Sestry s tranzistory. Změnily tvář elektronické hudby, ale svět na ně zapomněl

Když v roce 1929 psala Virginie Woolf ve své slavné eseji Vlastní pokoj, že žena potřebuje k psaní literatury jen určitý obnos peněz a místnost samu pro sebe, možná ještě netušila, že k emancipované tvorbě budou jiné ženy potřebovat také úplně nový jazyk, který nebudou nutně tvořit slova, ale spíše zvuky. A k tomu do oné místnosti přidat také magnetofon a syntezátory. 

Přitom už její současnice, klasicky vystudovaná houslistka Clara Rockmore, okouzlovala početné publikum hrou na theremin, první elektronický hudební nástroj, který lidstvo poznalo. Jako první na světě pak Rockmore dokázala theremin, na který se hraje bez doteku, ovládat naprosto dokonale – podařilo se jí totiž sžít se s jeho tóninou a hrát nejen podle prstokladů, ale také podle emocí a sluchu, tudíž instinktivně reagovat tak, aby zněl vždy krásně a procítěně. 

Carlos prožívala ohledně změny svého pohlaví velké úzkosti. Když v té době vystupovala, tedy v časech, kdy už podstupovala hormonální terapii, raději si brala mužskou paruku a zakrývala svou tranzici tím, že si kreslila po obličeji vousy, aby se nevystavila posměškům a urážkám. Stejný postup aplikovala i při setkáních s Kubrickem, tehdy svým spolutvůrcem. Pro její kariéru bylo v jeden čas důležité, aby popírala to, kým je – tedy ženou. Můžeme si jen představit, jaké to bylo pracovat na hudební revoluci ve filmovém průmyslu, a zároveň muset zapírat svou vlastní podstatu, protože neodpovídá tomu, co je běžné. Působí paradoxně, že potlačovat se musela při práci s jiným velkým umělcem, který chtěl také zbořit zavedené pořádky, jen v jiném médiu.

V letech 78 a 79 už Carlos v rozhovorech pro Playboy otevřeně přiznala svou identitu a o šest let později se s úlevou přiznala, že ji společnost přijala, jaká je, s tolerancí, nebo spíš možná až s jakýmsi nezájmem. To bohužel není případ mnoha trans žen ani v dnešní době. Carlosin přechod v ženu, kterou se skutečně cítí, je v něčem podobný emancipaci ostatních autorek z dokumentu, které našly sebe samy v neomezené tvořivosti, jakou nabízela právě elektronická hudba. Navzdory systému definovaly, kým jsou, za svých vlastních podmínek. A tak elektronická hudba, která je dnes neodmyslitelnou součástí mainstreamu, dominovaného mužskými jmény, jako je v současnosti Skrillex, nebo v minulosti průkopníky Johnem Carpenterem či skupinou Kraftwerk, byla původně revolucionizovaná hlavně ženami.

Kde chcete ten mikrofon, slečno zpěvačko?

Ve filmu také vidíme v průběhu několika dekád postupný vývoj zásadní skladatelky a inovátorky Suzanne Ciani, která od sedmdesátých let do současnosti vytváří komerční i experimentální kompozice, od vlastních děl přes filmové soundtracky po reklamní znělky značek jako Coca-Cola či hudebních podkresů pro pinballové stoly, pro které poskytla také svůj hlas. Přesto pro ni bylo extrémně náročné zařídit si jako skladatelka elektronické hudby smlouvu s nahrávací společností – prostě proto, že byla žena. V roce 81 dokonce složila soundtrack pro snímek Incredible Shrinking Woman (česky Malá, menší, ještě menší), čímž se stala po Wendy Carlos, tehdy ovšem uváděné ještě pod mužským jménem jako Walter Carlos, první ženou, která sama vytvořila hudbu pro hollywoodský film. 

Na záznamech z noční talk show Davida Lettermana vidíme, jak mu pouští svou složitou hudbu a on sám zůstává směšně v šoku z toho, co slyší. „Donuť tu mašinku, aby nám zahrála srandovní zvuky,“ pobízí skladatelku. Letterman to jistě nemyslel špatně, ale podobně jako většina lidí v té době nechápal, že podobná hudba vyžaduje soustředění a píli a není jen nějakou legrací na párty, ale skutečným uměním. Ostatně sama Ciani se navzdory svému úspěchu opakovaně setkávala s tím, že po příchodu do nahrávacího studia se jí zvukaři ptali: „Kde chcete ten mikrofon, slečno?“ Očekávali, že je zpěvačka, nikoli skladatelka, která pracuje s komplexním elektronickým syntezátorem.

Hluboké naslouchání, hluboká empatie

V dokumentu uvidíme i dnes v určitých kruzích kultovní skladatelku Pauline Oliveros, která nám jako divákům ukazuje koncept „hlubokého naslouchání“ a „sonické pozornosti“ skrz své pracování s hudbou jako s něčím, co není jen zábava, ale způsob, jakým se spojit se světem a se sebou samým. Sama Oliveros byla otevřeně homosexuální už v sedmdesátých letech, které sice byly dobou otevřené lásky, ale pro běžnou společnost to pořád bylo něco neakceptovatelného. 

Pauline Oliveros hledala možná i kvůli tomu cestu k pospolitosti a vzájemnému pochopení skrz své kompozice. Ty jsou sice náročné na poslech, protože vyžadují hodně naslouchání a vyčkávání (některé skladby mají kolem půl hodiny a vyvíjí se velmi, velmi pomalu), ale posluchače odmění až jakousi meditativností. Pokud se dokáže soustředit dostatečně, nalezne s minimalistickými skladbami souznění, jaké se mu s klasickou popovou písní nepodaří. Naladí se na jejich tóninu, otevře se jim.

Skladatelčina „politika“ byla politikou hudební – naprosto radikální vírou v to, že skrz vzájemné naslouchání se můžeme nejen otevřít jeden druhému, ale také si pomoct na cestě k sebe-přijetí. Oliveros už v roce 1970 napsala zásadní článek pro prestižní New York Times, který je dodnes hojně citovaný a zůstává bohužel i v dnešních dnech aktuální. Jmenuje se A neříkejte jim ženské skladatelky, ve kterém dává důraz na to, proč a jak byly ženy v oboru skládání hudby po celá staletí upozaďovány. Protože autor tohoto textu zdaleka nedisponuje podobnou moudrostí, dám prostor jejím finálním slovům:

„Začátkem tohoto století Nikola Tesla, elektrotechnický inženýr a slavný vynálezce, předpověděl, že ženy jednoho dne ukážou světu svůj obrovský tvůrčí potenciál a po určitý čas předčí muže ve všech oblastech lidského bádání, protože byly po tak dlouhou dobu umlčovány. Jsem si jistá, že největší problémy lidstva nebudou nikdy vyřešeny, dokud nenastane skutečná rovnoprávnost, která zcela využije úplné tvůrčí schopnosti a síly, které jsou rozprostřeny stejně mezi všemi muži a ženami.“

Sestry s tranzistory jsou manifestem této upozaďované geniálnosti. Nenásilnou a přístupnou formou nás učí nejen o ženách, které bychom si měli pamatovat, protože změnily svět, ale jednoduše také, jak trpělivě naslouchat světu. Jedině tak se dá totiž změnit.