Pěkná, ale co ty chlupy? Body positivity znamená přijmout tělo i s ochlupením

Každé ráno při pravidelné sprše sahám automaticky pro žiletku, která leží na kraji vany mezi šamponem a mýdlem. Přejedu si nohy, jednou za pár dní taky podpaží. Z každodenního rituálu mě vytrhla až druhá vlna pandemie. Přestala jsem se holit a nebyla jsem sama. Guardian zmiňuje výzkum společnosti Mintel, podle kterého ve Velké Británii 51 % konzumentů beauty a osobní péče cítí, že s nástupem covidu-19 má menší potřebu pečovat pravidelně o svůj zevnějšek, a 15 % respondentů se také méně často holí.

Důvody jsou jednak ekonomické, jednak logistické (uzavření salonů krásy a podobně), ale také nám prostě a jednoduše holení a trhání chloupků přestalo dávat tváří v tvář pandemické nejistotě smysl. Zachumlali jsme se společně do tepláků a legín a zjistili, že se při pohledu na své podpaží nebo nohy dokážeme smířit s tím, jak vypadáme. Nebyl to protest ani politické prohlášení. Pandemie covidu tak možná urychlí trend svobodných ženských těl. Těl s chlupy.  

Pěkná, ale co ty chlupy?

Naše těla jsou od dospívání podrobována standardům krásy, které jsou pro nás mileniálky definované dokonale hladkým tělem bez chloupků. Neholit si nohy nebo podpaží pro moji generaci znamená pořád ještě zvláštní stigma, dívčí a ženské časopisy, televize, to vše nás totiž od puberty učilo, že jedině oholené se budeme líbit potenciálním partnerům – a tím pádem i samy sobě.

„Je mi dvanáct, jedu metrem a naproti sedí dvě teenage Američanky, něco si škodolibě vykládají a s pohledem na moje lýtka zaslechnu něco jako ‚hairy‘. Doma si hledám, co to slovo znamená, a celé léto se pak smrtelně stydím chodit v kraťasech stejně tak, jako se stydím koupit si žiletku a těch pár světlých chloupků si oholit. Je mi patnáct a mám rande se svým prvním klukem, hladí mě po koleni, v jednu chvíli se ke mně nakloní a pošeptá mi: ‚Myslím, že jsi při holení zapomněla na tohle místo, jen abys věděla…‘ Aneb protentokrát je to sranda, ale příště si udělej domácí úkol! Od té doby si holím nohy nadvakrát. Je mi dvacet, s jiným klukem se balíme k moři a on mi rádoby humorně připomíná, že doufá, že jsem si nezapomněla přibalit žiletku, abych mu nedělala ostudu,“ vypráví mi kamarádka Bára střípky, které působí zdánlivě nevinně, ale dokázaly v ní vytvořit natolik silný blok, že jí trvalo dalších pár let se nad podobné situace povznést a říct sama sobě: „A co jako!“ 

O chlup blíž k sebevědomí

Na základě podobných zkušeností natočila scenáristka a režisérka Josefina Lubojacki v roce 2019 krátký dokument O-chlup. V sedmnácti minutách se film zamýšlí nad chlupy a společenskou normou, která určuje, jak máme vypadat. Sama Lubojacki se přestala holit asi před pěti lety – a byl to pokus:

„Začátky nebyly nejsnadnější, vyjít ven v kraťasech nebo sukni mi moc nešlo, řešila jsem, jestli se někdo dívá a jak reaguje. Ale zároveň v tom byl ten experiment. Chtěla jsem vědět, jestli mi to projde bez povšimnutí. Neprošlo. Nijak hrozné reakce od cizích lidí jsem nedostala. Zírání na podpaží samozřejmě proběhlo, to je taková ta klasika, když se držíte v tramvaji madla a podobně. Nejvíc negativních komentářů jsem ovšem dostala od lidí, které znám, dokonce od kamarádů, konkrétně kamarádek! Nejmíň pochopení přišlo od cis hetero holek. Queer komunita je v tomhle mnohem víc v pohodě už proto, že mnoho lidí z ní cíleně bojkotuje, ohýbá nebo láme představy o tom, jak máme vypadat. A máma z mých chlupů taky moc nadšená nebyla,“ usmívá se Josefina a vysvětluje, že postupně si ona i okolí čím dál víc zvykalo.

Na druhou stranu si díky tomuhle experimentu uvědomila celou šíři společenských očekávání a norem, které „tam venku“, mimo safe space našich domovů, na každého z nás číhají a do kterých bychom se měli napasovat. A setkala se také s mraky stereotypů – od nehygieničnosti ochlupení (pot se ovšem rozkládá stejně na oholené jako na ne­oholené kůži a sprcha je dobrým řešením pro oba případy) přes klasický estetický soud „nikomu se chlupatá nebudeš líbit“ (ani to se Josefině nepotvrdilo) po argument zbytečnosti a neúčelnosti chlupů (dívky a ženy, které se holí v klíně, naopak častěji trpí infekčními onemocněními, infekce se může do kůže dostat i drobnými rankami, které při holení vznikají, chlupy navíc chrání jemnou kůži před třením).

Annu-Marii Puric sleduje na Instagramu více než 100 tisíc uživatelů. A ani jí se obligátní komentáře vzhledu nevyhnuly. „Chlupy v podpaží se mi líbily už od teenage věku, ale neměla jsem na to odvahu. Hlavně kvůli tomu, co by na to řeklo okolí. Postupem času během dospívání jsem začala brát vážně jen relevantní kritiku – a téma holení nebo neholení mi relevantní nepřijde. A i přesto, že na internetu s tím má hodně lidí problém, mi nevadí si stát za svým a nenechat se odradit. Je klidně možné, že za pár let se mi to líbit nebude, aktuálně jsem ale takto spokojená. Chlupy v podpaží jsou přirozená věc, není se za co stydět. Bez ohledu na trendy.“

„I pro dospělé může být těžké odpoutat se od norem a očekávání. A když se třeba necítíme nejlíp, procházíme těžkým obdobím nebo se potýkáme s psychickými problémy a nemocemi, odvážit se jít ven s chlupatýma nohama je ještě těžší. Já to tak aspoň měla. Když mi nebylo nejlíp, chtěla jsem co nejvíc zapadnout, nelišit se, protože jsem nestála o pozornost. Celý tenhle koncept vizuální normy pak úplně vytlačuje lidi se zdravotním postižením. Kde ti mají zástupce v magazínech, ve filmech?“ vysvětluje Josefina. „Jasně, odbočuju, ale dělám to úmyslně. Film o chlupech totiž pro mě nikdy nebyl jen filmem o chlupech. Chlupy představují mnohem komplexnější soubor nastavených společenských norem toho, jak bychom měli vypadat a jak bychom měli žít. Chtěla jsem si vybrat jeden zástupný prvek, něco, co je ještě častokrát tabu, a dát prostor lidem se k tomu vyjádřit, debatovat.“

Josefina ve filmu dala slovo hlavně lidem, kteří mají k chlupům pozitivní vztah: ženám, které se neholí, cis muži, který kriticky přemýšlí nad společenskými normami ve vztahu k vlastnímu tělu, transgender muži, který reflektuje ochlupení ve vztahu k tomu, jak společnost vnímá muže a ženy a jejich fyzické atributy, a také příběhu umělkyně Aleny Kupčíkové, která z chlupů vytváří obrazy a maximálně je tak estetizuje.

Film O-chlup chce otevřít debatu. Ta by měla proběhnout v rámci promítání i na středních školách; tlak mainstreamových norem krásy totiž pociťují hlavně dospívající. „Ten film je natáčený pro mladé, od začátku jsem na to myslela, proto je tam hudba a styl je klipovitý, aby je zaujal,“ přibližuje svůj tvůrčí záměr Josefina a dodává, že si teď obecně lidé více uvědomují souvislosti a přemýšlejí nad světem: „Mít body positive přístup znamená být vlídný i sám k sobě. A chápat, že nějaké atributy, třeba chlupaté nohy nebo rtěnka na rtech, nemusejí být přiřazované určitému genderu. Ale změna nepřijde ze dne na den. A to, že se nebudeme bát udělat ji jako první ve svém okolí, že budeme mluvit s lidmi kolem sebe, vysvětlovat a diskutovat i o neoblíbených tématech, je vlastně hrdinství a tisíc malých hrdinství nás posouvá k lepším zítřkům.“

A co dělají Josefininy chlupy dnes? „Klidně je oholím, když mám náladu. Dlouho jsem měla pocit, že je musím mít dlouhé – jako politický statement. Teď už tenhle pocit věčného boje nemám. Nejsem si ale jistá, jestli to je vyhořením v rámci chlupového tématu, nebo tím, že jsem se nad to povznesla. Chlupy teď beru mnohem více jako vlasy, se kterými si můžu hrát,“ uzavírá Josefina.

Pohled do historie: Chlupatá i oholená (pop)kultura

Snaha zbavit se ochlupení je stará jako lidstvo samo, mění se jen pohled na to, která oblast porostu je zrovna považována za „nežádoucí“, a zdokonalují se metody holení a depilace.

Pravěk

Navzdory zažité představě o zarostlých jeskynních ženách a mužích důkazy naznačují, že už v době kamenné se lidé tělesného ochlupení zbavovali, a to patrně z praktických důvodů. Doba ledová je doba ledová a zmrzlý plnovous není nic příjemného. Navíc je lepší, když vás protivník v případném souboji nemá za co chytit. Jako nástroje sloužily obroušené kameny nebo mušle jako pinzety.

Egypt

Ve starém Egyptě depilaci podstatně zdokonalili. Holili se příslušníci obou pohlaví, a to i vlasy. Holá těla se považovala za čistá a estetická. Tehdy se začaly rodit standardy krásy vázané na původ, třídu nebo kastu, symbolem krásy byla třeba depilovaná Kleopatra. Kromě mechanických nástrojů se začaly používat voskové a cukrové pasty.

Antika

I v antickém Řecku a Římě bylo tělo bez chlupů považováno za krásné a čisté. Ženy si pubické ochlupení depilovaly zcela (hladké antické sochy mluví za vše), ani muži se ale nevyhýbali úpravám. Kromě depilačních kleštiček se využívaly nejrůznější pasty a krémy, které obsahovaly třeba pryskyřici.

Sdílené chlupy

V roce 2013 si v USA podle agentury Mintel 95 % žen ve věku od 16 do 24 let holí podpaží a 92 % nohy. A do toho stoupá popularita nové sociální sítě – Instagramu. V roce 2015 tam své chlupaté podpaží ukázala Miley Cyrus a chlupy započaly pomalu svoji cestu k aspoň částečné rehabilitaci. Ženy a dívky po celém světě sdílejí svoje chlupatá podpaží, jen tak, nebo na ně přidávají ozdobné glittery. Stačila chvilka: v roce 2016 se v dalším průzkumu Mintelu ukázalo, že z žen mezi 16 a 24 lety si v USA holí podpaží 77 %, nohy 85 %.

Ani tak ženské chlupy ještě rozhodně nejsou mainstream, což se ukázalo v roce 2017, kdy Adidas jako tvář reklamní kampaně obsadil švédskou umělkyni Arvidu Byström. Její neoholené nohy na sociálních sítích vzbudily vlnu nevole, umělkyni dokonce přicházely anonymní hrozby znásilněním.

Mýty kolem ženských chlupů jsou ve společnosti pořád pevně zakořeněny. Ale konečně se o nich začíná mluvit a konečně začínají být vidět – síla sociálních sítí pomohla tomu, že dnes více než kdykoli předtím je na samotných ženách, jak se svými pěti miliony vlasy a chlupy naloží.

Článek vyšel v tištěném magazínu Heroine 4/2021. Líbí se vám? Předplaťte si časopis Heroine a inspirativní čtení budete mít ve schránce pravidelně. Ještě pár dnů je v prodeji číslo s baletkou Miřenkou Čechovou na obálce.