Co mě moje dvouletá dcera naučila o feminismu

To, jak na dceru společnost působí, mi každý den na velmi konkrétních případech ukazuje, že feminismus není jen teorie, ale konkrétní každodenní praxe, skládající se z milionu střípků. Uvědomovat si nenápadné situace, které ji mají nasměrovat k „správné“ společenské roli, nebo se dokonce takové střípky snažit aktivně měnit je únavné, nekonečné a má to nejistý výsledek.

Střípek první. Dceři je jeden den, jsme v porodnici. Už se nám povedlo ušpinit všechny naše zavinovačky. Jdu za sestrou poprosit o erární. Jako první se ptá: „Je to chlapeček, nebo holčička?“ Dotaz mě vyvádí z míry. Uvažuji, kde je zavinovačka přizpůsobena chlapecké nebo dívčí anatomii. Může někde překážet penis? „Holčička,“ odpovídám. Sestra otevírá dveře od skříně a odkrývá záhadu: jsou tam dvě kupy zavinovaček, jedna růžová a jedna modrá. Sahá pro růžovou.

Řešit barvu zavinovačky se může zdát úsměvné. Jenže ono to poukazuje na jednu věc: už tady se začíná kreslit čára, za kterou moje dcera nesmí. První den po narození. Čára, za kterou začíná „mužský“ svět. Přitom růžová jako „holčičí“ barva je čistě kulturní záležitost, ještě nedávno, před sto lety, byla naopak barvou „mužskou“ a symbolizovala bojovnost a válečnictví.

Většinu oblečení naše dcera dostala od našich kamarádek a známých. Holčičí a klučičí barvy opravdu neřešíme. Ani bych nespočítal, kolikrát dceru na dětském hřišti někdo oslovoval jako kluka a při bližším pohledu se mi (zcela absurdně) omlouval, že se spletl, protože má na sobě modré boty nebo rukavice (a třeba červenou kombinézu). Opět, není to příliš důležité, ale ukazuje to, jak moc společnost znejistí, když dítě nemá správný barevný kód – a jak moc už takhle malé dítě tlačí do toho, aby bylo „správná“ holka nebo „správný“ kluk.

Začít hned

Střípek druhý. Jdu po ulici s dcerou v nosítku. Usmívá se na všechny okolo. Starší paní se směje nazpátek a natahuje ruku, že ji pohladí po hlavě. Obracím se k ní zády a říkám jí slušně, ale důrazně, aby na ni nesahala. Urazí se a odpovídá: „Co si myslíte? Já jí přece nic neudělám.“

Jedna z nejdůležitějších věcí, kterou dceru chceme naučit, je její tělesná autonomie – tedy to, že její tělo patří jen jí a že je jen na ní, komu na něj dovolí sahat. Stejně tak je jen na ní, komu chce projevit náklonnost. Bez výjimek. Platí to samozřejmě i pro rodinu, i pro rodiče samotné. Když jde dcera spát, neslyší od nás pokyn: „Dej mi pusu na dobrou noc!“, ale otázku: „Chceš mi dát pusu na dobrou noc?“. Stejně tak když je u prarodičů, neexistuje, aby „povinně“ dala každému pusu na dobrou noc a pak teprve šla spát.

Dceru vychováváme ke konsentu odmala. Sama si může říct, že nechce, aby ji někdo hladil nebo aby jí dával pusu. A děje se to docela často, i nám jako rodičům. Je naprosto nezbytné to respektovat – protože v opačném případě malé dítě učíme, že na jeho názoru nezáleží a silnější si prostě vezme, co chce. I malé miminko umí vyjádřit nelibost. Roční dítě rozumí skoro všemu, co mu říkáme. Koneckonců – kdy začneme „ne“ malého dítěte respektovat? Kdy uznáme za vhodné, že se může rozhodovat samo za sebe?

Stejným způsobem postupujeme i u lékaře. Když má podstoupit jakýkoliv zásah do své tělesné integrity, včetně třeba prohlídky nahého těla, všechno dceři nejdřív vysvětlím. Je pro nás důležité, aby odmala rozuměla základním principům vztahu lékař–pacient: tedy, že musí chápat smysl a důvod toho, co se děje, a dát k tomu souhlas. Že sestra koulí očima a netrpělivě přešlapuje, mi je srdečně jedno. Ty dvě tři minuty vysvětlování proceduru zdrží minimálně, ale prakticky dceři ukážou, jak má vztah lékaře a pacientky vypadat. I zde platí, že neexistuje žádná čára, žádné dosažení věku, kdy přijde čas to dělat tak, jak se má. „Správně“ je to potřeba dělat od začátku. Nikdy jí to nebudu muset nějak složitě vysvětlovat – nebude ani vědět, že by to mohlo být jinak. A díky tomu doufám nikdy neskončí třeba jako pacientky doktora Nassara.

Tak co brečíš

Střípek třetí. Na pískovišti na pražské Letné si hrají dvě děti. Chlapeček jezdí po jeho obvodu s autíčkem. Uvnitř si staví bábovičky holčička. Oběma je mezi dvěma až třemi lety. Chlapeček s autíčkem je zaujatý hrou a před holčičkou, která mu stojí v cestě, nezastaví. Narazí do ní tělem, ona upadne na zadek a začne brečet. Ke chlapečkovi okamžitě přiskakuje jeho táta. Chytá ho za ruku, plácne ho přes zadek a křičí na něj, proč už zase nedává pozor a že srazil holčičku. K holčičce jde její tatínek, staví ji na nohy a utěšuje ji slovy: „Vždy se ti nic nestalo, tak co brečíš.“

Stojím pár metrů od scény a v duchu si říkám: Vážně? Pojďme se podívat, co jste právě naučili své děti… Kluk se naučil, že problémy a nenadálé situace se řeší násilím. Nedovedu si představit, že by ho bití (ano, symbolické, ale stále bití) naučilo nezabrat se příště do hry a dávat pozor na své okolí. Navíc si myslím, že byl z celé situace překvapený minimálně stejně jako holčička a bití ho nenaučilo vůbec nic.

Holčička se pro změnu naučila, že si svoje problémy má nechat pro sebe. Že ostatní je jen zlehčují a neberou vážně. Ano, pohledem dospělého rodiče se „nic nestalo“, ve smyslu, že není nijak zraněna (ačkoliv jestli ji něco bolí, se jí táta nezeptal). Dítě to ale vnímá jako velký problém, možná největší, se kterým se ten den potkalo. Proto brečí. Potřebuje uznání a pochopení. Potřebuje cítit, že jeho problémy jsou brány vážně.

Celý problém je v tom, že své děti vážně nebereme. Otázka znovu je, dokdy je budeme brát jako děti a odkdy jako plnohodnotné bytosti, kterým chceme být průvodcem ve světě. Řekli byste své partnerce, kdyby ji na chodníku nešťastnou náhodou srazil někdo na kolečkových bruslích: „Co děláš, vždyť se nic nestalo.“? A to i kdyby se jí očividně nic nestalo? Nejspíš ne. Ptali byste se, jestli jí něco není, politovali byste ji atd. A přišel by k jezdci jeho parťák a dal by mu ránu, co to jako dělá? Ne…

Děti se jak známo učí napodobováním. Proto ke své dceři přistupujeme i v krizových situacích stejně jako k dospělým. Samozřejmě ne doslova, ale v principu. Vyslechneme ji, utěšíme, vysvětlíme. Nic nezlehčujeme a k ničemu ji nenutíme silou. (Pokud samozřejmě vynecháme situace, kdy jí bezprostředně hrozí nebezpečí – a situace, kdy jsme unavení, nestíháme a zkrátka to nedáme, protože jsme prostě lidi. Ale to je naše chyba, ne norma.).

Ptejme se a mluvme spolu

To byly jen tři střípky, které ilustrují některé principy, kterými se snažíme při výchově malé dcery řídit. A zároveň tři střípky, které budí další otázky. Nakolik se uvedené principy týkají přímo feminismu? Které genderové nerovnosti můžeme ovlivnit výchovou konkrétního dítěte a které jen změnou společnosti? Není lepší dítě vychovávat v souladu se světem, ve kterém žijeme, namísto výchovy pro svět, ve kterém chceme žít?

Správné odpovědi neznáme. Kdo ví, jestli vůbec existují. Každý si nejspíš odpoví po svém. Píšu o tom hlavně proto, abychom si takové otázky vůbec kladli. Je navýsost důležité o tom, jak vychováváme svoje děti, mluvit. Výchova příští generace je ostatně jeden z nejdůležitějších nástrojů společenské změny, který máme.

Článek byl na Heroine.cz poprvé publikován 27. listopadu 2020.