Soud s Cichanouskou i kontroverzní gesto ruského hokejisty. Vybíráme pět důležitých událostí tohoto týdne

Novozélandská premiérka Jacinda Ardern, která se v roce 2017 stala ve svých 37 letech nejmladší předsedkyní vlády na světě, odstupuje z funkce. Podle britské zpravodajské stanice BBC krok objasnila tím, že jí náročných šest let v čele státu, během nichž musela řešit například pandemii covidu-19 nebo dopady střelby v Christchurchi, způsobilo syndrom vyhoření. A není se čemu divit. Nejen, že Ardern dennodenně dosvědčovala, že (mladé) ženy do politiky patří a mají místo i v jejích nejvyšších patrech: stala se také teprve druhou premiérkou v historii, která porodila během vládnoucího období. „Ardern ukazuje, že skutečná odvaha a síla můžou být skryty v empatii – ať již vůči ostatním, nebo vůči sobě samé,“ píše v pátečním komentáři pro web Heroine.cz ředitelka organizace Forum 50 % Veronika Šprincová.

Člověk ale nemusí zrovna řídit ostrovní zemi, aby na sobě pocítil vyhoření. V současném světě, který si od nás žádá být neustále online a propaguje produktivitu za každou cenu, hrozí psychické problémy způsobené pracovním nasazením a obrovským vnitřním vypětím řadě z nás. Říct, že už zkrátka nemůžu, je přitom často rámováno jako osobní prohra a ne jako posun ke zdravějšímu životu a respektu k sobě samotnému. I dopady pandemie si s sebou více či méně stále neseme všichni. Vyskočit z kola úkolů, uzávěrek a rodinných událostí se může zdát takřka nemožné: existují ale způsoby, jak se vyčerpání přesto ubránit. Stojí za to například vyzkoušet techniku mindfulness a zkusit utišit otravné hlasy v našich hlavách, které našeptávají, že toho pořád neděláme dost, jak pro web Heroine.cz popsala Natália Antoňáková. Především si ale musíme přiznat, že je v pořádku si odpočinout nebo změnit směr ve chvíli, kdy náš organismus začne hrozit úplným vybitím. Když to zvládla Jacinda Ardern, zvládneme to také.

Chci si přečíst o tématu

V Minsku začal v úterý soud s běloruskou vůdkyní Svjatlanou Cichanouskou a dalšími čtyřmi opozičními předáky, píše ČTK. Lukašenkův režim je v nepřítomnosti viní z vlastizrady a spiknutí kvůli masovým protestům před třemi lety. Jejich symbolem se stala právě Cichanouská: do roku 2020 byla především manželkou, která podporovala svého muže Sjarheje Cichanouskeho ve snaze stát se demokratickým prezidentem východoevropského státu. Po jeho uvěznění se tváří naděje a změny v autokratickém Bělorusku stala sama. Vystavila se tak obrovskému tlaku, vydírání a výhrůžkám, zejména poté, co Bělorusové vyšli do ulic po uveřejnění evidentně zmanipulovaných volebních výsledků. Zatímco se Lukašenkovi lidé neustále snaží o její zatčení, podává si Cichanouská ruce s evropskými a světovými lídry, kterým imponuje její odvaha postavit se represím.

Mezi politickými tvářemi současnosti tak Cichanouská vyčnívá, ačkoliv svou zemi vést nemůže. Není však zdaleka jedinou Běloruskou, která pravdě a snaze o demokracii obětovala skoro všechno. Novinářka Iryna Chalip v prosinci pro web Heroine.cz sepsala příběh aktivistky Paliny Šarenda-Panasjuk. Ta zůstává ve vězení a malého synka viděla naposledy téměř před dvěma lety. Důvod? Veřejně prohlásila, že je Lukašenko diktátor, policistovi, který vtrhl k ní domů, strhla z hlavy kuklu a řekla soudci, že ji nemá právo soudit. Žen, jako je Svjatlana nebo Palina, je ale v Bělorusku mnohem víc. Význam slova hrdinka naplňují tak, jako málokdo jiný.

Chci si přečíst o tématu

V úterý se v Poslanecké sněmovně konal seminář Možné přínosy a rizika změny definice trestného činu znásilnění založené na souhlasu – příklady ze zahraniční praxe. Současná definice je založena převážně na použití násilí, překonávání odporu, případně zneužití bezbrannosti oběti (opilost, bezvědomí). Tato definice však nepočítá s moderními poznatky z viktimologie, především s tak zvanou freeze nebo stupor reakcí: oběť v případě útoku "zamrzne" a není schopna odporovat, bránit se, často ani promluvit. Definice, která by zohledňovala realitu, je založena na tom, že člověk musí vyjádřit souhlas s pokračováním sexuální aktivity. U soudu pak musí prokazovat, že souhlas neudělil. 

Problematice znásilnění i konsentu ve vztazích a v sexu se v Heroine.cz věnujeme dlouhodobě. V české společnosti totiž dosud panuje ohledně znásilnění řada předsudků. Mezi nejčastější patří podle policejní psycholožky Ludmily Čírtkové mýtus o "správném znásilnění". „Jde o představu, že v případě znásilnění jde zpravidla o cizího pachatele, který je nejčastěji poháněn silným sexuálním pudem, číhá na vhodnou oběť, zpravidla osamělou ženu na odlehlé lokalitě, kde ji záludně přepadává,“ upřesňuje v článku pro Heroine Čírtková. Podle průzkumů má však cizí pachatel na svědomí pouze 20 procent znásilnění, zbytek tvoří pachatelé, které oběť zná.

Chci si přečíst o tématu