nové číslo Heroine právě v prodeji

Jan Cina: Nechci mluvit o tom, s kým spím. Ale je to jediný způsob, jak queer téma posunout

06. duben 2023
57 800

Jan. Honza. Pro spoustu lidí oblíbený „Honzík z pohádky“ nebo „ten, co vyhrál StarDance“. Jan Cina je především talentovaný herec, který v civilu vyniká upřímnou zvídavostí a otevřeností. Sám často tematizuje svůj romský původ po otci i svou queerness. Bere to trošku jako svoji misi a možná i občanskou povinnost, aby ze svojí pozice mediálně známé a oblíbené osobnosti tato témata zvedal. Povídali jsme si spolu o plánech do budoucna, ale i o zážitcích, které ho nedávno ovlivnily: od Stardance po návštěvy ballroomů v New Yorku a nasávání rozdílných kultur.

“Myslím, že není třeba mluvit o tom, s kým spím a kým se cítím být. Ale pro někoho to pořád normální není a jediný způsob, jak to posouvat, je o tom mluvit,” říká herec Jan Cina.Foto: Eliška Sky

Aktuálně ho můžeme vidět v představení Malý princ v pražském divadle Studio DVA. „Hraju to od roku 2018 a čím déle to hraju, tak samozřejmě stárnu a mám víc zkušeností – prostě zraju, a to představení zraje se mnou, i když je možná divné říkat to sám o sobě, ale takhle to cítím,“ popisuje s úsměvem herec, který čerstvě oslavil pětatřicetiny a cítí, že by podle svých slov letos mohl přijít nějaký ten životní „zlomeček“. 

Pracovně jede naplno: točí nový seriál pro Českou televizi v režii Matěje Chlupáčka. „Je to intenzivní práce se skvělým týmem, je to dobře napsané Miro Šifrou a potkávám se tu třeba s Aničkou Fialovou nebo Jirkou Macháčkem, je to dobové z osmdesátek a komediální, což je pro mě výzva, protože zatím jsem se objevoval spíš ve váženějších věcech.“ V létě ho čeká představení Marta v divadle Kampa, speciální hudební recitál Malého prince a další natáčení romantické komedie. Ovšem rád by zkusil i jiné možnosti mimo Česko. 

Vloni na podzim hostoval v New Yorku v představení Open For Everything argentinské choreografky, tanečnice a režisérky Constanzy Macras. „New York mi přijde zajímavý a lákavý a přemýšlím, jak v budoucnu zkusit ještě v zahraničí studovat, jet na nějaký workshop nebo na stipendium. To bych chtěl v dalších letech, nebo ideálně ještě letos stihnout.“

To zní jako nová éra Honzy Ciny. Je to tak?
Vlastně jo, ale zároveň potkávám lidi, kteří jsou o generaci mladší a tohle už mají za sebou, nebo to právě dělají. Ale říkám si, že moje cesta prostě byla jiná, a já možná na tuhle Honzíkovu cestu do světa mám prostor teprve teď. Nebo si ho chci udělat. Nikdy asi není fakt pozdě. Chtěl bych to zkusit.

Jak podle tebe obstojí Česko ve vztahu ke queer lidem v porovnání s New Yorkem, který působí jako otevřená náruč diverzitě?

To srovnání je fascinující. Vloni jsem v New Yorku zaskakoval za trans* herečku Fátimu z Maďarska v představení Constanzy Macras. Fátima nemohla odjet do New Yorku a dostal jsem se k tomu já. Říkal jsem si, jestli nebude divné, že jako cis herec hraju trans osobu. Nakonec jsme ten tón zvolili tak, aby bylo jasné, že jsem herec, který Fátimu nahradil. A byl to hrozně silný zážitek. Vůbec poprvé v životě, asi na základě té role, se mě kostymérky v divadle ptaly, jakým zájmenem mě mají oslovovat, což dávalo smysl i v rámci toho, že jsem tam pořád chodil v ženském oblečení, učil se nasazovat paruku a líčil se. Navíc je to tam úplně normální a přišlo mi hezké, že se mě na to někdo zeptá. A kromě toho mi to připadá důležité. Divné mi to přišlo možná v mém příběhu, protože se mi to stalo poprvé.

Pražský drag: „Moje identita je víc než jen žena nebo muž“

Fenomén

V New Yorku jsem taky chodil na různé drag shows a na „bally“ a bylo to fascinující. Taneční akce tam jsou na opravdu světové úrovni, koukal jsem s otevřenou pusou, co ti lidé předvádí. Zarazilo mě, že jsme tam s kolegyní herečkou byli jediní bílí mezi tisícovkou černochů, kteří s tím byli v pohodě, ale já si říkal, proč tu není nikdo jiný. Ballroomoví tanečníci v Česku mi pak vysvětlili, že jde o subkulturu, která právě v černošských ghettech vznikla. Ale ani v New Yorku zdaleka není všechno ideální, a třeba právě rasismus je tam pořád hodně silná věc. O tom městě se říká, že je to „tavicí kotlík“ a zní to jako klišé, ale je to tak: potkal jsem tam kluka z Peru, co studuje herectví, Izraelce, který tancuje… Nikdo tam není černobílý, všichni jsou barevní a není to jen o barvě kůže, ale i o tom, co dělají, odkud jsou a jaké mají kořeny. Je to osvěžující a mě to naplňuje, uklidňuje, vzrušuje a cítím, že to ve mně probouzí potenciál a chuť poznávat.

Ballová kultura se probouzí i Česku, stejně jako spousta dalších queer kulturních událostí, které vychází z téhle komunity. Je to velmi otevřené a sám bych chtěl do budoucna zkusit neuzavírat se do skupinek a co nejvíc se navzájem otevřít, propojit a dozvídat se o sobě.

Queer and Proud: Speciální číslo Heroine

Láska je jen jedna a je duhová. Jak se žije queer lidem v Česku? Co je nejvíc těší a co naopak rozčiluje?

Čím jsou lidé namíchanější, tím víc mě zajímají

Myslíš, že se to u nás aspoň trochu mění?
Musím říct, že i pro mě je nové, že se potkávám s některými teenage lidmi, kteří hledají, jak to mají: jestli se cítí jako kluk, holka, nebo ani jedno z toho, nebo jestli třeba vůbec chtějí žít v nějakém partnerském svazku či chtějí být sami... Jsem jiná generace, vyrůstal jsem v něčem jiném a nemám to tak, ale přijde mi fascinující se s tím setkávat. Přijde mi to jako jeden z dobrých a zdravých způsobů, jak si nevytvářet domněnky a strachy a lidi si démonizovat, protože každý máme různé cesty, ale je dobré respektovat se navzájem. Tímhle směrem by mě bavilo, abychom se v Česku vydali.
Jde i o moji situaci. Po tátovi jsem napůl Rom, což na mě není bohužel vidět, vypadám možná trochu „jihoevropsky“, ale ani v New Yorku ve mně nikdo neviděl Roma. A zároveň jsem gay. Je skvělé vidět, že svět a lidé jsou barevní a různí. Já to třeba mám tak, že čím víc jsou lidé „namíchanější“, ať myšlenkovým zázemím, nebo tím, jak vypadají a jaký mají původ, tak mě zajímají nějak víc. Mám pocit, že mě můžou víc obohatit a že se od nich můžu dozvědět něco víc i sám o sobě.

Komentář: Nenávistné řeči o tradiční rodině a duhovém teroru skutečně zabíjejí

Zločiny z nenávisti nejsou páchány ve vzduchoprázdnu.

Eva Svatoňová

Jak by sis jako queer člověk představoval Česko budoucnosti?
Uvidíme, kam česká společnost bude směřovat. Přál bych si od společenských autorit, třeba politiků a političek, aby pozitivně vzdělávaly a ovlivňovaly směřování společnosti, což by se teď díky novému prezidentovi mohlo konečně dařit.
My Češi hodně dáme na sport a tuším, že i tam je spousta lidí, kteří jsou queer, nebo mají různý původ a můžou o tom mluvit – jako to třeba nedávno udělal Jakub Janktó. I já jsem řešil, proč o tom vlastně mluvit, když sám jsem s tím v pohodě a moje okolí taky. Je to ale způsob, jak posouvat to, co bereme jako normální. Cílem je pro mě dostat se do stavu, že není třeba mluvit o tom, s kým spím v posteli a kým se cítím být. Ale pro někoho to pořád normální není a asi jediný způsob, jak to posouvat, je mluvit o své zkušenosti a srovnávat si zkušenosti s ostatními, třeba s těmi, kteří takovou zkušenost nemají a možná se jí bojí. Přál bych si víc dialogu.

Já to třeba mám tak, že čím víc jsou lidé namíchanější, ať myšlenkovým zázemím, nebo tím, jak vypadají a jaký mají původ, tak mě zajímají nějak víc. Mám pocit, že mě můžou víc obohatit a že se od nich můžu dozvědět něco víc i sám o sobě.

Když jsi zmínil svůj romský původ, použil jsi spojení „bohužel to není vidět“. Bereš jako osobní agendu o tom veřejně mluvit? Jaká je tvoje zkušenost queer člověka a Roma, zažil jsi něco negativního?
Moje nejzvláštnější zkušenost byla při hledání nemovitosti během covidu. Realitní makléř se mě přes telefon po nějaké běžné agendě zeptal, jestli jsem Rom, protože se jmenuju Cina. Tak jsem se zeptal, proč se ptá, a on odpověděl, že majitelé nemovitosti si nepřejí Romy jako budoucí majitele. Ty jo. Já jsem nevěděl, že něco takového existuje. Že někdo může vyloženě nechtít Romy v bytě nebo ve vesnici! Asi jsem to tušil, ale do té doby se mě to nikdy nedotklo, nikdy jsem se s tím nesetkal tváří v tvář. A hrozně mě to vytočilo. Nevěděl jsem, jak reagovat, a byl jsem v šoku. Pak jsem pánovi zpětně volal, stěžoval jsem si řediteli té realitní kanceláře a řešil jsem to i s Lukášem Houdkem, který je odborník a „přítel na telefonu“ v jakýchkoli záležitostech podobného bezpráví.

Lukáš mi tehdy řekl, že se samozřejmě jedná o porušení zákona. Už to, že ti tímhle způsobem jenom na základě tvého původu do telefonu někdo řekne, že něco nejde, je napadnutelné. Trochu se to medializovalo a najednou mi různí známí začali říkat, že to znají. Ukrajinci a Romové mi říkali, jaký s tím mají problém. Spousta lidí, kteří jsou v něčem „jiní“, se s tímhle setkávají běžně a mě se to do té doby netýkalo nebo jsem si to neuměl naživo představit. To byla asi nejhorší zkušenost.

Setkal ses v rámci svojí profese s nějakou diskriminací?
Nevím o tom, což je dané tím, že lidem, kteří ta rozhodnutí dělají, nevidím do hlavy a dostanu se až k hotové věci. Pokud se to dělo a někdo mě na základě toho nevybral, tak se to už nedozvím, nebo to ke mně nedoputuje. Myslím, že mám štěstí.
Ale mám k tomu dva příběhy z branže. Jeden kolega mi říkal, že se k němu dostalo, že by prý nezahrál heterosexuálního muže, že by mu to na základě jeho orientace nikdo nevěřil. A mám zkušenost s kolegyní a kamarádkou, která řešila svůj romský původ a to, že to na ní je vidět a že to v herectví může být problém, protože ji to předurčuje typově k tomu hrát Romky a sociálně slabé. Říkala, že moc neví, co s tím. Je to velmi citlivé. Herectví je ale zároveň specifické v tom, že je důležité, jak vypadáš, protože to je tvůj nástroj, který za tebe častokrát mluví. Sám nevím, jak to pojmout. Kdyby se třeba v české vánoční pohádce objevila princezna černoška, tak mě by to dost bavilo.

Nebo princezna Romka. Proč ne?
Právě! Myslím, že pro spoustu lidí, kteří o tom rozhodují, to bohužel „normální“ pořád není. A to je problém, protože co by na to řekl „většinový divák“, což stejně nikdo neví, kdo je, ale tím „většinovým divákem“ se tady všichni pořád ohánějí.

A nenastává v tomhle nějaká změna s novými, mladšími tvůrci?
Myslím, že se to mění. Už to, že ti, kteří tu zkušenost měli, se mnou o ní mluvili a nějak se nad tím pozastavili, je změna. Něco se děje, ale pořád to naráží na skupinu lidí, kteří mají pocit, že to nejde a že stereotypy, které tu jsou, nemůžeme jen tak změnit. Myslím si, že je to generační. Napadá mě třeba film Banger s hercem Marsellem Bendigem. Pro mě je fenomén bratří Bendigů strašně zajímavý. Třeba Honza je velmi respektovaný mezi bílým posluchačstvem a zároveň je to megastar v romské komunitě. Přijde mi dobré, že o svém původu otevřeně mluví. Pro mě teď bylo fascinující, že o tom otevřeně mluví take Zea. Já totiž vůbec nevěděl, že je Romka! Zjistil jsem, že má kořeny na východě Slovenska, kde mám i já své romské kořeny. Přijde mi strašně důležité, že lidé, kteří jsou vidět a dělají zajímavé věci, to tematizují. Pro mě osobně je to třešinka na dortu, protože Zea mě baví tím, co dělá za hudbu a jaký má styl.

Když jsme u těch mladých tvůrců, tak s režisérem Šimonem Holým teď chystáme jeho nový film. Obsadil mě do role kluka, který se živí jako drag queen, a vzniká tam napětí s jeho maminkou, která žije na klasické moravské vesnici. Je to setkání se statusem ovdovělé ženy, která je na všechno sama. A do toho je její syn gay a ještě k tomu dělá drag. Jsem za to hrozně rád a těším se na to, ale říkám si, že by bylo zajímavé, kdyby toho gaye a drag queen hrál někdo, kdo by tě nenapadl, že k tomu má blízko.

Třeba Jirka Mádl?
Třeba, to by byla myslím skvělá drag queen. Dá se s tím různě hrát a různě to otáčet. A to mi taky přijde dobré.

Dnešní děti jsou vedeni k větší otevřenosti

Foto: divadlo Studio DVA

Jan Cina

  • Vystudoval Pražskou konzervatoř a Katedru alternativního a loutkového divadla na DAMU. 
  • Před kamerou se poprvé objevil ve filmu Zdeňka Tyce Smradi. Poté následovala práce zejména pro televizi: například Soukromé pasti, Terapie či Já, Mattoni. 
  • Objevil se také v dramatu Místa Radima Špačka, pohádce Čertí brko. 
  • Je hercem na volné noze. 
  • V současnosti je k vidění například v Divadle Kalich (muzikál Mauglí, Podivný případ se psem), A studiu Rubín (Přirození, Moje malá úchylka) či v divadle Studio DVA v adaptaci hudebního filmu Šíleně smutná princezna a Malého prince. 

Chtěla jsem se ještě vrátit ke Stardance, kterou jsi předloni vyhrál. Přišlo mi na tom hezké, že mainstreamovou show vyhrál někdo jako ty. Tvoje vítězství jsem brala jako znamení, že se naše společnost posouvá. Jak jsi to vnímal?

Bylo to fakt hrozně silný. Finále bylo 18. prosince 2021 a myslím, že den nato bylo finále Superstar, kterou vyhrál Adam Pavlovčin, který o sobě otevřeně mluví jako o queer člověku. My jsme si v tu dobu psali a navzájem jsme se podporovali a říkali si, že to v tomhle ohledu s Českem a Slovenskem není tak blbý.

Mám takovou zkušenost, velmi silnou. Kdysi jsem v den Prague Pride šel po Kampě, kde byl „přátelský“ koncert Aliance pro rodinu, což byla kontra akce k Prideu bojující za „tradiční“ rodinu. Já tam procházel a nějaká rodina, která se účastnila té akce, si mě hrozně chtěla vyfotit. A zpětně mi došlo, že já jsem pro ně narušitel té „tradiční“ rodiny, ale zároveň jsem jejich oblíbený Honzík z pohádky, kterého mají rádi a který je přece milý a možná o něm ani nevědí, že je na kluky a že je napůl Rom, anebo vědí, ale nějak jim to nevadí, protože… A tohle protože mě fascinuje. Proč jim to tedy nevadí? Proč to u někoho vadí a u někoho ne? Doteď to nechápu a zajímalo by mě to.

V zahraničních verzích taneční soutěže Stardance jdou v normalizaci reprezentace ještě dál a mají tam otevřeně queer páry, kdy spolu třeba tančí dva muži. Zkouslo by to podle tebe i naše publikum?

Stardance je velmi specifická věc. V každé zemi je to jinak. My jsme v Česku velmi tradiční i v tanci, máme to tak rádi. Ta soutěž už 15 let vypadá stejně, od dekorací po moderátory. Což je v něčem dobré, ale v něčem by nějaký posun na místě byl. A on se pomalu děje, ale velmi pomalu, protože je to Česká televize a je to licence. Tam toho prostoru, co si můžete dovolit, tolik není. Bylo to pro mě strašně zajímavé setkání s velmi tradičním světem. A musím se přiznat, že když mě na začátku oslovili, tak jsme ani neuvažovali o tom, že bych třeba tancoval s tanečníkem.

Já byl rád za to, že tančím se svou taneční partnerkou Adrianou. Bylo pro mě příjemné, že ty role byly předem dané, v tu chvíli mi to vyhovovalo. Ale dá se s tím určitě i nějak hrát, prohazovat a proměňovat to. Ideální Stardance by pro mě byl, kdybych mohl tančit s různými partnery – v jednom kole s klukem, v jiném by holky tančily s holkama, protože je to něco jiného a je to strašně zajímavá zkušenost, jak psychická, tak fyzická, protože i tělo se začne chovat jinak, jinak to vypadá a pro diváky je to nový zážitek. Ale jsem hrdý na to, že v kole, kdy taneční páry tančily s taneční skupinou 420 people Vaška Kuneše, jsem si prosadil malý duet s jedním francouzským tanečníkem. Ten tanec nebyl úplně milostný, ale byl o intimitě dvou lidí. Tohle se mi povedlo tam dostat a jsem za to moc rád.

Jan Cina jako Malý princ ve stejnojmenné inscenaci divadla Studia DVA.Foto: divadlo Studio DVA

Zmínil jsi, že jsi pro hodně lidí „Honzík z pohádky“. Nebyly by tedy právě pohádky logická a přirozená platforma, kde ukazovat různorodost a jiné narativy?
Já asi žiju v bublině, ale mám pocit, že se to generačně mění. Když vidím děti mých vrstevníků, tak tyhle věci vůbec neřeší. Není pro ně problém, že chlapeček přijde do školky v šatičkách, protože zrovna chce, není problém, že se dva kluci mají rádi, nic není problém – berou to mezi sebou úplně čistě.
Je zajímavé, kdy se to zlomí a čím. Kdo jim řekne, že něco by takhle nemělo být? Určitě někdo dospělý v rodině, ve školce nebo ve škole, ale taky se to mění. Nebo v to doufám. Moje generace je otevřenější a rodiče se dnes snaží nezavírat dětem cestu k otevřenosti. A pohádky jsou pro to určitě skvělé.

Popup se zavře za 8s