E-shop Heroine: předplatná, Manuál pro moderní mámy, Heroine Premium

Co mě moje dvouletá dcera naučila o feminismu

04. srpen 2021
43 945

Po narození dcery jsem si feministickou otázku začal uvědomovat mnohem palčivěji než dřív. Abstraktní myšlenka rovnosti pohlaví a potřeba stavět se za správnou věc je přece jenom něco jiného než výchova konkrétního dítěte ve světě, který podle těchto pravidel úplně nehraje.

To, jak na dceru společnost působí, mi každý den na velmi konkrétních případech ukazuje, že feminismus není jen teorie, ale konkrétní každodenní praxe, skládající se z milionu střípků. Uvědomovat si nenápadné situace, které ji mají nasměrovat k „správné“ společenské roli, nebo se dokonce takové střípky snažit aktivně měnit je únavné, nekonečné a má to nejistý výsledek.

Střípek první. Dceři je jeden den, jsme v porodnici. Už se nám povedlo ušpinit všechny naše zavinovačky. Jdu za sestrou poprosit o erární. Jako první se ptá: „Je to chlapeček, nebo holčička?“ Dotaz mě vyvádí z míry. Uvažuji, kde je zavinovačka přizpůsobena chlapecké nebo dívčí anatomii. Může někde překážet penis? „Holčička,“ odpovídám. Sestra otevírá dveře od skříně a odkrývá záhadu: jsou tam dvě kupy zavinovaček, jedna růžová a jedna modrá. Sahá pro růžovou.

Řešit barvu zavinovačky se může zdát úsměvné. Jenže ono to poukazuje na jednu věc: už tady se začíná kreslit čára, za kterou moje dcera nesmí. První den po narození. Čára, za kterou začíná „mužský“ svět. Přitom růžová jako „holčičí“ barva je čistě kulturní záležitost, ještě nedávno, před sto lety, byla naopak barvou „mužskou“ a symbolizovala bojovnost a válečnictví.

Popup se zavře za 8s
Prémiový článek

Podpořte naši redakci a získejte přístup ke všem prémiovým článkům a řadu dalších výhod!

Podpořte naši redakci a získejte přístup ke všem prémiovým článkům a řadu dalších výhod!