První muž na obálce Heroine. Lukáš Houdek a jeho život bez nenávisti
Co je to vlastně mužnost? Čeho se dnes muži obávají a co je trápí? Protože rovnost a genderová spravedlnost se netýkají jen žen, dostala v novém čísle Heroine prostor „mužská témata“. A s nimi se na obálce objeví také muž. Lukáš Houdek je aktivista, umělec, dokumentarista a také muž, který vším, co dělá, nastavuje laťku lidskosti, citlivosti a upřímnosti velmi vysoko pro nás všechny.
Když se mu při pohledu na počítač letos v lednu zvedl žaludek, už věděl, že je potřeba zvolnit. Dokumentaristu, umělce, humanitárního pracovníka a romistu Lukáše Houdka asi nejvíc charakterizuje jeho angažovaný přístup k životu a prostupná hranice mezi soukromým a veřejným. Zprávu o tom, že byl jen krok od vyhoření, vzápětí medializoval, aby varoval ostatní, kteří by na tom mohli být podobně. Jednoduše – už zase to udělal – šel na veřejnost s citlivým obsahem, o kterém se nemluví.
Když na gymnáziu dostal za úkol napsat referát o Romech, vyděsil se. To ještě netušil, jak vztah k této menšině bude formovat jeho dospívání i pozdější studia.
„Mám privilegium, že můžu věci komunikovat, a díky tomu se můžeme jako společnost uzdravovat,“ vysvětloval na začátku roku v podcastu Pochlap se, proč se zdráhá vypnout si telefon. Osmý rok vede vládní kampaň HateFree Culture, která přesvědčuje českou společnost, že život s nenávistí je ubíjející a iracionální. Ještě předtím si ale s touto silnou emocí užil své. Když ho jako šestiletého kluka sexuálně zneužil starší puberťák, pociťoval ji především sám k sobě. V prostředí rodného Stříbra bylo ke coming outu potřeba hodně odvahy, zvlášť pro člena klubu „divných“ dětí, jehož byl na základní škole samozřejmou součástí.
Která obálka s Lukášem Houdkem se vám nejvíc líbí?
Šerpa, koruna, nebo přiznaná křehkost? Fotky Elišky Sky nás natolik nadchly, že jsme udělali hned tři verze. Kterou z fotografií Lukáše Houdka byste na obálku nové Heroine vybrali vy? Nová Heroine vychází už 7. dubna.
Foto: Eliška Sky, art director: Marek Cpin, make-up, vlasy: Natálie Host, styling: Jan Pokorný, produkce: Linda Majerová
Níže v hierarchii maloměsta už stáli jen místní Romové, když o nich na gymnáziu měl napsat referát, vyděsil se. To ještě netušil, jak vztah k této menšině bude formovat jeho dospívání i pozdější studia. Díky domácímu úkolu zjistil, že má přátelské sousedy s velice zajímavou kulturou a vlastním jazykem. S nasazením sobě vlastním začal objevovat svět a v rámci mezinárodní neziskové organizace pracovat jako dobrovolník. V šestnácti letech tak odjel do Francie, později Turecka, Moldavska nebo Slovinska, kde často pomáhal Romům a také je začal fotit. Romská kultura jej fascinovala a po maturitě se logicky vydal studoval romistiku do Prahy. Po promoci se podílel na vzniku nakladatelství KHER, které vydává romskou literaturu.
Jeho fotografie měly nejprve jasně dokumentární charakter a romské téma se postupně rozšiřovalo o další témata z lidskoprávního ranku. Mapoval následky genocidy po prezidentských volbách v Keni nebo vymírající kmeny, přesto cítil, že chce s fotografií pracovat více jako s uměleckou disciplínou. A opět jej posunula traumata. Nezpracované sexuální zneužití z dětství i znásilnění starším mužem v dospělosti se staly inspirací jeho prvních uměleckých projektů s ironickými názvy jako Život snů (2010), Všechny kalhotky mojí matky (2011) nebo Výročí (2010).
Otázky po vlastní i cizí jinakosti, která okolí často provokuje k předsudečnému násilí, stojí v centru jeho díla doposud. I když Houdek nemá formální umělecké vzdělání, jeho práce byly vystaveny v domácích a zahraničních galeriích a staly se součástí středoevropských uměleckých sbírek krakovského MOCAKu nebo Německého historického muzea v Berlíně.
Když se angažuje v nějakém tématu, přirozeně jej fotografuje, nahrává, píše a mluví o něm. Neustále – jak by řekli jeho nejbližší přátelé i sledující na sociálních sítích. Stejně jím pohnul osud albínů, s nimiž se setkal v Ghaně, a rozhodl se upozornit na jejich život v sociálním vyloučení, který nezřídka končil předčasnou smrtí. Jeho audiodokument Bílá nosí smrt byl natolik přesvědčivý, že se čeští vědci zapojili do vývoje receptury na ochranný krém proti slunci, který by albíny ochránil před kožními chorobami, a navíc byl natolik jednoduchý, aby si jej dokázali vyrobit sami. Povedlo se a v crowdfundingové kampani na rozjezd výroby překročili požadovanou částku téměř dvakrát.
Profesní zájmy mu obvykle organicky prorůstají do osobního života a s tématy, a především jejich aktéry zůstává v kontaktu roky. Z jihoafrických farmářů, z jejichž drsných svědectví poskládal oceňovaný audiodokument Pohrobky apartheidu, se stali jeho přátelé.
Málem to tak dopadlo i s autory nenávistných komentářů, které pozval na kávu, aby poznal jejich zázemí a motivace. Z analýzy nenávisti se stalo jeho životní poslání i obranný štít, nejspíš právě díky tomu může v rozhovorech s novináři stále opakovat, že ji opravdu nikdy k nikomu nepociťoval.
Více o Lukáši Houdkovi a podobách i limitech maskulinity si přečtěte v novém čísle časopisu Heroine, které vychází 7. dubna.
Podívejte se, jak se fotila obálka dubnové Heroine
