Špagetová ramínka k prezidentovi: Má dress code smysl, nebo jde o nástroj kontroly žen?

Černé šaty neměly ani příliš hluboký výstřih nebo rozparek. Nebyly ani příliš krátké, naopak sahaly téměř ke kotníkům, a odhalovaly tak černé balerínky. Mohly se provinit jen tím, že měly špagetová ramínka, ostatně jde, podobně jako u balerínek, o jeden z aktuálních trendů. Šaty Křesťanová doplnila decentním řetízkem. A vůbec – celý model působil úhledně, zároveň ne příliš pompézně, ale úměrně situaci.

Za mě akurátní model, nad kterým by mě vůbec nenapadlo nějak přemýšlet, natož v intencích nevhodnosti. Dokonce bych řekla, že šlo o outfit minimalistický, až skromný, bez výrazného make-upu nebo přehnaně „plesového“ účesu (o který si situace rozhodně ani neříkala).

I přes to, a chce se mi to téměř křičet, to pro některé ta „žena opět nezvládla“. Debata zavládla i interně v Heroine – dělat feministické médium totiž automaticky neznamená, že se v redakci shodnete, a rozbuška k přemýšlení nad tím, jak hluboko jako v koze v nás je zavrtaný patriarchát a jeho standardy, můžou být opravdu někdy šaty. Jako někdo, kdo vystudoval teorii odívání, se tomu ostatně vůbec nedivím!

Je to nová ústavní soudkyně a ta by, natož na Pražském hradě před prezidentem, neměla ukazovat ramena (a nejspíš asi ani ruce, klíční kosti a co já vím, co ještě) – zněl jeden z názorů. Moje interpretace, která se dá rozšířit i na jiné podobné případy, kdy se žena (mimo jiné se toto téma týká aktivních političek) oblékla „nevhodně“ (rozuměj „u mužů by se to neřešilo“), zní takhle: sice jsme tu liberální až na půdu, nad některými tradicemi zahalování ohrnujeme nos a hodnotíme je jako barbarské, nekulturní a ženy omezující (někdy takové skutečně jsou, ale to je jiné téma), ale jakmile si žena obleče špagetová ramínka, hnali bychom ji převléct se, nestydu.

Mám velkou slabost pro Román pro ženy, přiznám se bez mučení. Ne tolik pro knižní předlohu jako pro její filmovou adaptaci. Je v tom něco dokonale dobového, časová kapsle nultých let. Sleduji to s nostalgií i s hrůzou. Pokud už je pro mě posledních minimálně deset let Michal Viewegh parodií sebe sama, zaseknutým strojkem na stereotypy, v této knize se mu, možná nechtěně, podařilo zachytit dobu, kdy jsem dospívala, ve všech jejích rozporech. A ženy z toho nikdy nevycházely dobře – ať už šlo o nějakou zvnitřnělou nenávist k ženám samotného autora, nebo o ducha doby, jež ženy úporně nenáviděla (kultura bulváru, hubenosti, diet, sexualizace nezletilých, první ponižující reality shows…), který jen autor nasával a zprostředkovával.

Při psaní textu se mi tak vybavila scéna, kdy se v retrospektivním flashbacku matka hlavní hrdinky Laury rozchází se svým přítelem Pažoutem, protože si, ten blbec, vzal do divadla lyžařský svetr. Scéna, která je vrcholně komická, je pro mě po letech také bytostně smutná – žena je tu vyobrazená jako povrchní fúrie, která svému pohodářskému klukovi nedokáže odpustit takovou maličkost, jakou je hloupý svetr. Ve světě Románu pro ženy se chudák muž musí vyšvihnout až na společenský vrchol, vydělávat hodně peněz a vědět, kdy si vzít jaké sako, aby byl konečně pro tyhle karikatury žen-saní (a hlavně jejich o dvě dekády mladší dcery, ehm) zajímavý. Byl Michal Viewegh se svým popisováním světa incelský? Dnes to tak vidím. Žena je tu redukována na saň, které stačí povrchní záminka k rozchodu, ale zároveň ve skutečném světě je právě na ženy tlak na společenskou vhodnost oděvu daleko vyšší.

Muži se pohybují po světě v nátělnících a jsou za to v české popkultuře stereotypizováni (nejrůznější „Milani“ à la „Slunce, seno“ nebo „Homolkovi“). Ženy však nejsou terčem laskavého humoru, ale šikany, která na konci dne neútočí ani tak na oděv a sociální návyky navázané na příležitosti, ale na jejich těla podrobená přísné kontrole a cizímu úsudku. A s trochou nadsázky by se dalo říct, že to může začít špagetovými ramínky a končit omezeními potratové politiky. Stačí se podívat, jak se na ženská těla a na práva žen nahlíží třeba u sousedů v Polsku nebo Maďarsku. 

A nakonec je možná také dobré říct, že stejně jako mnohá jiná společenská pravidla se i ta oděvní mění a vyvíjejí. Stačí se podívat na topíky, které si na červený koberec obléká herec Timothée Chalamet. Nebo na diskuze, které čas od času rozvíří společenské magazíny, když jde o povinnost nosit na jisté typy příležitostí povinně podpatky. Doba se mění a je na čase, aby se změnil i náš náhled na to, jak bereme ve veřejném prostoru ženská těla. Jsou to totiž jen těla. A každý má právo o tom svém rozhodovat.