Ženy před kamerou i za kamerou. Švédská režisérka přivezla do Varů něžné porno

Zatímco celkově se zastoupení ženských tvůrkyň na MFF Karlovy Vary zvedá, na první pohled to tak vůbec nemusí působit. Pro většinového českého diváka jsou Vary to, co ukázalo zahájení – Marek Eben s Jiřím Bartoškou, kde ženy jsou jen jako taneční křoví, a pak samozřejmě věhlasný zahraniční host, který dostane cenu (ano, může se poštěstit a může to být žena).

I v rámci laureátů Křišťálového glóbu za celoživotní přínos kinematografii pak figuruje silná mužská převaha. Ženy tu občas najdeme – to jsou většinou herečky –, ale režisérku nebo producentku aby pohledal. Zastoupení žen se na áčkových filmových festivalech, stejně jako v jiných veřejných oblastech, posledních pár let řeší. MFF v Benátkách byl terčem kritiky před dvěma lety, kdy z 21 filmů v hlavní soutěži byly pouze dva od režisérek-žen. Ředitel festivalu Alberto Barbera pak dal slyšet, že radši odstoupí, než aby přistoupil na kvóty: „Taková výhružka je nepřípustná a ve své podstatě říká, že zahrnout ženské tvůrkyně znamená slevit ze standardů. Je nám líto, ale na tohle nechceme přistoupit.“

Cannes má letos v hlavní soutěži z 24 filmů pouze 4 natočené ženami. Karlovarský festival je na tom poměrově o dost lépe – v hlavní soutěži jsou z 12 filmů 3 natočené režisérkami, v sekci Od východu na západ dokonce 4 z 12. Nejlépe na tom je v téhle kategorii Berlinale, letošní soutěž mladých tvůrců „Generation“ přinesla dokonce 60% zastoupení žen, filmy navíc často představovaly silné a zajímavé ženské hlavní protagonistky.

Karlovarský výběr zahrnuje kromě Švédky Ninjy Thyberg, které se chci věnovat podrobněji, i Francouzku Céline Sciamma, německou režisérku Lisu Bierwirth nebo mladou makedonskou debutantku Dinu Duma. Štáb v 90% ženském zastoupení má i český řežijní debutant Šimon Holý. Filmový program, který vybírá filmy do soutěží i dalších sekcí, je tedy letos co se týče rovnějšího zastoupení rozhodně vnímavější, byť do mainstreamového obrazu festivalu to zatím příliš neprosakuje. Jak by taky ano, když všechno přebijí titulky s Johnny Deppem.

Něžný je celý příběh, který kopíruje archetyp dívky, která jde za štěstím. Se všemi pády i úspěchy. A to přesto, že se pohybujeme v prostředí, kde se úspěch měří tím, co jsou vaše pohlavní orgány schopné vydržet. Nesledujeme ani Pretty Woman, kterou na konci zachrání princ; hlavní hrdinka je tu se svými ambicemi a zmatkem sama. Sledujeme ji od jejího prvního natáčení, přes zkušenost s nejrůznějšími štáby a typy porna po opravdu traumatickou zkušenost, která hraničí se znásilněním. Co všechno v sobě musí potlačit, jak moc to vypovídá o době, ve které žijeme, a o prostředí porna jako takovém?

Pleasure otvírá otázky a prostor pro debatu. Nedává jednoznačné odpovědi, ale rozhodně svoji hlavní hrdinku neexploatuje, a to i přes to, že v málokterém filmu uvidíte představitelku nasnímanou explicitněji než zde. Provede vás technikáliemi zákulisí skoro didakticky, ale zároveň ukazuje, jaké dopady i zdánlivě velmi progresivní pornosety můžou mít na mladého člověka. Na druhou stranu si musíme při jeho sledování položit nevyhnutelnou otázku – je to opravdu jen pornobyznys? Neexpolatuje nás podobně jakýkoli typ práce postavené na přehnaných ambicích, do kterých nás tlačí společnost, která nás nutí definovat se prací?

Budeme se na porno ještě po shlédnutí Pleasure chtít dívat? Možná ano, ale ne stejnýma očima. A přesně o to Thyberg jde. A protože se filmu chopila produkční a distribuční společnost A24, která dokáže kolem svých filmů vytvořit patřiční hype, je možné, že se Pleasure po zásluze stane hitem.