Jan Cina: Nechci mluvit o tom, s kým spím. Ale je to jediný způsob, jak queer téma posunout

Aktuálně ho můžeme vidět v představení Malý princ v pražském divadle Studio DVA. „Hraju to od roku 2018 a čím déle to hraju, tak samozřejmě stárnu a mám víc zkušeností – prostě zraju, a to představení zraje se mnou, i když je možná divné říkat to sám o sobě, ale takhle to cítím,“ popisuje s úsměvem herec, který čerstvě oslavil pětatřicetiny a cítí, že by podle svých slov letos mohl přijít nějaký ten životní „zlomeček“. 

Pracovně jede naplno: točí nový seriál pro Českou televizi v režii Matěje Chlupáčka. „Je to intenzivní práce se skvělým týmem, je to dobře napsané Miro Šifrou a potkávám se tu třeba s Aničkou Fialovou nebo Jirkou Macháčkem, je to dobové z osmdesátek a komediální, což je pro mě výzva, protože zatím jsem se objevoval spíš ve váženějších věcech.“ V létě ho čeká představení Marta v divadle Kampa, speciální hudební recitál Malého prince a další natáčení romantické komedie. Ovšem rád by zkusil i jiné možnosti mimo Česko. 

Vloni na podzim hostoval v New Yorku v představení Open For Everything argentinské choreografky, tanečnice a režisérky Constanzy Macras. „New York mi přijde zajímavý a lákavý a přemýšlím, jak v budoucnu zkusit ještě v zahraničí studovat, jet na nějaký workshop nebo na stipendium. To bych chtěl v dalších letech, nebo ideálně ještě letos stihnout.“

To zní jako nová éra Honzy Ciny. Je to tak?
Vlastně jo, ale zároveň potkávám lidi, kteří jsou o generaci mladší a tohle už mají za sebou, nebo to právě dělají. Ale říkám si, že moje cesta prostě byla jiná, a já možná na tuhle Honzíkovu cestu do světa mám prostor teprve teď. Nebo si ho chci udělat. Nikdy asi není fakt pozdě. Chtěl bych to zkusit.

Jak podle tebe obstojí Česko ve vztahu ke queer lidem v porovnání s New Yorkem, který působí jako otevřená náruč diverzitě?

To srovnání je fascinující. Vloni jsem v New Yorku zaskakoval za trans* herečku Fátimu z Maďarska v představení Constanzy Macras. Fátima nemohla odjet do New Yorku a dostal jsem se k tomu já. Říkal jsem si, jestli nebude divné, že jako cis herec hraju trans osobu. Nakonec jsme ten tón zvolili tak, aby bylo jasné, že jsem herec, který Fátimu nahradil. A byl to hrozně silný zážitek. Vůbec poprvé v životě, asi na základě té role, se mě kostymérky v divadle ptaly, jakým zájmenem mě mají oslovovat, což dávalo smysl i v rámci toho, že jsem tam pořád chodil v ženském oblečení, učil se nasazovat paruku a líčil se. Navíc je to tam úplně normální a přišlo mi hezké, že se mě na to někdo zeptá. A kromě toho mi to připadá důležité. Divné mi to přišlo možná v mém příběhu, protože se mi to stalo poprvé.

Ballová kultura se probouzí i Česku, stejně jako spousta dalších queer kulturních událostí, které vychází z téhle komunity. Je to velmi otevřené a sám bych chtěl do budoucna zkusit neuzavírat se do skupinek a co nejvíc se navzájem otevřít, propojit a dozvídat se o sobě.

Myslíš, že se to u nás aspoň trochu mění?
Musím říct, že i pro mě je nové, že se potkávám s některými teenage lidmi, kteří hledají, jak to mají: jestli se cítí jako kluk, holka, nebo ani jedno z toho, nebo jestli třeba vůbec chtějí žít v nějakém partnerském svazku či chtějí být sami... Jsem jiná generace, vyrůstal jsem v něčem jiném a nemám to tak, ale přijde mi fascinující se s tím setkávat. Přijde mi to jako jeden z dobrých a zdravých způsobů, jak si nevytvářet domněnky a strachy a lidi si démonizovat, protože každý máme různé cesty, ale je dobré respektovat se navzájem. Tímhle směrem by mě bavilo, abychom se v Česku vydali.
Jde i o moji situaci. Po tátovi jsem napůl Rom, což na mě není bohužel vidět, vypadám možná trochu „jihoevropsky“, ale ani v New Yorku ve mně nikdo neviděl Roma. A zároveň jsem gay. Je skvělé vidět, že svět a lidé jsou barevní a různí. Já to třeba mám tak, že čím víc jsou lidé „namíchanější“, ať myšlenkovým zázemím, nebo tím, jak vypadají a jaký mají původ, tak mě zajímají nějak víc. Mám pocit, že mě můžou víc obohatit a že se od nich můžu dozvědět něco víc i sám o sobě.

Jak by sis jako queer člověk představoval Česko budoucnosti?
Uvidíme, kam česká společnost bude směřovat. Přál bych si od společenských autorit, třeba politiků a političek, aby pozitivně vzdělávaly a ovlivňovaly směřování společnosti, což by se teď díky novému prezidentovi mohlo konečně dařit.
My Češi hodně dáme na sport a tuším, že i tam je spousta lidí, kteří jsou queer, nebo mají různý původ a můžou o tom mluvit – jako to třeba nedávno udělal Jakub Janktó. I já jsem řešil, proč o tom vlastně mluvit, když sám jsem s tím v pohodě a moje okolí taky. Je to ale způsob, jak posouvat to, co bereme jako normální. Cílem je pro mě dostat se do stavu, že není třeba mluvit o tom, s kým spím v posteli a kým se cítím být. Ale pro někoho to pořád normální není a asi jediný způsob, jak to posouvat, je mluvit o své zkušenosti a srovnávat si zkušenosti s ostatními, třeba s těmi, kteří takovou zkušenost nemají a možná se jí bojí. Přál bych si víc dialogu.

Když jsi zmínil svůj romský původ, použil jsi spojení „bohužel to není vidět“. Bereš jako osobní agendu o tom veřejně mluvit? Jaká je tvoje zkušenost queer člověka a Roma, zažil jsi něco negativního?
Moje nejzvláštnější zkušenost byla při hledání nemovitosti během covidu. Realitní makléř se mě přes telefon po nějaké běžné agendě zeptal, jestli jsem Rom, protože se jmenuju Cina. Tak jsem se zeptal, proč se ptá, a on odpověděl, že majitelé nemovitosti si nepřejí Romy jako budoucí majitele. Ty jo. Já jsem nevěděl, že něco takového existuje. Že někdo může vyloženě nechtít Romy v bytě nebo ve vesnici! Asi jsem to tušil, ale do té doby se mě to nikdy nedotklo, nikdy jsem se s tím nesetkal tváří v tvář. A hrozně mě to vytočilo. Nevěděl jsem, jak reagovat, a byl jsem v šoku. Pak jsem pánovi zpětně volal, stěžoval jsem si řediteli té realitní kanceláře a řešil jsem to i s Lukášem Houdkem, který je odborník a „přítel na telefonu“ v jakýchkoli záležitostech podobného bezpráví.

Lukáš mi tehdy řekl, že se samozřejmě jedná o porušení zákona. Už to, že ti tímhle způsobem jenom na základě tvého původu do telefonu někdo řekne, že něco nejde, je napadnutelné. Trochu se to medializovalo a najednou mi různí známí začali říkat, že to znají. Ukrajinci a Romové mi říkali, jaký s tím mají problém. Spousta lidí, kteří jsou v něčem „jiní“, se s tímhle setkávají běžně a mě se to do té doby netýkalo nebo jsem si to neuměl naživo představit. To byla asi nejhorší zkušenost.

Setkal ses v rámci svojí profese s nějakou diskriminací?
Nevím o tom, což je dané tím, že lidem, kteří ta rozhodnutí dělají, nevidím do hlavy a dostanu se až k hotové věci. Pokud se to dělo a někdo mě na základě toho nevybral, tak se to už nedozvím, nebo to ke mně nedoputuje. Myslím, že mám štěstí.
Ale mám k tomu dva příběhy z branže. Jeden kolega mi říkal, že se k němu dostalo, že by prý nezahrál heterosexuálního muže, že by mu to na základě jeho orientace nikdo nevěřil. A mám zkušenost s kolegyní a kamarádkou, která řešila svůj romský původ a to, že to na ní je vidět a že to v herectví může být problém, protože ji to předurčuje typově k tomu hrát Romky a sociálně slabé. Říkala, že moc neví, co s tím. Je to velmi citlivé. Herectví je ale zároveň specifické v tom, že je důležité, jak vypadáš, protože to je tvůj nástroj, který za tebe častokrát mluví. Sám nevím, jak to pojmout. Kdyby se třeba v české vánoční pohádce objevila princezna černoška, tak mě by to dost bavilo.

Nebo princezna Romka. Proč ne?
Právě! Myslím, že pro spoustu lidí, kteří o tom rozhodují, to bohužel „normální“ pořád není. A to je problém, protože co by na to řekl „většinový divák“, což stejně nikdo neví, kdo je, ale tím „většinovým divákem“ se tady všichni pořád ohánějí.

A nenastává v tomhle nějaká změna s novými, mladšími tvůrci?
Myslím, že se to mění. Už to, že ti, kteří tu zkušenost měli, se mnou o ní mluvili a nějak se nad tím pozastavili, je změna. Něco se děje, ale pořád to naráží na skupinu lidí, kteří mají pocit, že to nejde a že stereotypy, které tu jsou, nemůžeme jen tak změnit. Myslím si, že je to generační. Napadá mě třeba film Banger s hercem Marsellem Bendigem. Pro mě je fenomén bratří Bendigů strašně zajímavý. Třeba Honza je velmi respektovaný mezi bílým posluchačstvem a zároveň je to megastar v romské komunitě. Přijde mi dobré, že o svém původu otevřeně mluví. Pro mě teď bylo fascinující, že o tom otevřeně mluví take Zea. Já totiž vůbec nevěděl, že je Romka! Zjistil jsem, že má kořeny na východě Slovenska, kde mám i já své romské kořeny. Přijde mi strašně důležité, že lidé, kteří jsou vidět a dělají zajímavé věci, to tematizují. Pro mě osobně je to třešinka na dortu, protože Zea mě baví tím, co dělá za hudbu a jaký má styl.

Když jsme u těch mladých tvůrců, tak s režisérem Šimonem Holým teď chystáme jeho nový film. Obsadil mě do role kluka, který se živí jako drag queen, a vzniká tam napětí s jeho maminkou, která žije na klasické moravské vesnici. Je to setkání se statusem ovdovělé ženy, která je na všechno sama. A do toho je její syn gay a ještě k tomu dělá drag. Jsem za to hrozně rád a těším se na to, ale říkám si, že by bylo zajímavé, kdyby toho gaye a drag queen hrál někdo, kdo by tě nenapadl, že k tomu má blízko.

Třeba Jirka Mádl?
Třeba, to by byla myslím skvělá drag queen. Dá se s tím různě hrát a různě to otáčet. A to mi taky přijde dobré.

Já byl rád za to, že tančím se svou taneční partnerkou Adrianou. Bylo pro mě příjemné, že ty role byly předem dané, v tu chvíli mi to vyhovovalo. Ale dá se s tím určitě i nějak hrát, prohazovat a proměňovat to. Ideální Stardance by pro mě byl, kdybych mohl tančit s různými partnery – v jednom kole s klukem, v jiném by holky tančily s holkama, protože je to něco jiného a je to strašně zajímavá zkušenost, jak psychická, tak fyzická, protože i tělo se začne chovat jinak, jinak to vypadá a pro diváky je to nový zážitek. Ale jsem hrdý na to, že v kole, kdy taneční páry tančily s taneční skupinou 420 people Vaška Kuneše, jsem si prosadil malý duet s jedním francouzským tanečníkem. Ten tanec nebyl úplně milostný, ale byl o intimitě dvou lidí. Tohle se mi povedlo tam dostat a jsem za to moc rád.

Zmínil jsi, že jsi pro hodně lidí „Honzík z pohádky“. Nebyly by tedy právě pohádky logická a přirozená platforma, kde ukazovat různorodost a jiné narativy?
Já asi žiju v bublině, ale mám pocit, že se to generačně mění. Když vidím děti mých vrstevníků, tak tyhle věci vůbec neřeší. Není pro ně problém, že chlapeček přijde do školky v šatičkách, protože zrovna chce, není problém, že se dva kluci mají rádi, nic není problém – berou to mezi sebou úplně čistě.
Je zajímavé, kdy se to zlomí a čím. Kdo jim řekne, že něco by takhle nemělo být? Určitě někdo dospělý v rodině, ve školce nebo ve škole, ale taky se to mění. Nebo v to doufám. Moje generace je otevřenější a rodiče se dnes snaží nezavírat dětem cestu k otevřenosti. A pohádky jsou pro to určitě skvělé.