10 mýtů o znásilnění a sexuálním násilí vysvětluje policejní psycholožka Ludmila Čírtková
Sexuální násilí nepatří do vyspělé společnosti a mělo by být náležitě vyšetřováno i tvrdě trestáno. Ač se zdá, že jsme v tomto pozadu, podle policejní psycholožky Ludmily Čírtkové je Česko ve vyhodnocování, vyšetřování i trestání podobných činů zhruba nastejno se západní Evropou. Z velké části proto, že různé mýty a předsudky, které sexuální násilí doprovází, jsou hluboce zakořeněné. „Tyto mýty přitom oběti poškozují razantním způsobem. Způsobují psychické rány, které někdy oběť traumatizují víc než samotný zážitek,“ říká policejní psycholožka a soudní znalkyně.
Mýtus o správném znásilnění
Podle Čírtkové jde asi o nejrozšířenější stereotyp spojený ve veřejném povědomí se znásilněním. „Jde o představu, že v případě znásilnění jde zpravidla o cizího pachatele, který je nejčastěji poháněn silným sexuálním pudem, číhá na vhodnou oběť, zpravidla osamělou ženu na odlehlé lokalitě, kde ji záludně přepadává,“ líčí sugestivně. Realita je podle ní jiná a zásadně odlišná. Cizí pachatel má na svědomí pouze 20 procent znásilnění, zbytek mají pachatelé, které oběť zná - z rodiny, přátelského okruhu či nejbližšího okolí oběti a jejích známých.
Znásilnění jsou pro pachatele prostředkem, jak uplatnit svou převahu a nadřazenost.
Znásilnění je chyba oběti
Podle výzkumu Amnesty international si 45 % dotazovaných myslí, že žena si za znásilnění může sama, protože se chovala koketně. Znásilnění ale nikdy není chybou oběti, ač jsou o tom často svým okolím přesvědčovány. Podle Čírtkové je rozšířený i mýtus o atraktivitě oběti, předpokládá se, že atraktivnější ženy mají vyšší pravděpodobnost znásilnění. „Přitom spolehlivě víme, že pachatel nevybírá podle atraktivity, ale podle dostupnosti,“ říká Čírtková. To také vysvětluje, proč pachatelé často loví ve svém nejbližším okolí.
Znásilnění pod kůží
Tématem mýtů kolem znásilnění se prostřednictvím tří otevřených výpovědí znásilněných žen zabývá i nový dokumentární film Znásilnění pod kůží. S nějakou formou sexuálního obtěžování nebo násilí se během života setkala každá druhá dospělá žena. Znásilnění pod kůží, první český dokument, který mapuje realitu znásilnění, byl poprvé uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárního filmu v Jihlavě. Autoři ukazují na konkrétních příbězích, proč je pro oběti složité násilný sexuální čin nahlásit. Jak velký je tlak, který na ně společnost vyvíjí. A co všechno na jejich cestě za spravedlností nefunguje. Česká televize dokument uvádí 23. 11. na ČT 2.
Agresor chce jen sex
Znásilnění není primárně o potřebě sexu. Znásilnění je především vyjádřením moci agresora. „Dřív panovala představa, že motivem sexuálního násilí je sexuální pud, dnes už víme, že to tak není. Motivem často bývá uplatňování moci a kontroly,“ říká Ludmila Čírtková. Znásilnění jsou pro pachatele snadno dostupným prostředkem, jak uplatnit svou převahu a nadřazenost.
Mohla jsi přece utéct
Ne, nemohla. Znásilnění a sexuální násilí většinou způsobuje paralýzu. Oběť zamrzne, leckdy nedokáže ani křičet či se jakkoliv bránit. Souhlasí i psycholožka Ludmila Čírtková. „70 % obětí vztahových znásilnění nejde do základních obranných reakcí boje či útěku, ale jdou do té třetí stresové reakce, tedy zamrznutí nebo zatuhnutí,“ říká.
Vymyslela sis to, abys byla zajímavá!
Okolí oběti často nevěří, i když se odváží se s prožitým traumatem svěřit. Často se to děje v případě zneužívání v rodině, kdy často už tak křehkou rodinnou rovnováhu oznámení oběti naprosto rozbourá. Okolí se obětem často snaží namluvit, že si útok vymyslely nebo že to byla jejich chyba. Zejména pro dítě je sexuální násilí ve vlastní rodině velmi psychicky devastující, nemá se kam obrátit o pomoc a popírání ze strany rodiny vše jen zhoršuje.
Jdi hned na policii, tam ti pomůžou!
Pomůžou, ale ideální to zřejmě nebude. Policisté v Česku nejsou na výslechy obětí nijak speciálně školeni a často při výsleších či dalším vyšetřování svou neobratností jen napáchají další škody. Často věří totiž stejným mýtům o znásilnění jako široká veřejnost. Odborníci doporučují se v první řadě obrátit na neziskovky, jako je Bílý kruh bezpečí a další (viz box), kde oběti nasměrují citlivě k dalším krokům.
11 minut násilí
Ludmila Čírtková připomíná i zkušenost s vyšetřováním znásilnění ze zahraničí, například letošní verdikt švýcarské soudkyně, který vzbudil vlnu protestů. „Vždyť ji znásilňoval jen 11 minut,“ hájila se soudkyně, proč snížila trest dvěma pachatelům, kteří se dopustili znásilnění. Původně si měli odsedět 51 měsíců, soudkyně je ale nakonec poslala do vězení jen na 3 roky. „Dotyčná si hrála s ohněm a vysílala smíšené signály,“ tvrdila soudkyně o oběti, které přitížilo to, že se s dvěma Portugalci před činem, kdy ji napadli přímo před dveřmi jejího bytu, chvíli bavila v baru.
Proč jsi to hned neoznámila?
Typický mýtus o znásilnění se týká falešného stereotypu, že všichni víme, jak vypadá správná oběť znásilnění,“ komentuje to Čírtková. „Domníváme se například, že správná oběť znásilnění jde do obrany, je natolik rozrušena, že je na ní jasně vidět, co zažila, nemá v mysli jiný program než oznámit své znásilnění. Jenže drtivá většina obětí mlčí a mlčí i před svým okolím.“ Oběti tak často čin dlouhá léta tají kvůli pocitům studu a oznámí ho nakonec ne kvůli sobě, ale třeba proto, aby před agresorem uchránili ostatní.
Tak už se z toho otřep, už to máš za sebou
Ne, nemá to za sebou. Teď ji čeká to nejtěžší - svěřit se s tím, co se jí stalo. Pokud jí okolí nevěří nebo její prožitek bagatelizuje, následné trauma je pro oběti často ještě těžší než samotný čin. Oběti popisují i další problémy související s jejich traumatem - třeba potíže se spánkem či různé zdravotní problémy. Často je prožité trauma dožene až k sebepoškozování či pokusům o sebevraždu.
Psychická újma je přitom i bolestivější a většinou i dlouhodobější než ta fyzická, ústí často ve zmíněné sebepoškozování, psychiatrické hospitalizace či pokusy o sebevraždu.
Vždyť ti přece zas tak neublížil, ne?
Velmi zraňujícím mýtem je podle Čírtkové i ten, že za trestný čin není považováno znásilnění, které nevedlo k fyzickým zraněním. „Tvrdí se, že nezanechává žádnou viditelnou újmu, že oběti se ‚nic‘ nestalo, takže zapomeňme a můžeme jít dál,“ říká ironicky Čírtková. Psychická újma je přitom i bolestivější a většinou i dlouhodobější než ta fyzická, ústí často ve zmíněné sebepoškozování, psychiatrické hospitalizace či pokusy o sebevraždu.
Všechno se vyšetří a pachatel bude potrestán
Po oznámení ještě není vyhráno. Oběť je vláčena zdlouhavým trestním řízením, čímž může vzniknout další újma. Většina pachatelů zatím odchází od soudu s podmínkou. Znásilnění nahlásí jen 5 procent obětí, ročně je podle odhadů organizací Profem a Amnesty International znásilněno v Česku 8-12 tisíc žen. V roce 2019 policie řešila 683 případů znásilnění, odsouzeno bylo 221 lidí, podmínku dostalo 113 z nich (zdroj: ministerstvo vnitra a Policie ČR)
První pomoc obětem
V Česku neexistuje systematizovaná pomoc obětem sexuálního násilí, existují tu ale organizace, na které se lze s důvěrou obrátit.
- Bílý kruh bezpečí poskytuje odbornou, bezplatnou a diskrétní pomoc obětem trestných činů. Linka pomoci: 116 006
- Persefona – pomoc obětem domácího násilí, sexuálního zneužívání a znásilnění. Linka pro oběti: 545 245 996
- Profem – centrum pro oběti domácího a sexuálního násilí. Linka pro oběti: 777 012 555
- Konsent – užitečné informace i svépomocná skupina pro ženy se zkušeností se sexualizovaným násilím. Kontakt: svepomocnaskupina@konsent.cz
Aktuální číslo
- Swap - nový životní styl, pro který je podstatné nacházet radost jinde než v nezřízené spotřebě.
- Co by ženy měly dělat, pokud by chtěly mít v důchodu stejně peněz jako muži?
- Ani umělá inteligence není objektivní a nestranná. Proč má AI předsudky?
- Náš feel good speciál jsme tentokrát věnovali chůzi. Jak to udělat, aby nás po dlouhém výšlapu nebolely nohy ani duše?
- K ročnímu předplatnému balíček pečujících krémů od L'Occitane zdarma
