Sestry s tranzistory. Změnily tvář elektronické hudby, ale svět na ně zapomněl

Hudba
Jan Jindřich Karásek
| 2. 6. 2021 | 2 036
Sestry s tranzistory. Změnily tvář elektronické hudby, ale svět na ně zapomněl
Foto z filmu Lisy Rovner Sisters With Transistors

Elektronickou hudbu už dnes bereme jako samozřejmou součást našich životů, ale byly doby, kdy byla považována za něco divného a nízkého. Její tvůrci byli svého času odvážnými inovátory, kteří se vrhali do neprobádaných zvukových vod navzdory nepochopení většinové společnosti. A také to velmi často byly ženy. V minulém století pro ně skládání elektronické hudby znamenala cestu k objevení nových zvuků a vjemů, ale také emancipaci od světa klasických skladatelů.

Když v roce 1929 psala Virginie Woolf ve své slavné eseji Vlastní pokoj, že žena potřebuje k psaní literatury jen určitý obnos peněz a místnost samu pro sebe, možná ještě netušila, že k emancipované tvorbě budou jiné ženy potřebovat také úplně nový jazyk, který nebudou nutně tvořit slova, ale spíše zvuky. A k tomu do oné místnosti přidat také magnetofon a syntezátory. 

Přitom už její současnice, klasicky vystudovaná houslistka Clara Rockmore, okouzlovala početné publikum hrou na theremin, první elektronický hudební nástroj, který lidstvo poznalo. Jako první na světě pak Rockmore dokázala theremin, na který se hraje bez doteku, ovládat naprosto dokonale – podařilo se jí totiž sžít se s jeho tóninou a hrát nejen podle prstokladů, ale také podle emocí a sluchu, tudíž instinktivně reagovat tak, aby zněl vždy krásně a procítěně. 

Dějiny útlaku

Čtyřdílná dokumentární minisérie od uznávaného tvůrce Raoula Pecka v koncentrované formě ukazuje historii z pohledu těch, kteří ji nepsali, a odhaluje její dosud přehlížené kapitoly. Podstatou seriálu ale není jen to, abychom si my jako běloši sypali popel na hlavu, ale abychom se zamysleli nad možnými změnami světa, který je plný bezpráví.

Stručné dějiny vyhlazování ukazují, že genocidy nezačaly a neskončily holocaustem

Podobných hudebních inovátorek je v novém dokumentu Sestry s tranzistory režisérky Lisy Rovner vícero. Česká on-line premiéra proběhla na loňském Jihlavském festivalu dokumentárních filmů. (Film je nově ke zhlédnutí za malý poplatek tady.) Jejich životem a osudy nás provádí příjemný hlas legendární muzikantky a umělkyně Laurie Anderson a na hodinu a půl dlouhé stopáži nám ukazuje, jak se ženy z patriarchální společnosti osvobozovaly pomocí elektronické hudby, kterou tehdy ještě nikdo nebral vážně, ale ony v ní byly průkopnice, které otevřely svým hraním úplně nové způsoby naslouchání. 

„Když čelíte společenskému nastavení, které ve vás chce vyvolávat strach, odcizení a izolaci, radost je ten vůbec nejlepší způsob, jak se vůči útlaku vymezit,“ píše spisovatelka a novinářka Rebecca Solnit ve své esejistické knize Hope in the Dark pojednávající o důležitosti naděje jako politického nástroje v temných časech. Citát se mi vybaví vždy, když přemýšlím o ženách, které v minulém století inovovaly elektronickou hudbu. Jako vzdor proti útlaku si totiž zvolily radost. Radost z ničím nekontrolované tvorby v médiu, které bylo na svém počátku, a tak v něm neexistovala žádná pravidla. 

Odvaha vstoupit na nové teritorium

Když v dokumentu vidíme záznamy z 50. let, ve kterých skladatelka Daphne Oram experimentálně pracuje s magnetofonovými páskami a překvapeným televizním reportérům ukazuje, jaké hudební krásy je schopná s nimi dosáhnout, nezbývá divákovi než s otevřenou pusou obdivovat její odvahu a tvůrčí schopnosti. Jako jedna z prvních žen se podílela na skládání filmového soundtracku, a to pro horor Neviňátka z šedesátého prvního roku. Pro tu dobu je smutně symptomatické, že ani nebyla uvedená v titulcích. Dokonce poskytla své elektronické kompozice pro úplně první bondovku, Dr. No, a to v roce 1962, ale opět nebyla zveřejněna jako autorka. 

Rakouský filozof Ludwig Wittgenstein psal o tom, že hranice našeho jazyka jsou hranicemi našeho světa. Pro skladatelky té doby byla elektronická hudba zcela novým jazykem, kterým mohly omezené hranice posouvat dál do nových nečekaných krajů. Jejich příběh je dějem odvahy a tvorby něčeho zcela nového, co překoná zavedené pořádky a naruší tzv. kánon toho, co pro nás znamená seriózní hudba. Ten je tvořený převážně mrtvými bílými muži a pro mnoho hudebních akademií výuka znamená naučit se dokonale replikovat jejich už napsané partitury. Sestry s tranzistory ale míří jinam. Hudbu berou jako ještě pořádně nezakreslenou mapu, která teprve čeká na to, až se její zvukové území skutečně probádá.

Tvořit změnu, ale muset se skrývat

Jedna z nejprominentnějších autorek a zároveň jediná trans žena v tomto dokumentu je Wendy Carlos, která proslula svými soundtracky pro kultovní filmy Osvícení nebo Mechanický pomeranč režiséra Stanleyho Kubricka, nebo pro legendární sci-fi snímek Tron, který byl jedním z prvních, který přinášel do mainstreamu unikátní vizi budoucnosti založené na virtuálním světě. Podílela se také na vytvoření slavného syntezátoru Moog, na kterém také složila kompozice od Johanna Sebastiana Bacha, které výrazně pomohly popularizaci tohoto nástroje. Ten pak svým zvukem definoval spoustu zásadní hudby té doby. 

Skladatelka se navzdory svému úspěchu opakovaně setkávala s tím, že po příchodu do nahrávacího studia se jí zvukaři ptali: „Kde chcete ten mikrofon, slečno?“ Očekávali, že je zpěvačka.

Carlos prožívala ohledně změny svého pohlaví velké úzkosti. Když v té době vystupovala, tedy v časech, kdy už podstupovala hormonální terapii, raději si brala mužskou paruku a zakrývala svou tranzici tím, že si kreslila po obličeji vousy, aby se nevystavila posměškům a urážkám. Stejný postup aplikovala i při setkáních s Kubrickem, tehdy svým spolutvůrcem. Pro její kariéru bylo v jeden čas důležité, aby popírala to, kým je – tedy ženou. Můžeme si jen představit, jaké to bylo pracovat na hudební revoluci ve filmovém průmyslu, a zároveň muset zapírat svou vlastní podstatu, protože neodpovídá tomu, co je běžné. Působí paradoxně, že potlačovat se musela při práci s jiným velkým umělcem, který chtěl také zbořit zavedené pořádky, jen v jiném médiu.

V letech 78 a 79 už Carlos v rozhovorech pro Playboy otevřeně přiznala svou identitu a o šest let později se s úlevou přiznala, že ji společnost přijala, jaká je, s tolerancí, nebo spíš možná až s jakýmsi nezájmem. To bohužel není případ mnoha trans žen ani v dnešní době. Carlosin přechod v ženu, kterou se skutečně cítí, je v něčem podobný emancipaci ostatních autorek z dokumentu, které našly sebe samy v neomezené tvořivosti, jakou nabízela právě elektronická hudba. Navzdory systému definovaly, kým jsou, za svých vlastních podmínek. A tak elektronická hudba, která je dnes neodmyslitelnou součástí mainstreamu, dominovaného mužskými jmény, jako je v současnosti Skrillex, nebo v minulosti průkopníky Johnem Carpenterem či skupinou Kraftwerk, byla původně revolucionizovaná hlavně ženami.

Kde chcete ten mikrofon, slečno zpěvačko?

Ve filmu také vidíme v průběhu několika dekád postupný vývoj zásadní skladatelky a inovátorky Suzanne Ciani, která od sedmdesátých let do současnosti vytváří komerční i experimentální kompozice, od vlastních děl přes filmové soundtracky po reklamní znělky značek jako Coca-Cola či hudebních podkresů pro pinballové stoly, pro které poskytla také svůj hlas. Přesto pro ni bylo extrémně náročné zařídit si jako skladatelka elektronické hudby smlouvu s nahrávací společností – prostě proto, že byla žena. V roce 81 dokonce složila soundtrack pro snímek Incredible Shrinking Woman (česky Malá, menší, ještě menší), čímž se stala po Wendy Carlos, tehdy ovšem uváděné ještě pod mužským jménem jako Walter Carlos, první ženou, která sama vytvořila hudbu pro hollywoodský film. 

Na záznamech z noční talk show Davida Lettermana vidíme, jak mu pouští svou složitou hudbu a on sám zůstává směšně v šoku z toho, co slyší. „Donuť tu mašinku, aby nám zahrála srandovní zvuky,“ pobízí skladatelku. Letterman to jistě nemyslel špatně, ale podobně jako většina lidí v té době nechápal, že podobná hudba vyžaduje soustředění a píli a není jen nějakou legrací na párty, ale skutečným uměním. Ostatně sama Ciani se navzdory svému úspěchu opakovaně setkávala s tím, že po příchodu do nahrávacího studia se jí zvukaři ptali: „Kde chcete ten mikrofon, slečno?“ Očekávali, že je zpěvačka, nikoli skladatelka, která pracuje s komplexním elektronickým syntezátorem.

Hluboké naslouchání, hluboká empatie

V dokumentu uvidíme i dnes v určitých kruzích kultovní skladatelku Pauline Oliveros, která nám jako divákům ukazuje koncept „hlubokého naslouchání“ a „sonické pozornosti“ skrz své pracování s hudbou jako s něčím, co není jen zábava, ale způsob, jakým se spojit se světem a se sebou samým. Sama Oliveros byla otevřeně homosexuální už v sedmdesátých letech, které sice byly dobou otevřené lásky, ale pro běžnou společnost to pořád bylo něco neakceptovatelného. 

Pauline Oliveros měla radikální víru v to, že skrz vzájemné naslouchání se můžeme nejen otevřít jeden druhému, ale také si pomoct na cestě k sebe-přijetí.

Pauline Oliveros hledala možná i kvůli tomu cestu k pospolitosti a vzájemnému pochopení skrz své kompozice. Ty jsou sice náročné na poslech, protože vyžadují hodně naslouchání a vyčkávání (některé skladby mají kolem půl hodiny a vyvíjí se velmi, velmi pomalu), ale posluchače odmění až jakousi meditativností. Pokud se dokáže soustředit dostatečně, nalezne s minimalistickými skladbami souznění, jaké se mu s klasickou popovou písní nepodaří. Naladí se na jejich tóninu, otevře se jim.

Skladatelčina „politika“ byla politikou hudební – naprosto radikální vírou v to, že skrz vzájemné naslouchání se můžeme nejen otevřít jeden druhému, ale také si pomoct na cestě k sebe-přijetí. Oliveros už v roce 1970 napsala zásadní článek pro prestižní New York Times, který je dodnes hojně citovaný a zůstává bohužel i v dnešních dnech aktuální. Jmenuje se A neříkejte jim ženské skladatelky, ve kterém dává důraz na to, proč a jak byly ženy v oboru skládání hudby po celá staletí upozaďovány. Protože autor tohoto textu zdaleka nedisponuje podobnou moudrostí, dám prostor jejím finálním slovům:

„Začátkem tohoto století Nikola Tesla, elektrotechnický inženýr a slavný vynálezce, předpověděl, že ženy jednoho dne ukážou světu svůj obrovský tvůrčí potenciál a po určitý čas předčí muže ve všech oblastech lidského bádání, protože byly po tak dlouhou dobu umlčovány. Jsem si jistá, že největší problémy lidstva nebudou nikdy vyřešeny, dokud nenastane skutečná rovnoprávnost, která zcela využije úplné tvůrčí schopnosti a síly, které jsou rozprostřeny stejně mezi všemi muži a ženami.“

Sestry s tranzistory jsou manifestem této upozaďované geniálnosti. Nenásilnou a přístupnou formou nás učí nejen o ženách, které bychom si měli pamatovat, protože změnily svět, ale jednoduše také, jak trpělivě naslouchat světu. Jedině tak se dá totiž změnit.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Moje Heroine 2021 Potřebujeme si připomenout, že svět nakonec může být báječné místo k životu. Představujeme osm inspirativních a obdivuhodných žen, jejichž jména do výzvy Moje Heroine nominovali čtenářky a čtenáři. Jasmína Houdek, Elena Gorolová, Alena Jančíková, Barush Maush, Zuzana Vránová, Eliška Kodyšová, Klára Laurenčíková, Adéla Horáková. Osm příběhů, které vám vrátí naději.
  • Děti vám to vysvětlí Existuje vůbec někdo, kdo se těší na září? Na obligátní téma „back to school“ jsme se podívali ze všech stran. Proč české školství nevzkvétá? A pomohlo by mít v učitelském sboru víc mužů? Své k tomu řekli i teenageři: rozsáhlou sondu mezi svými vrstevníky provedla čtrnáctiletá Marika, čerstvá maturantka Ester se zase ptá, proč ve školách víc nemluvíme o menstruaci i tělesnosti obecně.
  • Rozkoš pro vaše uši Prozkoumali jsme nový žhavý trend – audioporno. Z jakých důvodů přitahuje především ženy a co je na něm tak zvláštního? Vše, co chcete vědět, než se ponoříte do světa zvukové rozkoše. Nestyďte se poslouchat!
  • Hrdinky našich dcer Princezny trpně čekající na své rytíře jsou definitivně out. Je čas na nové hrdinky. Co tedy s dětmi číst? Možností je dnes dost, a zvlášť s knihami o slavných českých ženách se v posledních letech roztrhl pytel. Nad tímto fenoménem se kriticky zamýšlí Gabriel Pleska. Kterou z nich by doporučil?

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze