Byla znásilněná a zraňuje ostatní. Seriál překvapuje, jak citlivě ukazuje oběť i útočníka
Obvinění ze znásilnění je téma nového online seriálu České televize s názvem Pět let. Projekt mladého tvůrčího týmu vnímavě problematizuje obvyklé rozdělení rolí na oběť a útočníka. Seriál, který ke styku bez konsentu přistupuje citlivě a komplexně, by se mnohem lépe vyjímal v hlavním vysílacím čase.
„Já na to vzpomínám pět let, každej den,“ sděluje dvacátnice Tereza zlostně svému spolužákovi z gymplu Davidovi. Právě on ji měl před pěti lety, po maturitním večírku, znásilnit. Nadějná studentka žurnalistiky na něj nyní náhodou natrefila a rozhodla se jej konfrontovat. Davida obvinění vytrhlo z jeho spokojeného života. Má podporující rodiče, svou partnerku Emu nedávno požádal o ruku a slibně se vyvíjí i jeho studium medicíny. Nařčení odmítá. Je přesvědčen, že k sexu bez konsentu nedošlo. Vytěsnil nepříjemnou vzpomínku? Nebo snad Tereza lže?
Online seriál scenáristky Sáry Zeithammerové a režiséra Damiána Vondráška, který na ivysílání startuje 26. září, v deseti zhruba čtvrthodinových epizodách zohledňuje střídavě perspektivy obou postav, snaží se pochopit pozici přeživší i muže čelícího závažnému obvinění. Díky uvěřitelným dialogům, dvojici přemýšlivých mladých herců a střízlivé režii se mu to daří výborně. Marně bychom mezi zdejší produkcí snad jen s výjimkou koprodukční Špíny (2017) od Terezy Nvotové hledali film nebo seriál, který téma obvinění ze znásilnění zpracoval citlivěji.
Znásilnění jako vtip má v českém filmu tradici
V tuzemsku existuje dlouhá tradice využívání znásilnění jako komického motivu – od Juráčka (Černobílá Sylva, 1961) po Kolečka (Padesátka, 2015). Vedle komedií s rape jokes, včetně dodnes populární Svatby jako řemen (1967), se surové narušení tělesné integrity nejčastěji objevuje v detektivkách. V nich ovšem oběť zpravidla bývá zbavena subjektivity a v kontextu vyprávění soustředěného výlučně na vyšetřování a dopadení pachatele zůstává objektem mužské touhy (webová série Guru nicméně nedávno naznačila, jak lze kriminální a socio-psychologický rozměr podobného činu skloubit).
Pět let se tedy hodí srovnávat spíš se zahraniční tvorbou, například s oceňovanou britskou minisérii Můžu tě zničit od Michaely Coel. Český seriál také empaticky zohledňuje prožitek ženy, která měla být znásilněna, a zároveň se vyhýbá jednostrannému a moralizujícímu škatulkování postav na dobré a zlé, na oběti a kořisti.
Vedle komplexního přístupu k citlivému tématu je seriál České televize nadstandardně promyšlený i kompozičně. Zeithammerová využívá podobného vyprávěcího principu jako například tvůrci americké Aféry. Epizody držící se Terezina hlediska se střídají s epizodami, v nichž sledujeme Davida. Až v závěru, kdy jsou zřetelnější paralely mezi situací obou hrdinů, je tento model funkčně narušen – jejich úhly pohledu se nově střídají v rámci jednoho dílu a nejsou od sebe ostře oddělovány.
Kdo má moc vyprávět
Střídání perspektiv navíc nemá pouze strukturální funkci. Jedna z ústředních otázek seriálu zní, komu v podobných kauzách náleží kontrola nad příběhem. Schopnost vyjádřit vlastními slovy, co se stalo, a možnost stát se tak místo pasivní oběti aktivním vypravěčem či vypravěčkou, bývá jedním z důležitých kroků při léčbě traumatu, což platí i pro Terezu. Davida poprvé potkává cestou do knižního vydavatelství. Doufala v pracovní nabídku, ale je odmítnuta. Redaktorce se nicméně svěřuje, jaké vzpomínky v ní nečekané setkání s bývalým spolužákem oživilo. Žena se chytá příležitosti a směřuje Terezu k napsání autofikčního románu.
Mladá hrdinka dostává možnost vypsat se z traumatu a zároveň prorazit na knižní scéně. Vydavatelství ji ale ve snaze přidat tématu na senzačnosti stále agresivněji tlačí do nekomfortní pozice. PR specialista, vyslovující věty s dikcí mistra mansplainingu, začínající autorku například nabádá, aby se na sociálních sítích svěřila, že byla znásilněna. Kniha se díky tomu prý bude líp prodávat. Pod záminkou upřímného zájmu o její příběh je Tereza zase zbavována moci nad tím, co se jí děje a jak o tom smí vyprávět.
Zveme vás na konferenci:
Vnímavého přístupu se protagonistce nedostává ani od vlastní matky. Ta vnímá znásilnění jako společenské stigma a dceři důrazně zakazuje, aby o něm komukoli říkala. Vyhrožuje jí, že pokud tak učiní, přestane sponzorovat její studium a bydlení. I když vedlejší postavy oproti ústřední dvojici působí lehce karikaturně a jednorozměrně, dobře plní svou funkci ve vyprávění – zosobňovat různé přístupy veřejnosti ke znásilnění.
Pět let ostatně nemá stopáž, ambice ani rozpočet společenského dramatu jako nedávné Podezření. Nesnaží se v širokých sociokulturních souvislostech zkoumat určitý fenomén, v tomto případě sexuální násilí a jeho zlehčování a vytěsňování z veřejné debaty. Jde o seriál primárně psychologický, koncentrující svou pozornost na dvojici mladých lidí a jejich vypořádávání se s jedním dávným incidentem.
Oba hrdinové z různých důvodů nedokážou být upřímní k sobě samým. Tereza jako kdyby se před lety v aktu psychické sebeobrany odstřihla od svých emocí a prožívání. Znásilnění také podle redaktorky v textu popisuje, jako by se stalo někomu jinému. Je zřejmé, že jej odmítá integrovat do své osobnosti. Tím se v ní ale otevírá temný nezaplněný prostor.
Boření mýtu typické oběti
Citům se Tereza brání také ve vztahu s neobyčejně empatickou a trpělivou partnerkou. Udržuje jej v čistě sexuální rovině, aniž by brala v potaz, jak dotyčnou svým chladem ničí. Nakonec se dočkává přísné, ale pochopitelné reakce: „Vím, že to máš těžký, ale to tě kurva neomlouvá.“ Stejně jako Arabella z Můžu tě zničit, ani Tereza nezapadá do škatulky trpící oběti, se kterou lze jedině soucítit. Je rozporuplnou, tvrdohlavou osobností, která byla zraněna a sama zraňuje.
Z Tereziny uzavřenosti je patrné, že bolestivý prožitek stále nosí v sobě, že se propisuje do její každodennosti a brání jí na rovinu mluvit o svých pocitech, vyjadřovat potřeby, přijímat pomoc. Ve flashbacích, které postupně odkrývají dění oné osudové noci, vystupuje Tereza mnohem uvolněněji než v přítomných scénách, kdy toho víc zakrývá také její oblečení. Něco v ní zhaslo. Ať už vinou Davida, nebo někoho jiného.
Stejně jako Zeithammerová nepřehlíží temné stránky přeživší, přistupuje se snahou o hlubší pochopení také k Davidovi. Samuel Toman jej přesvědčivě hraje jako citlivého a pozorného mladého muže, trochu romantika, možná dokonce feministu, který se v hospodě zastává spolužačky vzdorující sexistickým poznámkám kamaráda. Terezino obvinění jeho sebeobraz nabourává. Ve snaze o záchranu toho, jak chce být vnímán, paradoxně ubližuje dalším lidem.
Seriál nabourávající stereotypní představu pachatele sexuálního násilí nás staví před otázku, komu věřit. Přestože odpověď tušíme, zásluhou vrstevnatých postav a jejich neschematického jednání jde až do konce o vyrovnanou partii, z níž je stále patrnější, že nemůže skončit drtivým vítězstvím jedné strany.
Terezinu nelehkou cestu k sebepřijetí a sebevyjádření je fascinující sledovat i díky utlumenému, ale procítěnému herectví Alžběty Malé. Exceluje ve vyjadřování toho, co zůstává nevyřčeno. Za jejím neutrálním, mlčenlivým pohledem, se kterým vzdoruje vnějším tlakům i vnitřním zraněním, často tušíme zoufalý výkřik, marně se snažící prodrat ven. Její emocionální odtažitost a sebezáchovný distanc odráží i jednotný vizuální styl seriálu.
Mladí lidé vyprávějí svět
Herci jsou zpravidla snímáni v delších nehybných celcích s množstvím negativního prostoru, případně v pomalých nájezdech nebo odjezdech kamery. David je zpočátku častěji obklopen svými blízkými, ale později začíná díky volbě lokací a záběrovým kompozicím působit podobně izolovaně a ztraceně jako Tereza. Klíčové dialogy jsou sice snímány z větší blízkosti, ale celkově si seriál od postav udržuje pozorovatelský odstup a návodně nám neříká, co si o nich máme myslet.
Mladí tvůrci jsou k současným trendům i problémům podstatně vnímavější než jejich starší kolegové s větším sociálním kapitálem
Pro někoho může být pomalý soustředěný styl dlouhých záběrů a mnohaminutových dialogů s četnými zámlkami až příliš odměřený. Stejně tak může odrazovat malá dramatičnost seriálu, který nepospíchá vpřed, ale snaží se propracovat do hloubky, a téměř naprostá absence humoru. Všechny uvedené tvůrčí volby ovšem v souhrnu pomáhají postihnout serióznost tématu i povahu zvláštního citového limba a přechodové životní fáze, ve které oba zranění, zraňující a tápající hrdinové uvízli.
Projekt Zeithammerové a Vondáška je krátce po webové sérii TBH, na níž se Zeithammerová scenáristicky též podílela, dalším dokladem, že mladí tvůrci jsou k současným televizním trendům i společenským problémům podstatně vnímavější než jejich starší kolegové s větším sociálním kapitálem. Právě zasloužilí matadoři jako Hřebejk, Jarchovský nebo Strach ovšem svou vizi světa, „který je ještě v pořádku“, mnohem častěji prezentují v hlavním vysílacím čase.
Jakkoli je skvělé, že kreativní producenti ČT, v tomto případě Michal Reitler, kvůli online obsahu oslovují talentované studenty a studentky či absolventy a absolventky filmových škol, možná by bylo větší službou veřejnosti uvádět v neděli večer Pět let, nikoliv Pozadí událostí. Aby více lidí mělo šanci vidět seriál, který silně zkreslenou představu o společensky závažné problematice rozbíjí, ne seriál, který ji přiživuje.
