Rodič zapomněl dítě v autě. Film Terezy Nvotové vypráví, jak jeho smrt ochromila rodinu a pobouřila Slovensko

Tereza Nvotová, režisérka a scenáristka, která upoutala pozornost silnými ženskými příběhy ve filmech Špína a Světlonoc, přichází s dramatickým snímkem Otec, ve kterém tentokrát zkoumá mužskou perspektivu. Vypráví příběh muže, který zapomene své dítě v horkém letním dni v autě, což vede k tragédii. Není pro ni ale důležité, jestli je příběh o muži, ženě, nebo dokonce o zvířeti, pokud se s ním dokáže emocionálně spojit a najít k němu klíč. Jak sama říká: „Když dělám filmy, nepřemýšlím nad tím z nějakého ideologického hlediska. Myslím, že to je spíš o vnitřním nastavení mě jako autorky. Nekladu si žádné mantinely, že jako žena musím točit jen o ženách, nebo že bych nemohla točit o mužích.“ 

Film Otec otevírá silné, ale také velmi těžké téma, jakým je lidská chyba, která změní životy celých rodin. Režisérka se nezaměřuje jen na samotnou událost, ale především na psychologické pozadí příběhu. Nejde jen o to, co se stalo, ale o to, co se děje v našich myslích. „Co mě zajímá, je psychologický příběh člověka, ne muže nebo ženy, ale člověka, protože tyto případy se stávají mužům i ženám všech věkových kategorií, genderů a profesí. Mě spíše zajímalo, co se děje pod tím, co se děje v našich mozcích, v našich hlavách a jak funguje paměť.“ 

Film vyvolává mnoho otázek, ale nenabízí jednoduché odpovědí. Tereza Nvotová usiluje hlavně o emocionální spojení, které diváka vtáhne do světa hlavní postavy. „Filmy nefungují v informační rovině, jako noviny nebo média, fungují na emocionální rovině. A v momentě, kdy se mi podaří vytvořit v divákovi emocionální spojení s hlavní postavou, tak mně to stačí. To je můj cíl. Nepotřebuji říkat, co si má myslet, chci odvyprávět příběh z pohledu jiného člověka,“ říká režisérka v rozhovoru pro Heroine.

Tereza Nvotová se rozhodla vyprávět příběh netradičním způsobem – dlouhými záběry, bez střihů. „Nejde jen o to udělat nějakou formální srandu… nechám diváka vplout do té postavy bez přerušení, bez střihu, prostě napojit se na ni jako v reálném životě, jako v nějaké videohře.“ Tato forma, kdy každý záběr trvá až desítky minut, dává divákovi pocit, že je součástí děje, který se neustále vyvíjí, stejně jako život sám. „Když postava prožívá věci, na které není připravená a ani my na ně nejsme absolutně připravení, tak už se nemůžeme odstřihnout,“ dodává režisérka.

Film, který bude od 27. srpna soutěžit na prestižním festivalu v Benátkách, vstoupí do českých kinech 18. září 2025.