Předsudky, že to s dětmi nedá, nebo materiál, který praská. Co ženám v designu pomáhá nevzdat se?
Každá z nich pracuje s náročnými materiály, jako je porcelán, sklo a papír, a všechny se potýkají s otázkou, jak neztratit víru v sebe, když se věci nevydaří. „Dřív tu byl předsudek, že žena v umění to nedá,“ vzpomíná Vladimíra Klumparová. Jak se ale s těmito překážkami vyrovnávají? Co jim pomáhá nevzdat se a pokračovat? V rámci debaty na Designbloku 2025 tři výjimečné umělkyně, Vladimíra Klumparová, Zuzana Lednická a Monika Martykánová, promluvily o tom, jak čelí výzvám v tvorbě a v životě.
Tři výjimečné ženy, které svou tvorbu postavily na odvaze, experimentování a neustálém překonávání překážek. Vladimíra Klumparová se věnuje skleněné plastice, Zuzana Lednická jako grafická designérka tvoří nevšední knihy a Monika Martykánová se pustila do práce s porcelánem. Každá je z jiné generace, některé překážky se proměňují, ale najít odvahu pouštět se znovu a znovu do hledání nových cest a do tvorby s nejistým výsledkem, mají společnou.
Na Designbloku 2025 se podělily o své osobní zkušenosti a výzvy, kterým čelí jako umělkyně v převážně mužském světě umění a designu.
VIDEO: Poslechněte si debatu se Zuzanou Lednickou, Monikou Martykánovou a Vladimírou Klumparovou
Vladimíra Klumparová, sklářská výtvarnice, která žije a pracuje mezi Českem a Mexikem, vzpomíná na dobu, kdy ženy v umění čelily výraznějším předsudkům, a mnohé se musely vzdát svých kariér kvůli mateřství a rodinným povinnostem. „Dřív tu ten předsudek byl – ta to nedá, protože bude mít děti a bude se muset starat o domácnost. A opravdu spousta žen to nedala, protože měly tu dlouhou pauzu. Byly to velice talentované ženy, o kterých vím, které prostě zmizely. Možná to bylo z tohoto důvodu, ale díky bohu je to teď už je jinak.“
Zuzana Lednická, grafická designérka, spolumajitelka Studia Najbrt, která také vede ateliér Grafického designu a vizuální komunikace na UMPRUM, ví, že dlouhodobý multitasking, který ženy ve své profesi provozují, může být vyčerpávající. Ale zároveň je to podle ní právě tato schopnost, která jim dává výhodu v kreativním procesu: „Jsme zvyklí na celoživotní multitasking, to je něco, co nás časově limituje, strašně nás vyčerpává, ale zároveň to je věc, která nás posouvá v soustředěnosti a v tom, že jsme pokornější.“
Foto: Finále Plzeň
Lekce z pokory dává umělkyním i materiál, který si pro svou práci vybraly. Monika Martykánová, která pracuje s porcelánem, čelí výzvám v každé fázi tvorby: „U samotného materiálu je potřeba odvaha, protože porcelán je živý materiál, je přírodní a je hodně nevyzpytatelný. Vždycky, když tvořím novou sošku, tak musím na chvíli zapomenout na celý ten proces, oprostit se od toho, co bylo, a asi trošku i experimentovat.“
Sklo a velkoformátové plastiky, které tvoří Vladimíra Klumparová nejsou o nic jednodušší. „Konkrétně ta technologie, kterou používám, což je tavená plastika, je strašně složitá,“ vysvětluje. „V tom procesu se může pokazit tolik věcí a nikdy stoprocentně nevíme proč. Když ta plastika praskne, tak nevíme, co se mohlo stát. Mohlo to být ve formě, nebo už to sklo jako materiál bylo špatné nebo jsme něco udělali špatně my, nebo na to natekla studená voda… Člověk někdy musí mít silnou vůli, aby se odhodlal začít znovu.“
Monika Martykánová podobné pocity zná. Porcelán se ne vždy předvídatelně smršťuje, sošky se leckdy hroutí, pouštět se do práce zas a znovu, vyžaduje odvahu i odhodlání. „Myslím si, že je potřeba mít trošku selektivní paměť a zapomenout na ten hrozný proces, protože ta výroba má spoustu fází.“
Zuzana se pak zamýšlí nad tím, že výzvy v její profesi nejsou jen technické, ale i emocionální. „Sice knížky nepraskají v peci, ale jsou je tam spousta momentů, především v závěru, když se knížka tiskne, kdy vám ty věci nemusejí vyjít.“ Zuzana vnímá tvorbu knih jako neustálý proces překonávání nejistoty, kde každé rozhodnutí může přinést novou výzvu. „Asi potřebuju tu nejistotu cítit, protože pak sice riskuju, ale vím, že výsledek bude něco, co jsem ještě nedělala.“
Vladimíra Klumparová je přesvědčená, že je důležité věřit v sebe a ve své umění, zvlášť když se zdá, že nic není jisté: „Kdybych nevěřila sama v sebe, že to celé má smysl, tak bych to nemohla dělat, musela bych od toho odejít a začít dělat něco úplně jiného.“
Poslechněte si příběhy těchto odvážných tvůrkyň v nové epizodě podcastu Hlas Heroine na YouTube, Spotify, Apple Podcasts a dalších platformách.
Heroine je mediálním partnerem festivalu Designblok 2025 a výstavy Odvaha: Ženy v architektuře, designu a užitém umění, která v Uměleckoprůmyslovém muzeu trvá do 2. 11. 2025.
Co v podcastu také uslyšíte:
- Může multitasking ženám přinést v tvorbě výhodu, nebo je spíš na škodu?
- Proč se nevyhneme chybám při tvorbě, a je to vlastně vůbec špatně?
- Kdy je odvaha v umění jen o tom, pokračovat, i když to vypadá špatně?
- Co je nejtěžší na práci se sklem, porcelánem a papírem?
- Jak se cítí sochařka, když její skleněné dílo praskne?
- Co znamená pro designérku přiznat si, že její dílo není nikdy „dokonale“ hotové?
