Násilí na mužích

Násilí na mužích především v intimních vztazích je možná ještě větší tabu než domácí násilí a sexuální násilí na ženách. Protože je muž považován za silnějšího, mnoho lidí má představu, že se jednoduše nemůže stát obětí znásilnění, protože si na něj nikdo nedovolí nebo proto, že hned první útok snadno odvrátí. Ovšem muži mohou být znásilněni také a dále třeba je brát v úvahu, že násilí nabývá různé formy – může to být také celoživotní psychické násilí ve vztahu s manipulativní agresivní ženou. Ano, ženy mohou také útočit na muže a znásilňovat. Mnohem častěji jsou to ale opět muži, kteří působí násilí mužům. Ať to fyzické (zneužívání dětí v rodině či kněžími, znásilnění jako taktika v různých ozbrojených konfliktech), tak to psychické či strukturální, kdy patriarchální nastavení vytváří na muže tlak chovat se a prožívat určitým způsobem (být výkonný a úspěšný v práci, nevyjadřovat emoce, neřešit svoje dlouhodobé psychické problémy a vnitřní napětí).

Hloupé je, když se na násilí na mužích odkazují lidé, aby relativizovali zrovna probíraný problém násilí na ženách, ale ve skutečnosti je násilí páchané na mužích nezajímá. Takovým zvratům v diskusi se říká derailing (doslova vykolejení) nebo whataboutismus, z anglické věty But what about [the men], tj. Ale co [muži]? Ti znásilněni být nemohou, těm nikdo neubližuje? Víte, ženy dokáží být taky pěkné potvory“ Ano, to nikdo nezpochybňuje, ale přesto jsou mezi násilím na ženách a násilím na mužích zásadní kvalitativní i kvantitativní rozdíly a zkratka „Všichni lidé mohou být špatní a každý člověk může jinému ubližovat“ jejich řešení nijak nepomáhá.

Autor: Irena Buršová