„Ne“ znamená ne. I na pískovišti a u dědečka. Přestaňme z dívek vychovávat budoucí oběti

Před pár lety jsem se stal otcem dcery. Protože se s manželkou profesně zabýváme výukou strategií, taktik a nástrojů, jak se bránit obtěžování a násilí, vychováváme dceru v duchu toho, co učíme celou veřejnost: aby se za sebe uměla postavit. Aby uměla říct „ne“, aby si uměla pojmenovat své vlastní hranice a ty si hájit. Aby se nebála postavit autoritě, pokud ji někdo začne zneužívat k něčemu, na co nemá právo. Aby si nenechala líbit šikanu, obtěžování, násilí.

Dcera roste a my vidíme, jak je to těžké a nezvyklé. Jak často je u žen a dívek běžné a žádoucí, aby dovolily své hranice překračovat, a jak často je společensky nepřijatelné, aby si je bránily. Začíná to už ve velmi raném věku. Mnoho dospělých má pocit, že je v pořádku na děti sahat. Jsou přece roztomilé, a když je dítě roztomilé, je v pořádku ho pohladit po vláskách, a projevit mu tak náklonnost. Pochopitelně bez dovolení – vždyť je to malé dítě a nemá z toho rozum.

Stalo se mi to mnohokrát. Poprvé na dětském hřišti, kdy k dceři přišla cizí starší žena, řekla jí, že vypadá jako andílek, a začala ji hladit po hlavě. Dceři se to nelíbilo a pocity jasně vyjádřila: zamračila se na ni, řekla „nechci“ a uhnula. A reakce dotyčné ženy? Rozesmála se, ujistila dceru, že je roztomilá, jak se „krásně mračí“, a natáhla po ní ruku znovu.

Já jsem pochopitelně zasáhl. Vyzval jsem ženu, ať na dceru nesahá, že si to malá nepřeje a vyjádřila to. Neznámou to evidentně rozrušilo; začala brblat, že jí nechce ublížit, že tam má někde vnučku a tak dále. Vyslechl jsem si ji a klidně jí vysvětlil situaci.

Ne, nemyslím si, že by ta paní chtěla dceři ublížit. Ale pokud jí dcera řekne, že nechce, a ona se tomu jen směje, tvrdí jí, jak je roztomilá, a prostě pokračuje dál, co ji tím právě naučila? Že na jejím „ne“ nezáleží. Že je v pořádku, když se někdo větší a silnější bude jejímu „ne“ smát, zpochybňovat ho a nedbat na něj. Až se jí tohle stane desetkrát, stokrát, nemůžeme se vůbec divit, že se naučí jedinou věc: na jejím „ne“ naprosto nesejde.

Pochopitelně ani zdaleka nejde jen o cizí lidi. Velmi podobný mechanismus se odehrává uvnitř rodin. „Je čas jít spát – dej pusu dědečkovi/babičce/strejdovi a utíkej do postele.“ Nenápadná, nevinná věta, která ale opět učí malé dítě, že o svém těle nemůže rozhodovat. Pusa je projev určité intimity. Není to něco, co se rozdává na pokyn, ale něco, čím můžu projevit někomu náklonnost. Pokud chci. Jinak ne.

Musíme děti učit, že když někomu nechtějí dát pusu, je to v pořádku. Neznamená to odmítnutí toho člověka ani že ho nemají rády. Tím je jen učíme rozhodovat si o tom, jak budou se svou intimitou nakládat. A je naprosto nezbytné, aby to jejich okolí tak bralo: aby se neuráželo, nenaléhalo, neprosilo. Prostě to jen vzalo na vědomí.

Pokračujme dál. Dítě roste a přicházejí Velikonoce. To znamená, že přijdou spolužáci ze školy, kamarádi, sousedi na pomlázku. Od mladé dívky se čeká, že jim nastaví zadek, nechá se „vyšlehat“ a pak je za to „odmění“ vajíčkem nebo sladkostí. Přestože dost často nechtějí, ženy to absolvovat „musejí“. Musejí je v uvozovkách, ale škála donucení je ve skutečnosti tak široká, že tam ty uvozovky možná ani nepatří. Na tom, že nechcete, že se vám to nelíbí a nechcete tuhle tradici dodržovat, nezáleží. Víc záleží na tom, že to tak chtějí ostatní. Vy jim k tomu posloužíte, ať chcete, nebo nechcete. Vidíte ten jasný vzorec? Dívka se právě naučila, že pokud „se něco tak dělá“, je zvyklost důležitější než její „ne“. Pokud se tomu vzepře, v lepším případě ji budou ostatní pomlouvat, v horším ji k něčemu donutí – a bude to akorát horší. Lepší je se podvolit…

Dívka roste, přichází do puberty a nastupuje éra poznámek směřovaných na tělo. Od spolužáků, od cizích lidí na ulici, ale i od rodinných příslušníků. Řeči o rostoucím zadku, prsou, otázky, zda už má kluka. Řeči, které jí povětšinou přijdou trapné, urážející, nevhodné.

Když má někdo blbé kecy, je namístě se ohradit. Takže co se stane, když to žena udělá? Přijde zpochybnění. „Vždyť to je jen kompliment,“ uslyší nejspíš. On to přece „nemyslel zle“, jen se neobratně snažil vyjádřit zájem… Kluci jsou prostě takoví. Mávni nad tím rukou. Pokud si to žena přece jen nenechá líbit, když se ohradí, když si nenechá líbit slizké řeči třeba od učitele, dozví se, že je hyperkorektní, hysterická sněhová vločka. Že studuje na umělecké škole a tam učitelé běžně hodnotí vzhled. A když už není kudy kam utéct, přijde na řadu ultimátní umlčovadlo: „To byla přece jenom sranda.“

Šup – vracíme se k našemu vzorci. Už zase učíme ženy, že na jejich pocitu nezáleží, že je úplně jedno, co jim přijde ponižující nebo nechutné. Mají si to nechat líbit, protože důležité je, jak to cítí jejich okolí a ti, kdo ty řeči vedou. Společnost okolo určí mantinely, co je v pořádku a co ne, a ženy se musejí podvolit. Jinak jsou ty protivné, vyhrocené, co kazí zábavu – a zůstanou na ocet.

Pomalu se dostáváme do prvních a dalších vztahů. Ke chlapcům, co tlačí na sex a různé praktiky – ale zase, takoví kluci přeci jsou a nelze se jim divit, když holka nosí krátkou sukni a na Instagramu špulí rty. Dostáváme se k mužům, kteří pozvou dívku na drahé rande, zaplatí jí dobrou večeři. Pak po ní budou něco chtít a ona by to přece měla oplatit. Výhledově k manželovi, který je čím dál tím agresivnější a občas mu „ujede“ nějaká ta facka – ale k dětem se chová hezky a rodinu dokáže zabezpečit, má totiž dobrou práci…

Stálicí mezi „nejlepšími radami“, jak předcházet sexualizovanému násilí – tomu nejčastějšímu, které se odehrává mezi známými lidmi, tedy na pracovišti, ve škole nebo doma – je, že jakmile začne muž překračovat hranici, na ženu sahat atd., má se dotyčná rázně ohradit, vlepit mu facku a nenechat si to líbit.

Když v souvislosti se sexualizovaným násilím mluvíme o epidemii, nepřeháníme. Zároveň jestli tedy čelíme epidemii, musíme na ni hledat lék. V uplynulých několika letech povstalo široké hnutí, které bojuje proti projevům domácího násilí, usiluje o větší ochranu obětí, férovější trestání pachatelů nebo o nastavení procesů ochrany těch, co se vzepřou násilníkům v mocenských pozicích.

Ovšem nestačí to. Pokud máme co do činění s tak rozsáhlým fenoménem, nemůžeme se zaměřovat jen na jeho symptomy. Musíme se podívat přímo ke kořenům problému. Ten se týká opravdu velké části populace, je jasné, že to není problém několika patologických násilníků, několika „shnilých jablek“, která snadno najdeme, izolujeme, potrestáme. Domácí a sexualizované násilí je celospolečenský problém – a vyžaduje celospolečenskou, komunitní odpověď.

Můžeme to změnit. Může to změnit každý z nás, ne jen ten, kdo vychovává malé děti – byť tam je ten dopad největší. A netýká se to jen mužů; i ženy mnohdy pomáhají tyto vzorce udržovat a reprodukovat (třeba o Velikonocích často právě matky pustí kluky ke spící dívce do pokoje).

Každý z nás se může postavit bagatelizaci ve chvíli, kdy se žena ozve nebo dá jinak najevo, že někdo překračuje její hranice. Každý z nás může zasáhnout, když jsou její obavy shazovány otevřeně nebo skrytě, když je někdo obrací ve vtip nebo se jim vysmívá, staví je proti ní. Každý z nás má ve svých rukou, jaké prostředí budeme jako společnost vytvářet a co budeme ženy a dívky učit – doma, v rodině, v práci, venku na ulici, v klubu, na tréninku, na festivalu.

Ano. Těžká každodenní práce, která vyžaduje vystoupení z intimní zóny, odvahu zvednout hlavu a podstoupit střet. Práce, za kterou vás nikdo nepochválí. Budete ten nebo ta, kdo kazí zábavu, nerespektuje tradice a autority, dělá vlny. Ale víte co? Je to v pořádku. Protože pokud chceme vymýtit sexualizované násilí, bez tohoto kroku se neobejdeme. Zajde na úbytě teprve ve společnosti, která ze všech vychovává silné jedince, na jejichž slovu záleží a jejichž „ne“ je nutno respektovat.