Drtivá většina lidí, kteří pijí rizikově, o tom neví, říká terapeutka Johana Růžková
Jaký je rozdíl mezi závislostí na alkoholu a jeho rizikovým užíváním? A proč pijí ženy jinak než muži? Terapeutka a spoluautorka knihy Suchej únor vysvětluje, jak poznat, že máme s pitím problém. Dáváte si často po práci skleničku? Pak zpozorněte a čtěte dál.
Jak na sobě poznám, že jsem závislá na alkoholu?
Na to není jednoduchá odpověď. Ještě před tím, než se zastavíme u slova závislost, si pojďme říct, že většina lidí – kvůli kterým spouštíme kampaň Suchej únor a z nichž mnohé zřejmě máte ve svém okolí – není závislých na alkoholu, ale pohybuje se v oblasti tzv. rizikového užívání. Pro závislost jako takovou existuje šest diagnostických kritérií, která se týkají jak fyzické, tak psychické závislosti nebo sociální stránky, a tam zase tolik lidí nezapadne. Mezi taková kritéria patří třeba to, že se zvyšuje tolerance, takže musíte pít pořád víc a víc, odpadá sebekontrola, takže pijete i tehdy, když víte, že vám to výrazně uškodí. Pociťujete abstinenční příznaky, které jsou u alkoholu velmi výrazné a u silné fyzické závislosti můžou vést až ke kolapsu organismu. Pociťuje tzv. craving – bažení, neodolatelnou chuť. Když splníte určitou část těchto kritérií, můžete říct, že jste závislá. Ale to, v čem jsou Češi taková špička, je rizikové pití.
Jak tedy zjistím, že se pohybuji v téhle oblasti?
Rizikové pití je takové, které už nějakým způsobem ovlivňuje buď naše duševní nebo tělesné zdraví, anebo naše sociální zázemí a sociální vztahy, ale my nejsme schopní nebo ochotní ho omezit. Může být definované i objemem alkoholu, který člověk vypije při jedné příležitosti. Když ho člověk překračuje výrazně, nebo pije častěji než několikrát týdně, tak už do toho také spadá. Úplně typicky se to pozná v situacích, kdy třeba trpíme nějakou nemocí, cukrovkou nebo zvýšeným krevním tlakem, u které nám lékař doporučí, abychom abstinovali úplně, ale my to stejně neděláme. Nebo například trpíme depresemi, u nichž je klinicky prokázané, že je alkohol zhoršuje, ale přesto pít nepřestaneme. Nebo má partner nebo partnerka pocit, že je náš vztah v ohrožení kvůli pití, ale my ho stejně nejsme ochotní omezit.
Abstinenti mezi pijáky
Alkohol jim nechutná, nevidí v jeho konzumaci smysl, nechtějí se vystavovat riziku závislosti. Jejich důvody, proč se rozhodli nepít, jsou různé. Všichni ale vnímají tlak společnosti, která za normální považuje pití alkohol. Pavel Houdek, Toy_box a Georgia Hejduková pro Heroine popsali, jaké to je.
Jaké jsou nejosvědčenější metody v momentě, kdy si člověk uvědomí, že ten problém skutečně má, a chce s ním něco dělat?
O malý krůček se vrátím a zastavím se u toho uvědomění. Drtivá většina lidí, kteří pijí rizikově, o tom neví nebo to před sebou skrývá. Zkusit měsíc abstinovat může být právě takovým sebediagnostickým vodítkem. Ukazuje se, že je to poměrně dostačující doba, ve které si můžeme ověřit, jestli jsme s alkoholem v pohodě. Pokud nejsme v rizikovém pásmu, měl by být ten měsíc pro nás snadno zvládnutelný. To znamená, že si občas vzpomeneme na alkohol, řekneme si: „Teď bych si dal skleničku,“ ale potom od toho bez potíží odvedeme pozornost. Ve chvíli, kdy už se nám opakovaně zhoršuje nálada, cítíme úzkost, nebo ulpíváme u myšlenky na alkohol, je to varovné znamení. Pak je dobré vyhledat odbornou pomoc.
Myslím, že asi nejenom já bych v takové situaci měla zábrany, že nejsem „dost“ alkoholikem. Že odborník je tu přece hlavně pro ty silně závislé.
To je velmi častý předsudek. Zabývám se psychoterapií a vím, že tohle je nejčastější blok, i když nejde o závislosti. Lidé, kteří zvažují terapii, si říkají: nejsem na tom ještě tak špatně, aby mi museli pomáhat odborníci. Dalo by se to odbourat tím, že si uvědomíme, že prevence je vždycky levnější než léčba. A když si zajdeme za adiktologem nebo za psychoterapeutem a probereme problém s ním, budeme pro stát určitě levnější než jako hospitalizovaní klienti psychiatrie. Když to vezmu z neekonomického, ale spíš z existenciálního pohledu, který je mně osobně mnohem bližší, můžeme to brát jako investici do sebe. Tak jako jdeme na fyzioterapii proto, aby nás terapeut naučil líp sedět a starat se o své tělo, úplně stejně můžeme využít službu, ve které nám někdo pomůže postarat se o svoji duši.
Je úlevné to slyšet.
Ráda bych to doporučení rozšířila nejenom na adiktologické služby, ale na psychoterapii jako takovou. Pití je v jistém smyslu příznak, úzce souvisí s duševní nepohodou. Terapeut vám pomůže zavrtat se hlouběji do toho, co vás trápí, a někdy třeba i mimoděk přijdete na to, co alkoholem nahrazujete nebo proč máte tendenci po něm sahat častěji, než je vám prospěšné.
Snahy tvrdit, že malé množství alkoholu je zdraví prospěšné, je spíš lobby výrobců alkoholu. Z objektivního medicínského hlediska není žádná opora pro to, že bychom měli pít byť sebemenší množství alkoholu.
Podle nestora české adiktologie Karla Nešpora je každá sklenička alkoholu špatná. Pro běžného Čecha je to poměrně obtížně akceptovatelný postoj. Existuje nějaká zdravá míra pití?
Z lékařského hlediska ne. Karel Nešpor má úplnou pravdu v tom, že snahy tvrdit, že malé množství alkoholu je zdraví prospěšné, je spíš lobby výrobců alkoholu. Z objektivního medicínského hlediska není žádná opora pro to, že bychom měli pít byť sebemenší množství alkoholu.
Takže ona často opakovaná poučka, že sklenka červeného vína denně prodlužuje život, je lež?
Podrobně se tomu věnujeme v naší Suché knize. Doktor Petr Popov, primář kliniky adiktologie ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze, v ní píše, že existuje velmi úzké a specifické spektrum pacientů s určitými konkrétními onemocněními, u kterých to může být pravda. Ale devadesáti devíti procentům běžné zdravé i chronicky nemocné populace alkohol fyzicky škodí. Pokud jde ale o tu psychickou stránku, já takový ras určitě nejsem – a ani nikdo z lidí, kteří Suchý únor připravují. Myšlenka Sucháče není: „Abstinujte.“ To zásadní, čím se snažím řídit i u sebe, je vědomý přístup k alkoholu. Abychom věděli, proč pijeme, abychom pili jenom tehdy, kdy chceme, a jenom tak, aby nám to dělalo radost. Aby to bylo kontrolované a regulované hobby.
To je ono kontrolované pití, o kterém se ohledně míry konzumace alkoholu mluví?
Není to totéž. Kontrolované pití je terminus technicus, který se používá u lidí, kteří už jsou za hranicí rizikového pití anebo závislosti, a projdou léčbou, která většinou obnáší určitou dobu abstinence. Podle jednoho směru v adiktologii pro vás léčba znamená úplnou a doživotní abstinenci. Druhý rozeznává právě tohle kontrolované pití. Je možné užívat předem stanovené objemy alkoholu, které léčeného člověka nebudou ohrožovat relapsem syndromu závislosti.
Existují nějaké návyky nebo duševní techniky, které se dají používat jako prevence pádu do rizikového pití nebo závislosti?
Odpovím citátem Johanna Hariho, který napsal knihu Chasing the Scream: The First and Last Days of the War on Drugs, což je taková bible moderní adiktologie: „Opakem závislosti je blízkost.“ Do závislosti málokdy spadne člověk, který má kvalitní, blízké vztahy a který žije naplněný a smysluplný život. Zní to jednoduše, ale je to velký úkol. Pokud cítíte, že se pohybujete na hraně rizika a snažíte se to zatím zvládnout svépomocí, můžu také doporučit praktikovat všímavost, mindfulness. Někdy se mluví o tom, že závislost nebo nadměrné pití je jakási nemoc ztráty hranic, ztráty vnímání sebe sama. Lidově řečeno zaléváme fyzickou nebo psychickou bolest nebo úzkost. Mindfulness je způsob, jak líp vnímat sebe sama, své emoce i své tělo, a to nám může pomoct v tom, abychom svoje nepříjemné pocity nezalili, ale abychom si je uvědomili a hledali efektivnější způsoby, jak se jim postavit.
Akce: Měsíc bez alkoholu
Rizikově u nás pije více než 1 000 000 lidí. Kampaň Suchej únor umožňuje lidem dát si na jeden měsíc – na ten nejkratší měsíc v roce – od alkoholu odstup, a díky tomu poznat, jak moc své pití ovládají, anebo jak alkohol ovládá je. Pravidla jsou jednoduchá. Celý únor ani kapku alkoholu. Loni se podle údajů organizátorů kampaně zúčastnilo přes 10 % dospělé populace. Pokud se chcete také zúčastnit a zjistit, jestli se vám bez alkoholu bude lépe spát a spokojeněji žít, můžete se registrovat k výzvě na stránkách www.suchejunor.cz.
Uvědomit si, že zahánět smutek nebo stres alkoholem není dobrý nápad, je v dost silném rozporu s tím, co člověk vnímá ve společnosti. Na leckterý splín se dozvím: „Tak si dej panáka.“
Měnit celospolečenskou debatu je jedním z cílů kampaně Suchý únor. Snažíme se upozorňovat na věci, které jsme zvyklí brát automaticky, klást si otázku, jestli je to opravdu normální a zdravé. Snažíme se dělat to pozitivně, nechceme nikoho strašit, jen objektivně informovat a motivovat. Považuju za důležité oponovat trendu, který člověk vidí v popkultuře nebo v reklamách, že alkohol je přece nejlepší věc na světě a neobejde se bez ní žádná příležitost. Chceme lidi inspirovat, aby našli nové způsoby zábavy, relaxace, sebepoznání, spolubytí, které můžou a nemusí alkohol obsahovat.
V generaci třicátníků a čtyřicátníků je poměrně rozšířený zvyk pít po práci, dát si skleničku vína jako součást rituálu, který oddělí výkonnostní část dne od té odpočinkové. Je i takovéhle pravidelné pití, byť v malém množství, rizikové?
Tohle byla jedna z mých prvních zkušeností se Sucháčem. Zjistila jsem, že piju, když přijdu z práce a jsem hodně unavená a často sama. To, co popisujete, je u nás velmi časté, a kdybych to měla posoudit z přísně adiktologického hlediska, řekla bych: „Už v tom riziku trochu jste, protože alkohol používáte jako prostředek k něčemu jinému.“ Abyste zjistila míru toho rizika, doporučila bych vám chvíli nepít vůbec. „Hodit si“ únor a zkusit najít jiný způsob, jak se zrelaxovat nebo uvolnit. Když pak zjistíte, že to nejde, že z toho máte zlou náladu nebo dokonce jdete do úzkosti, pak v tom riziku jste. Pokud naopak objevíte nové aktivity a ověříte si, že alkohol nepotřebujete, je to skvělé. Svůj vztah s alkoholem jste si vyjasnila a možná vám to pomůže odvyknout od toho každodenního popíjení úplně.
Alkohol ztrácí popularitu a jsou lidé, kteří si myslí, že během padesáti let to bude marginální droga. Ale v Čechách to tak není. My zůstáváme víceméně na stejné úrovni.
Jak pijí Češi jako národ? Proměňuje se v posledních dekádách náš vztah v alkoholu? Nebo generačně?
Existují výzkumy, které říkají, že do rizikového pití spadají – v porovnání s dobou před dvaceti, třiceti lety – čím dál starší lidé. Co je zajímavé a naopak pozitivní, je chování generace Z, to znamená lidí, kterým je dnes zhruba do pětadvaceti. Je to první generace po asi sedmdesáti letech, která pije výrazně míň než jejich rodiče. Oni jsou ze sociologického hlediska obecně dost zajímaví. Dřív se vdávají a žení, míň se rozvádí, mají dřív děti než my v jejich věku, mají celkově vědomější, teoretičtější přístup k životu. Také se maličko, byť oproti západním zemím stále pomalu, zvyšuje věk prvního ochutnání alkoholu. Pokud se podíváme na statistiky světové spotřeby alkoholu, silným trendem je, že se spotřeba na hlavu snižuje. Alkohol ztrácí popularitu a jsou lidé, kteří si myslí, že během padesáti let to bude marginální droga. Ale v Čechách to tak není. My zůstáváme víceméně na stejné úrovni. Proto jsme teď v posledních třiceti letech ti světoví lídři. Protože u nás prevence nějak nedopadá na starší generace.
Tušíme, proč to tak je? Pokud pominu kulturní tradici…
Kulturní tradici mají i jiné národy. Z velké části za to může státní politika, která ovlivňuje třeba cenotvorbu u alkoholu. Když u nás ve chvíli, kdy jsme s prominutím nejrozchlastanější národ v Evropě, předseda vlády sníží daň na pivo, jak se má ten celospolečenský trend proměňovat? S účinnou prevencí souvisí i regulace reklamy, která je u nás malá oproti tomu, jaké možnosti se využívají v jiných zemích. Alarmující je také to, že u nás přes čtvrtinu dětí poprvé ochutná alkohol od svých rodičů. To když řeknete Britům nebo kolegům z Beneluxu, tak si myslí, že jsme někde na Sibiři. Naopak jsme docela dobří v primární prevenci, v tom, jak pracujeme s dětmi ve školách. V tom je Česko dost progresivní a myslím, že se to projevuje právě v té nejmladší generaci, která už vyrostla na kvalitních preventivních programech.
Terapeutka Johana Růžková
Trapeutka s existenciální orientací s příklonem k daseinsanalýze. Pracovala v poradně pro rodinu a manželství, v nízkoprahovém zařízení pro děti a mládež, v terapeutické komunitě pro závislé. Její hlavní odborností jsou závislosti vnímané v širokém bio-psycho-socio-spirituálním pojetí, specificky se zabývá tzv. duálními diagnózami, tedy souběhem závažného duševního onemocnění a závislosti. Vyučuje na Pražské vysoké škole psychosociálních studií. Je členka týmu Suchej únor a spoluautorka stejnojmenné knihy.
Pokud jde o skupiny více ohrožených závislostí, v poslední době se hodně zviditelňuje alkoholismus žen.
Je to velmi zajímavé téma. Zaprvé se ukazuje, že mezi pitím žen a mužů je rozdíl. Někdo k tomu používá termíny jako emoční pití versus sociální pití. Pozorujeme určité trendy – muži většinou pijí proto, aby zapadli do společnosti, ženy zase často proto, aby buď povzbudily nebo utlumily svoje emoce, vyrovnaly se s úzkostí, smutkem, strachem, s osamělostí, anebo aby se nabudily buď na sex nebo na to, aby byly milé a vstřícné. Ženy také častěji pijí samy. Muže alkoholika klidně potkáte v hospodě, ale na závislou ženu tam narazíte málokdy. Spíš si kupuje alkohol domů a pije ho tajně. Ženy obecně mnohem víc tají své nadměrné pití, což souvisí se společenským náhledem. Žena, která trošičku popíjí, je roztomilá a zábavná, ale opilá žena, ta už je společenským prizmatem odporná. Opilý muž je standard – „Kluci to přepálili.“ Pokud tohle udělá žena, čeká ji často přísný odsudek. A žena, která se léčila, alkoholička, to už je úplně zničená existence.
Platí, že hodně ohrožené jsou ženy, které musí být dlouhodobě doma a jsou osamělé? Typicky matky na rodičovské dovolené…
Nevím o žádném relevantním výzkumu, který by to potvrdil. Vždycky je větší riziko rozpití se, když přijde velká životní změna, nebo když je člověk hodně osamělý a pod tlakem, což narození a péče o dítě a pobyt na mateřské splňuje. Předmětem několika výzkumů je pití tzv. zelených vdov. V Americe mají tenhle jev popsaný od 50. a 60. let, kdy se rodiny houfně stěhovaly na předměstí. Je to onen způsob života, kdy muž odjede ráno do práce a žena je celý den sama, v místě, kde nikoho nezná, nemá tam žádné sociální zázemí, je to prostě řada domů s osamělými ženami a dětmi. A ukazuje se, že tyhle ženy mají tendenci svoje potíže zahánět alkoholem. Věnuje se tomu několik kolegyň z adiktologie.
Jak se chová alkoholik, který svou závislost skrývá?
Je několik vodítek, z nichž se dá tajená závislost poznat. Základní psychologickou indicií je depresivita a také časté střídání nálad. Pokud znáte kolegu nebo kolegyni, která je občas až euforická, potom zase depresivní, snadno vybuchne do vzteku a pak je zase úzkostná, můžou to být příznaky buď toho, že v sobě nějaký alkohol má, nebo že by ho nutně potřebovala. Když člověk dlouhodobě popíjí a přitvrzuje, tak časem už má jenom tyhle dva stavy – je mimo sebe a lehce euforický, anebo v depresi. Často se na pití v rodině také přijde tak, že vám dlouhodobě nesedí finance. Tomu je dobré věnovat pozornost – proč ten nákup na jednu večeři zase stál 800? Protože tři stovky z toho jsou víno. Pokud jde o zdravotní projevy, nepředstavujte si hned takový ten rudý nos jak z ruského filmu. Vidět je to spíš na celkové kondici, horší se třeba stav pokožky, člověk je unavený a špatně spí, a to ať nadměrnou spavostí nebo insomnií. V pokročilejších fázích je to už takový ten typický třes rukou a popraskané žilky na nose, pod očima a tak.
Důležité mi přijde zdůraznit léčbu závislosti u LGBTQ lidí, což je velmi specifická kapitola. Jsou rozhodně rizikovou skupinou pro závislost, zároveň u nás celkově chybí speciální služby cílené na jejich potřeby. Vím, že se potýkají s těžkostmi i v koedukovaných programech.
Dá se určit, od kdy dochází k nevratným poškozením, například změně osobnosti nebo výrazným fyziologickým potížím? A škodí víc, když člověk pije hodně, anebo dlouho?
Je to hodně různé. Ve filmu Rok ďábla má Jaromír Nohavica svou teorii alkoholického kopce, znáte to?
Samozřejmě. „Nikdo z nás neví, jak má ten kopec vysoký.“
Přesně tak. Takže někdo opravdu může bezpečně popíjet dvacet let a nic strašného se neděje. Jenže pak se mu třeba v životě něco zvrtne, rozkývají se mu základní opory – pokazí se manželství, vyhodí ho z práce –, a z dlouhodobého popíjení může sklouznout do závislosti. U někoho zase stačí „prokalený“ rok na vysoké škole, kdy ještě svoje opory nestihne vybudovat a dobře do nich dozrát, a spadne do velké a závažné závislosti. Zejména u mladých lidí může být rozvoj velmi rychlý.
Pokud se vrátím k tomu, jak pijí muži a ženy – platí, že se také odlišně léčí?
Ne nutně. Některé léčebné programy jsou koedukované, některé jsou oddělené. Dlouhodobě je jejich účinnost zhruba půl napůl. Pro některé ženy může být specializovaný program vhodnější, typicky třeba pro ty, které zažily násilný vztah, a dočasně je pro ně ryze ženské prostředí bezpečnější. Důležité mi přijde zdůraznit léčbu závislosti u LGBTQ lidí, což je velmi specifická kapitola. Jsou rozhodně rizikovou skupinou pro závislost, zároveň u nás celkově chybí speciální služby cílené na jejich potřeby. Vím, že se potýkají s těžkostmi i v koedukovaných programech.
Existuje vyléčený alkoholik?
Nemám ráda slovo alkoholik, používám raději člověk se sklonem k závislosti. Komunitně orientovaná psychiatrická péče se ostatně vyhýbá tomu, říkat lidem diagnózou. Psychoterapeutický směr, ve kterém pracuji, diagnózy nepoužívá vůbec. Nicméně k tomu, na co se ptáte – člověk, kterému se někdy závislostní stránka osobnosti vymkla z rukou, tím bude ohrožený už navždycky.
Rozhovor byl na Heroine.cz poprvé publikován 1. února 2021.
Aktuální číslo
- Jak se školy vypořádají s nástupem AI?
- Ženské zdraví se často zlehčuje a zanedbává. Nemusíme to ale "vydržet".
- My a nespavost. Existuje ideální spánek?
- Příloha Heroine tentokrát od dětí pro nás i od nás pro děti.
