Dopřejte si půlden pro sebe. Vstupenky na Feel Good by Heroine v prodeji zde!

„Jako když vám jedno dítě odejde ze života.“ Upřímné příběhy rodičů, jejichž děti jsou trans*

27. březen 2023
23 680

„Mami, tati, jsem trans*.“ Prohlášení a následné chvíle, které změní život nejen dítěti, ale i jeho rodině. Mladiství se v takové situaci musejí spolehnout na spolupráci rodičů, aby mohli žít podle toho, jak to cítí. Po coming outu vlastního dítěte je první reakcí řady dospělých pocit zmatení, smutku nebo viny. Příběh Sabiny a Barbory, dvou maminek trans* kluků, ukazuje, že je možné náročnou situaci zvládnout a podpořit potomka v jeho rozhodnutí.

Foto: Shutterstock

S dětskou zdravotní sestrou Barborou a jejím synem Márou se potkáváme v jedné pražské restauraci. Márovi je jedenáct let, nejvíc ho baví dramatický kroužek a hodiny stepu. Odmalička si hrál hlavně s autíčky a volný čas trávil v klučičí partě. A to i v době, kdy ještě nosil dívčí jméno. „Když mu byly tři roky, měli ve školce karneval. Koupila jsem krásné princeznovské šatičky a nastrojila ho. Odpoledne mi paní učitelka řekla, že to s tou princeznou nebyl dobrý nápad, protože celý den chodí s tím, že je hasič,“ směje se dnes při vzpomínce Barbora.

Foto: Daniela Špinar

Špinar: Zbourala jsem zeď, za kterou jsem celý život žila. Svou tranzicí jsem naštvala šedé eminence

Queer

Možnost, že by Mára mohl být trans*, prý ale Barboru zpočátku vůbec nenapadla. „Asi ve čtyřech letech začal říkat věty typu ‚radši bych byla kluk‘. V okolí jsme mu říkali, že holky to mají přece taky super. Negovala jsem to asi do Márových šesti nebo sedmi,“ vysvětluje pro web Heroine.cz.

To, že se její dítě chovalo jinak než vrstevníci, si zpětně uvědomuje také Sabina, matka dnes čtrnáctiletého Lukáše. „Mám na lednici připnuté jeho fotky odmalička, hezky pod sebou. Šaty měl na sobě naposledy ve školce. Pak už si je nenechal dát. Dlouho si také chtěl ostříhat vlasy nakrátko, ale tatínek s tím nesouhlasil. Pak se jednoho dne konečně nechal ostříhat. V tu chvíli se mu rozsvítily oči. Od té doby ho všichni začali poznávat jako kluka. Šli jsme třeba na záchod v obchodním domě, a aniž by věděli, že patříme k sobě, ho kolemjdoucí upozorňovali, že si asi spletl dveře, protože pánské jsou vedle,“ vypráví.

Sabina si přesto dlouho myslela, že je Lukáš prostě jen trochu „klučičí typ“. „Doma měl kočárek i panenku. S panenkou jsem ho nikdy neviděla, v kočárku vozil třeba mašinky nebo plyšová zvířátka. Pořád mi to ale neházelo žádné signály. Říkala jsem si, že má zkrátka jiné zájmy.“

Ego musí stranou

S tím, že se cítí jako chlapec, se Mára matce poprvé svěřil v první třídě. Poté mu dovolila nosit klučičí oblečení i účes. Připouští ale, že si pořád myslela, že ze svých pocitů možná jednou „vyroste“. „Říkala jsem si, že v tomhle věku přece ještě nemůže mít jasno,“ dodává.

Definitivní přelom nastal v Márových sedmi letech. Syn totiž život v dívčím těle přestával zvládat psychicky. Smutek a nervozita, kterou prožíval, postupně gradovaly. „Když mu bylo sedm, přišel s tím, že by chtěl umřít,“ svěřuje se zdravotnice. „Tehdy jsem pochopila, že to je poslední kapka. Že s tím musíme něco dělat. Najednou stojíte před rozhodnutím, jestli budete mít šťastného chlapečka, nebo mrtvou holčičku. Moje ego v ten moment vůbec nebylo důležité.“

Sabině Lukáš svou identitu odhalil později, ve dvanácti letech. Coming out se směrem k ní rozhodl provést prostřednictvím esemesky. „Napsal mi zprávu. Stálo v ní: ‚Mamko, kdyby tě tvoje kamarádka požádala, abys ji oslovovala v jiném rodě a jiným jménem, přistoupila bys na to?‘ Odpověděla jsem, že na to mám moc málo informací. A on se rozepsal. Má prý krátké vlasy, chodí oblékaná v klučičím, má klučičí zájmy. V tu chvíli mi to došlo. ‚Mluvíš o sobě?‘ ‚Jo.‘“

Rozčilovat se už ve správném rodě

Obě ženy připouštějí, že oznámení ze strany jejich potomků bylo pro ně zpočátku velkým šokem. „Věděla jsem o trans* lidech jenom to, co jsme se učili ve škole. A toho nebylo moc. Pak máte ten mediální obraz, který vám říká, že jsou to lidé, co se nechávají přeoperovat. Takže se mi v tu chvíli zbořil celý svět. Dlouhých pět měsíců o sobě Luky mluvil v mužském rodě a já o něm v ženském,“ říká Sabina.

„Sedm let jste zvyklá mluvit o dítěti jako o dceři a najednou je všechno jinak. Trvalo mi dlouho, než jsem se s tím nějak smířila. Pobrečela jsem si. Dodneška, když vidím Márovy fotky jako malé holčičky, mě zabolí u srdce. Je to, jako když vám jedno dítě odejde ze života. Zemře a místo něj přijde jiné,“ přidává se Barbora. 

„Neustále jsem se pletla, než jsem ho oslovila. Musela jsem se zamyslet, větu, kterou jsem chtěla říct, v hlavě kompletně přeformulovat, a pak ji teprve vyslovit. Že mám už částečně vyhráno, jsem poznala asi o měsíc nebo dva později. Něčím mě strašně vytočil. Viděla jsem rudě a ječela asi pětiminutový monolog. Když jsem se na jeho konci zastavila, abych se nadechla, uvědomila jsem si, že na něj celou dobu řvu v mužském rodě,“ glosovala Barbora na svém blogu Transgender děti, kde dokumentuje Márovu cestu ke správné genderové identitě.

Přiznává však, že situaci nebrala vždy s nadhledem a humorem. „Je to těžké, i když jste benevolentní. Vždycky jsem si říkala, že jsem velmi tolerantní. Ať si dělá, kdo chce, co chce. Pak jsem ale zjistila, že tak tolerantní nejsem, když se to týká mého dítěte.“ Nechce si prý proto ani představovat, jak to vypadá v domácnostech, jejichž členové mají k transgender lidem od počátku nenávistný postoj.

Stejné i jiné zároveň

To, že překvapení a smutek jsou přirozenou první reakcí rodičů trans* dětí, potvrzuje pro web Heroine.cz také psychoterapeutka a adiktoložka Pavla Doležalová. „Změna genderové identity dítěte může pro rodiče představovat trauma,“ říká. „Začátek je náročný. Je dobré v takovou chvíli vyhledat terapeutickou pomoc,“ apeluje. Podle dat České psychiatrické společnosti v roce 2020 navštívilo specialistu v Česku 484 trans* a nebinárních dětí a mladistvých, nejčastěji mezi 15 a 18 lety. V 76 procentech případů jde o dívky, píše server Seznam Zprávy.

Lži, mlha a předsudky. Komentátoři, přestaňte o LGBT+ psát jako nacisté. Rozumná debata vypadá jinak

Komentář

Podle Doležalové je hlavní si uvědomit, že ačkoliv mohou rodiče prožívat pocity velké ztráty, jejich potomek ve skutečnosti nikam nezmizel. „Něco se ztrácí, ale něco nového se zase získává. Je důležité si tento proces dobře ritualizovat a uvědomit si, že dítě je ve své podstatě pořád stejné, jenom prožívá jinou identitu.“

Pro Sabinu nastal prvotní moment smíření během sezení s klinickou psycholožkou, kam společně s Lukášem zamířili. „Zeptala se ho, co by si nejvíc přál, aby byl spokojený. Rozplakal se. Většinou přitom emoce navenek moc neprojevuje. Řekl, že by chtěl, aby ho máma oslovovala v mužském rodě. Psycholožka se mě zeptala, jestli by to šlo. Já odpověděla, že ne, protože až to bude chtít vzít zpátky, tak to bude strašně těžké. A ona opáčila: ‚Doteď to těžké nebylo?‘ Tehdy jsem si uvědomila, že bych s tím měla něco dělat.“

Láska a důvěra zůstávají

Trans* děti se podle Doležalové nejčastěji svěřují jako první právě matce. Podle výzkumu organizace Transparent z roku 2022 mají trans* lidé obecně u matek větší podporu než u otců. 64 procent dotázaných uvedlo, že jejich matky vědí, že jsou trans*, a podporují je. U otců jde asi o 48 procent. Podíl těch, u nichž tranzici odmítli přijmout otcové, je ve srovnání s matkami o něco vyšší, asi necelých 22 procent dotázaných oproti zhruba 15 procentům.

S Lukym jeho otec nežije a u Máry je to stejné. Oba chlapci přitom měli obavy o to, jak zprávu přijme právě tatínek. Zatímco Sabinin bývalý přítel skutečnost vzal bez problému, u Máry byla situace složitější. „To, že je Marek trans*, jsem exmanželovi vysvětlila po telefonu. Postavil se k tomu nejdřív moc hezky a vypadalo to, že všechno bude v pořádku. Jenže pak se do toho vložila jeho tehdejší přítelkyně, která usoudila, že jsem blázen a nutím dítě do klučičí role, protože mám skrytou touhu mít chlapce,“ objasňuje Barbora. Trvalo pak asi rok, než se otec s Márou znovu začal stýkat. Dnes jsou táta se synem podle Barbory dobří přátelé.

Doležalová zdůrazňuje, že nejdůležitější hodnotou je nakonec láska k dítěti. Pokud se jí rodiče řídí a nechávají si otevřenou mysl, tranzici zvládnou. „Původní vztah a důvěra nemizí. Mluvila jsem s mnoha rodiči, kteří ze začátku udělali spoustu chyb. Stejně si ale uvědomili, že svoje dítě milují takové, jaké je.“

Atmosféra v nejužší rodině je ale pouze jednou částí cesty, kterou si trans* děti a jejich nejbližší procházejí. Jak zvládnout coming out před příbuznými a známými nebo jak postupovat ve škole? O tom bude další díl příběhu Lukáše, Máry, Sabiny a Barbory.

Užitečné informace: kam se obrátit pro radu či pomoc

Transparent od roku 2015 usiluje o prosazování práv a pozitivních společenských změn ve prospěch transgender, nebinárních a intersex osob. Provádí osvětovou činnost, ale vytváří také prostor pro setkávání a organizuje podpůrné skupiny. Poskytuje sociální a právní poradenství.

YouTube kanál Lenky Králové, která je Moje Heroine 2023. Králová prostřednictvím rozhovorů mapuje trans* příběhy z různých úhlů a životních situací a ukazuje, jak různé jsou cesty trans* a nebinárních lidí za sebepoznáním a spokojeností.

Platforma pro rovnoprávnost, uznání a diverzitu. Předává ceny bePROUD za přínos pro rovnoprávnější život LGBTQ+ lidí v naší společnosti a poskytuje informace ze světa trans* lidí.

Aktuální číslo

  • o tom, jak rodí ženy, rozhodují muži
  • BDSM coming out
  • Malý, tlustý, plešatý? Body shaming se týká i mužů. Promluvili Čestmír Strakatý, Šimon Holý, René Levínský a Jordan Haj
  • Budoucnost je rostlinná
Popup se zavře za 8s