Je Brigitte Macron žena? Ponižující kauza ukazuje, jak silná je společenská fobie z trans lidí, říká Lenka Králová

Civilizace se dostala do bodu, kdy si žádná veřejně viditelná žena, která zrovna nesplňuje nějaké patriarchální očekávání toho, jak má správná žena vypadat, nemůže být jistá podobou dehonestační kampaně, které bude čelit. Fáma o Brigitte Macron se šířila sama a živelně, a to nejen ve Francii, ale i v zahraničí, protože je to prostě třaskavé téma. Navazuje navíc na dřívější tvrzení o tom, že je Emmanuel Macron gay. To jen dokazuje, jak moc jsou homofobie a transfobie ve společnosti propojeny.

Pro mě má tato kauza velmi osobní rozměr – jsem trans žena a jako muž jsem se skutečně narodila. Paní Macron tedy musí dokazovat, že není jako já. Jako kdyby to bylo něco ohavného a odporného, za co by se člověk měl stydět.

Být trans bylo skutečně po dekády bráno jako ostuda. Generace trans žen přede mnou měly jeden jediný cíl – pomocí hormonů a operací dosáhnout passingu - tedy stavu, kdy to na vás není poznat. Když se jim to podařilo, pokusily se splynout s davem a po zbytek života se modlily, aby se na jejich tajemství nepřišlo. Byly i případy, kdy dotyčné zpřetrhaly veškeré sociální vazby a raději začaly nový život v jiném městě. I když se někomu povede kýženého vzhledu dosáhnout, nikdy si však nemůžete být jistí, jestli vás nepozná někdo z vašeho předchozího života.

Dozvuky tohoto nastavení nejlépe ilustruje dojemný coming out nizozemské make-up artistky Nikkie de Jager, která se ve svém videu v roce 2020 se slzami v očích zpovídala z toho, že je trans, protože jí někdo z dětství poznal a ona se kvůli tomu stala terčem vyděračů. V  té době byla třetí nejúspěšnější beauty youtuberkou na světě a měla přes 3 miliony sledujících. Bála se, že tímto odhalením její kariéra skončí. Neskončila. Naopak, dostala pozvánky do nejprestižnějších televizních talk show a dnes má těch sledujících skoro 15 milionů.

Stres z dosažení vzhledu, kdy to na vás nikdo nepozná, je u trans lidí velké téma. Moc nepomáhají ani slova některých odborníků. Uznávaná sexuoložka Hany Fifková například donedávna tvrdila, že trans ženy, které by dobrovolně nechtěly podstoupit chirurgickou operaci, v podstatě neexistují. V posledních rozhovorech už připouští, že výjimky existují. Dosud největší výzkum v  Česku Být LGBT+ v Česku z roku 2022 ale ukázal, že operaci nechce zhruba polovina těchto žen.

Být trans je ve finále srovnatelná komplikace jako být levák. Jediný velký rozdíl je v míře předsudků, se kterými se musíte potýkat. Ne, to opravdu není tvrzení přitažené za vlasy. To se jen konzervativní část společnosti rozhodla z toho dělat něco odporného a nebezpečného. Narušuje to totiž tradiční genderové rozdělení a zasívá semínko nejistoty.

Debaty ohledně nedávné možnosti úřední změny pohlaví bez nutnosti kastrace odhalily i panickou hrůzu mnoha nesebevědomých mužů. Byť se řada frajírků na sociálních sítích dušuje, že „transku“ bezpečně poznají, ukazuje se, že vůbec. Záleží totiž dost na tom, kdy se s hormony začne a u trans žen, které začaly ještě v období před pubertou nebo v nízkém věku, to častokrát nejde poznat vůbec nijak. Tito muži to pak nutně potřebují vědět, protože mají panickou hrůzu, že kdyby se jim náhodou nějaká trans žena zalíbila, tak to z nich dělá vlastně gaye – čili „odporné buzeranty“. Odlišení v občance je základ, ale nášivky na klopách, kterými by nás mohli určovat, by pro ně byly ještě lepším řešením. Transfobie je z velké části jen převlečená homofobie.

Kromě vyděšených mužů je tu ještě skupina veřejně aktivních žen, které podporují narativy, že trans ženy představují hrozbu a nemělo by jim být umožněno třeba důstojně chodit na záchod. Ve světě se těmito postoji proslavila třeba spisovatelka JK Rowling, u nás jsem zaznamenala příspěvky také úspěšné spisovatelky Biancy Bellové s podobnými narativy.

Doba se ale mění. Díky bohu se čím dál víc trans žen za svou identitu nestydí a do veřejného prostoru se dostávají nové příběhy. Mladí trans lidé tak mají svoje role models, které ukazují, že se opravdu nic hrozného neděje a že se není za co stydět. To je ale to, čeho se konzervativci nejvíc bojí - hlavně, aby si děti nezačaly myslet, že být trans je něco normálního. To se ten svět už dočista zbláznil?

Trans lidi tu byli vždycky, i když v historii se v různých kulturách projevoval rodový nesoulad všelijak. Nejstarší známý důkaz o něčem takovém pochází z našeho území – jedná se o hrob objevený v roce 2011 při stavbě v pražské Bubenči z doby bronzové. Asi čtyři a půl tisíce let stará biologicky mužská kostra na sobě měla oblečení a artefakty připisované ženám té doby. Nejstarší písemná zmínka o člověku, kterého bychom dnešní terminologií nazvali trans ženou, je ze čvrtého století před naším letopočtem. Jmenovala se Bagoas, sloužila u dvora Alexandra Velikého, byla jeho velmi blízkou důvěrnicí, osobní lazebnicí a velmi pravděpodobně i intimní partnerkou.

To, co teď zažívá paní Macron, není úplná novinka. Stejné obvinění zažila před lety i zpěvačka Lady Gaga, která na to zareagovala s nebývalou grácií. Řekla, že tyto dohady nebude potvrzovat, ani vyvracet, aby tím vyjádřila podporu trans lidem. Vyvracením obvinění by totiž jen podpořila narativ, že být trans je něco odsouzeníhodného.

Ani českým zemím se takové obvinění nevyhnulo. Zažila si to na vlastní kůži moderátorka Saskia Burešová z úst herce a režiséra Vojty Kotka, který asi chtěl být vtipný a v pořadu Máme rádi Česko (jak příznačné) v roce 2022 pronesl, že na „transku vypadá dobře“. Paní Burešová na to reagovala slovy: „Mě to rozhodně nemohlo ponížit. Protože duševní buranství mě nemůže ponížit.“ Herec se později za svá slova omluvil a sypal si popel na hlavu.

Celá kauza paní Macron má ale ještě další rozměr. Nejde jen o to pošpinit přímo jí, jde hlavně o to znemožnit jejího manžela. Trans lidé to mají s navazováním vztahů složitější a řada trans žen se potýká s tím, že jejich partneři se za to, že chodí s trans holkou stydí a vztah se snaží skrývat. Podle konzervativní ideologie tedy není ultimátní ostudou být trans ženou, ještě horší je takovou ženu milovat, dotýkat se jí a sdílet s ní život.

Jak asi musí být v dnešní době náctiletým trans slečnám, které se bojí se svěřit o své identitě i svým rodičům ze strachu z odmítnutí a zavrhnutí, když teď vidí, že i francouzská první dáma musí ponižujícím způsobem u soudu dokazovat (asi pomocí intimní fotodokumentace a genetických testů), že není trans? Jak teď musí být všem ženám po přechodu, kterým hormonální změny způsobují, že ustupují ženské rysy a žádná tak není před takovým obviněním ušetřena?

Tato kauza ukazuje, co je skutečná hrozba pro společnost – homofobie, transfobie a ultrakonzervatvní ideologie, která si uzurpuje totalitní právo na to určovat lidem, jak mají nebo nemají žít. Trans žena je vyvrhel největší, vzdala se totiž dobrovolně mužských privilegií a ukázala fakáče patriarchálnímu uspořádání, které je samozřejmě potřeba chránit. Mohlo by se totiž stát, že si holčičky začnou myslet, že mají i nějakou jinou hodnotu, než jen být služkami a inkubátory – a tomu se musí zabránit za každou cenu, jinak hrozí vyhynutí lidstva.

Je tedy Brigitte Macron žena? Samozřejmě, že je. Pro odpověď na tuto otázku je ale zcela irelevantní, jak se narodila. Tečka.

VIDEO: „Každý vězeň bude jednou něčí soused.“ Kateřina Jírová o tom, proč dát lidem po trestu druhou šanci