nikdy za to nebyla oceněna a teď tiše trpí. V jádru je nicméně stále to samé. Snaha strhnout pozornost na sebe a dosáhnout svých cílů bez ohledu na ostatní.

Pokud by se ale narcista otevřeně choval tak, jak jsme si právě popsali, asi by se s ním nikdo nehrnul do navazování vztahu. Narcista to ví a naučil se to maskovat. Na první pohled jsou to tak často příjemní lidé, kteří se pro nás mohou rozkrájet. Ve skutečnosti ale nepomáhají kvůli nám, ale aby vypadali dobře. Před námi, sami sebou, okolím. Jakmile s nimi v něčem nesouhlasíme, rozčílí se, začnou situaci obracet proti nám, nebo uraženě zmizí. Ubližování ostatním je pro něj ale jen prostředek, ne cíl. To samozřejmě není žádná omluva, ale důležitý fakt pro případ, že s narcistou chceme nebo musíme nějak jednat.

Když budeme umět včas rozpoznávat varovné signály patologických osobností, budeme připraveni se jim vyhnout. A pokud už jsme s někým takovým ve vztahu, budete mu umět čelit. Nebudeme pochybovat sami o sobě, nebo se dokonce obviňovat z toho, že jsme udělali něco špatně.

Narcista nejspíš přejde do útoku: „Nebo co?“ Pokud nejsme připraveni nebo z různých důvodů nemůžeme vztah ukončit, můžeme v tento moment vykreslit nevyhnutelné důsledky, pokud to bude takto pokračovat. „Mrzí mě to, ale náš vztah nebude moc pokračovat, protože takto nejsem šťastná.“ Je to oznámení, nikoliv omluva nebo vysvětlování.

Pokud s ním budeme mluvit jako dospělí, nejspíš se mu to nebude líbit. Bude nadávat, vyhrožovat, ale zasadíme tím semínko. Dávejme pozor a sledujme, jak se mu daří. Nejspíš to budeme muset ještě mnohokrát zopakovat. „Už jsem ti to říkala. Tohle není OK. Vím, že jsi na to zvyklý, ale tady to nefunguje. Pokud jsi schopný se se mnou bavit a respektovat mě, můžeme pokračovat, ale pokud na mě budeš útočit, tak jsme domluvili.“

Opakování a vytrvalost jsou důležité principy stanovování hranic. Pokud jsme si je jednou vymezili, nemůžeme ustoupit, protože narcista hledá slabinu, kterou by mohl využít. Proto rozhovor bude pokračovat nejspíš nějak takhle: „Domluvili? A co teď uděláš? Opustíš mě?“ Nechceme vyhrožovat, to povede jen k dalšímu zostření konfliktu. Chceme ale vykreslit nevyhnutelný konec cesty, ke kterému tento styl komunikace míří. Naše odpověď by mohla být třeba: „Podívej, z toho jsem smutná, ale pokud to takhle bude dál, nevidím jinou možnost.“

Převezměte iniciativu

Situace může dál eskalovat nad rámec pouhé nepříjemné konverzace. Narcista může křičet, házet věcmi, bouchat dveřmi. Postavit se někomu, od koho čekáme něco podobného, může být děsivé. A děsí nás i to, jak si myslíme, že na takové jednání budeme reagovat. Bude nás bolet žaludek, nebudeme schopni ze sebe vypravit ani hlásku. Proto je potřeba se na to, čeho se bojíme, připravit. Potřebujeme převzít aktivní roli, určovat směr, kterým komunikace směřuje, ne pouze reagovat na to, co narcista říká. Naopak, převzít iniciativu a přinutit jeho reagovat na nás.

Pokud jeho jednání přesáhne únosnou míru, vždy se můžeme otočit na patě a říci něco ve smyslu: „Teď odejdu z místnosti, protože se mi nelíbí tvoje jednání. Nechci si to nechat líbit. Nepomáhá to ani mě, ani tobě, ani našemu vztahu.“ A odejít. Případně jen: „Tohle není v pořádku. Končíme diskusi.“

Bum, a je to. Jeho pozornost jsme právě nasměrovali na jeho největší obavu: z toho, že selže. Že zůstane sám. Pokud na svých hranicích budeme trvat, máme šanci, že se jeho chování trochu obrousí a zmírní. Ne nutně, možná nakonec budeme muset sáhnout k radikálnímu řešení a najít způsob, jak ze vztahu odejít. Ale alespoň jsme situaci vzali do vlastních rukou a nesklouzli jsme do reakcí svého dětského já – kolotoče omluv a vysvětlování.