Heroine do schránkyPředplatit časopis
Předplatné časopisu

Co mě moje dvouletá dcera naučila o feminismu

Pavel Houdek | 27. 11. 2020 | 75 komentářů | Výchova | 30 531

Co mě moje dvouletá dcera naučila o feminismu
Zdroj: Shutterstock

Po narození dcery jsem si feministickou otázku začal uvědomovat mnohem palčivěji než dřív. Abstraktní myšlenka rovnosti pohlaví a potřeba stavět se za správnou věc je přece jenom něco jiného než výchova konkrétního dítěte ve světě, který podle těchto pravidel úplně nehraje.

To, jak na dceru společnost působí, mi každý den na velmi konkrétních případech ukazuje, že feminismus není jen teorie, ale konkrétní každodenní praxe, skládající se z milionu střípků. Uvědomovat si nenápadné situace, které ji mají nasměrovat k „správné“ společenské roli, nebo se dokonce takové střípky snažit aktivně měnit je únavné, nekonečné a má to nejistý výsledek.

Střípek první. Dceři je jeden den, jsme v porodnici. Už se nám povedlo ušpinit všechny naše zavinovačky. Jdu za sestrou poprosit o erární. Jako první se ptá: „Je to chlapeček, nebo holčička?“ Dotaz mě vyvádí z míry. Uvažuji, kde je zavinovačka přizpůsobena chlapecké nebo dívčí anatomii. Může někde překážet penis? „Holčička,“ odpovídám. Sestra otevírá dveře od skříně a odkrývá záhadu: jsou tam dvě kupy zavinovaček, jedna růžová a jedna modrá. Sahá pro růžovou.

Řešit barvu zavinovačky se může zdát úsměvné. Jenže ono to poukazuje na jednu věc: už tady se začíná kreslit čára, za kterou moje dcera nesmí. První den po narození. Čára, za kterou začíná „mužský“ svět. Přitom růžová jako „holčičí“ barva je čistě kulturní záležitost, ještě nedávno, před sto lety, byla naopak barvou „mužskou“ a symbolizovala bojovnost a válečnictví.

Nadílka

Většinu oblečení naše dcera dostala od našich kamarádek a známých. Holčičí a klučičí barvy opravdu neřešíme. Ani bych nespočítal, kolikrát dceru na dětském hřišti někdo oslovoval jako kluka a při bližším pohledu se mi (zcela absurdně) omlouval, že se spletl, protože má na sobě modré boty nebo rukavice (a třeba červenou kombinézu). Opět, není to příliš důležité, ale ukazuje to, jak moc společnost znejistí, když dítě nemá správný barevný kód – a jak moc už takhle malé dítě tlačí do toho, aby bylo „správná“ holka nebo „správný“ kluk.

Začít hned

Střípek druhý. Jdu po ulici s dcerou v nosítku. Usmívá se na všechny okolo. Starší paní se směje nazpátek a natahuje ruku, že ji pohladí po hlavě. Obracím se k ní zády a říkám jí slušně, ale důrazně, aby na ni nesahala. Urazí se a odpovídá: „Co si myslíte? Já jí přece nic neudělám.“

Jedna z nejdůležitějších věcí, kterou dceru chceme naučit, je její tělesná autonomie – tedy to, že její tělo patří jen jí a že je jen na ní, komu na něj dovolí sahat. Stejně tak je jen na ní, komu chce projevit náklonnost. Bez výjimek. Platí to samozřejmě i pro rodinu, i pro rodiče samotné. Když jde dcera spát, neslyší od nás pokyn: „Dej mi pusu na dobrou noc!“, ale otázku: „Chceš mi dát pusu na dobrou noc?“. Stejně tak když je u prarodičů, neexistuje, aby „povinně“ dala každému pusu na dobrou noc a pak teprve šla spát.

Dceru vychováváme ke konsentu odmala. Sama si může říct, že nechce, aby ji někdo hladil nebo aby jí dával pusu. A děje se to docela často, i nám jako rodičům. Je naprosto nezbytné to respektovat – protože v opačném případě malé dítě učíme, že na jeho názoru nezáleží a silnější si prostě vezme, co chce. I malé miminko umí vyjádřit nelibost. Roční dítě rozumí skoro všemu, co mu říkáme. Koneckonců – kdy začneme „ne“ malého dítěte respektovat? Kdy uznáme za vhodné, že se může rozhodovat samo za sebe?

Stejným způsobem postupujeme i u lékaře. Když má podstoupit jakýkoliv zásah do své tělesné integrity, včetně třeba prohlídky nahého těla, všechno dceři nejdřív vysvětlím. Je pro nás důležité, aby odmala rozuměla základním principům vztahu lékař–pacient: tedy, že musí chápat smysl a důvod toho, co se děje, a dát k tomu souhlas. Že sestra koulí očima a netrpělivě přešlapuje, mi je srdečně jedno. Ty dvě tři minuty vysvětlování proceduru zdrží minimálně, ale prakticky dceři ukážou, jak má vztah lékaře a pacientky vypadat. I zde platí, že neexistuje žádná čára, žádné dosažení věku, kdy přijde čas to dělat tak, jak se má. „Správně“ je to potřeba dělat od začátku. Nikdy jí to nebudu muset nějak složitě vysvětlovat – nebude ani vědět, že by to mohlo být jinak. A díky tomu doufám nikdy neskončí třeba jako pacientky doktora Nassara.

Tak co brečíš

Střípek třetí. Na pískovišti na pražské Letné si hrají dvě děti. Chlapeček jezdí po jeho obvodu s autíčkem. Uvnitř si staví bábovičky holčička. Oběma je mezi dvěma až třemi lety. Chlapeček s autíčkem je zaujatý hrou a před holčičkou, která mu stojí v cestě, nezastaví. Narazí do ní tělem, ona upadne na zadek a začne brečet. Ke chlapečkovi okamžitě přiskakuje jeho táta. Chytá ho za ruku, plácne ho přes zadek a křičí na něj, proč už zase nedává pozor a že srazil holčičku. K holčičce jde její tatínek, staví ji na nohy a utěšuje ji slovy: „Vždy se ti nic nestalo, tak co brečíš.“

Stojím pár metrů od scény a v duchu si říkám: Vážně? Pojďme se podívat, co jste právě naučili své děti… Kluk se naučil, že problémy a nenadálé situace se řeší násilím. Nedovedu si představit, že by ho bití (ano, symbolické, ale stále bití) naučilo nezabrat se příště do hry a dávat pozor na své okolí. Navíc si myslím, že byl z celé situace překvapený minimálně stejně jako holčička a bití ho nenaučilo vůbec nic.

Holčička se pro změnu naučila, že si svoje problémy má nechat pro sebe. Že ostatní je jen zlehčují a neberou vážně. Ano, pohledem dospělého rodiče se „nic nestalo“, ve smyslu, že není nijak zraněna (ačkoliv jestli ji něco bolí, se jí táta nezeptal). Dítě to ale vnímá jako velký problém, možná největší, se kterým se ten den potkalo. Proto brečí. Potřebuje uznání a pochopení. Potřebuje cítit, že jeho problémy jsou brány vážně.

Celý problém je v tom, že své děti vážně nebereme. Otázka znovu je, dokdy je budeme brát jako děti a odkdy jako plnohodnotné bytosti, kterým chceme být průvodcem ve světě. Řekli byste své partnerce, kdyby ji na chodníku nešťastnou náhodou srazil někdo na kolečkových bruslích: „Co děláš, vždyť se nic nestalo.“? A to i kdyby se jí očividně nic nestalo? Nejspíš ne. Ptali byste se, jestli jí něco není, politovali byste ji atd. A přišel by k jezdci jeho parťák a dal by mu ránu, co to jako dělá? Ne…

Děti se jak známo učí napodobováním. Proto ke své dceři přistupujeme i v krizových situacích stejně jako k dospělým. Samozřejmě ne doslova, ale v principu. Vyslechneme ji, utěšíme, vysvětlíme. Nic nezlehčujeme a k ničemu ji nenutíme silou. (Pokud samozřejmě vynecháme situace, kdy jí bezprostředně hrozí nebezpečí – a situace, kdy jsme unavení, nestíháme a zkrátka to nedáme, protože jsme prostě lidi. Ale to je naše chyba, ne norma.).

Ptejme se a mluvme spolu

To byly jen tři střípky, které ilustrují některé principy, kterými se snažíme při výchově malé dcery řídit. A zároveň tři střípky, které budí další otázky. Nakolik se uvedené principy týkají přímo feminismu? Které genderové nerovnosti můžeme ovlivnit výchovou konkrétního dítěte a které jen změnou společnosti? Není lepší dítě vychovávat v souladu se světem, ve kterém žijeme, namísto výchovy pro svět, ve kterém chceme žít?

Správné odpovědi neznáme. Kdo ví, jestli vůbec existují. Každý si nejspíš odpoví po svém. Píšu o tom hlavně proto, abychom si takové otázky vůbec kladli. Je navýsost důležité o tom, jak vychováváme svoje děti, mluvit. Výchova příští generace je ostatně jeden z nejdůležitějších nástrojů společenské změny, který máme.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Ridina Ahmedová a její revoluce Rozhodla se postavit svým traumatům a na základě zážitků, které formovaly její život, natočila podcast Sádlo. „Vztah k jídlu a nadváha je moje životní výzva. Ale zasloužím si respekt. Nesu za sebe zodpovědnost, ale není mojí povinností vyhovovat vašim představám,“ říká v rozhovoru.
  • Od Plzáka k Ratajovi Kdy a proč vznikly první manželské poradny, kde působily vyhlášené terapeutické komunity, kdo předepisoval sexuální terapie, v čem spočívala psychogymnastika? Přijměte pozvání na napínavou exkurzi po klíčových okamžicích československé párové terapie.
  • Všechno, co jste chtěli vědět o menopauze Poslední tabu musí padnout. Za menopauzu se nemáme stydět, je potřeba o ní mluvit. Ptát se na ni svých matek, vysvětlovat ji mužům, informovat o ní zaměstnavatele. Je to normální. Tedy zatím není, ale mělo by být.
  • Kroje patří na ulici Z krojových doplňků je trend, kterému propadají i ti, kdo nemají s folklorem nic společného. Živůtky, zástěry, kordulky, vyšívané kožíšky a čižmy nosí v kombinaci s koženými bundami, bavlněnými tričky a džíny. „Krojové prvky opustily truhly a půdy a zamířily do světa,“ píše Petra Tajovský Pospěchová v článku k nečekané módní story v Heroine.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 75 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

| 27. 11. 2020 10:46

Asi se k tomu musím vyjádřit a rád si poslechnu protinázor, ale přijde mi, že se zase hledají problémy tam, kde nejsou.

Příběh jedna - sestřička se zeptala an pohlaví kvůli barvě zavinovačky. Napadlo Vás někdy, že jsou matky, které to řeší přesně obráceně a tu růžovou pro holčičku prostě chtějí? Že jsou to naučené vzorce chování dané společností - ano jsou. No a? Kdo určil, že je to špatně? Vážně ta růžová zavinovačka tak ublíží?
Možná se mohla sestřička zeptat, jakou barvu chcete a pan Houdek mohl odpovědět, že je mu to jedno.

Příběh dva - identifikace pohlaví dítěte na pískovišti dle oblečení. No, pokd to dítě není nahé, tak jak to má cizí člověk, zvlášť třeba u ročního dítěte poznat? Taky se mi to stalo několikrát, ale rozhodně jsem se tím necítil pohoršen. Prostě za dané situace je oblečení rozlišovacím znakem, tečka. Nikdo naštěstí nenutí pana Houdka oblékat své dítě dle pohlaví (a tak je to správně), ale pohoršovat se nad tím, že v takovou chvíli někdo určí pohlaví dítěte špatně?? Vážně? Pak se můžeme bavit o tom, že děti jsou do určitého věku asexuální a měly by se nazývat zájmenem TO. Třeba by se to panu Houdkovi líbilo více.

Příběh s hlazením po hlavičce - naprosto souhlasím, cizí ženská nemá co šahat na dítě. Ale jak to sakra souvisí s feminismem? Kdyby to byl clapeček, tak ji nechá?

Výchova ke konsentu - z článku není jasné, jak moc je to myšleno, ale zažil jsem už to, že se s dítětem diskutuje o všem - a tohle dopadne rozmazleným frackem. Pokud je to myšleno tak, že dítě musí vždycky dát souhlas ohledně svého těla, k tomu není co vytknout. Ovšem jen do té chvíle, než si dítě u doktorky postaví hlavu, pak holt konsent nekonsent. Dítě má mít hranice a autoritu.

K příbehu s pískovištěm můžu jenom souhlasit.

+141
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Petr Novák | 27. 11. 2020 7:52

Z dcerky vyroste transka a tatínek s maminkou budou štěstíčkem bez sebe :D

-79
Reagovat
Naše tipy