Jak vypadá samota ve 21. století? Internet, absence dotyku, izolace a stigma
Poslední rok a půl nebyl jen pandemií koronaviru, ale také pandemií osamělosti. Právě v tomto období se mnoho lidí ocitlo poprvé v životě skutečně samo a projevily se u nich první vážnější psychické problémy. Jak jsem se osaměním trápil a jak vypadá samota digitální, napojená na internet, kde se dá sice komunikovat neustále, ale opravdový lidský kontakt chybí?
„Trápí se v přírodě i někdo jiný než člověk? Zvíře polapené v pasti se nezdá, že by se trápilo. Je příliš zaměstnané snahou přežít. Je uzavřené v jakémsi tichém ale intenzivním čekání. Může právě to být cesta k životu? Zaměstnávat se přežíváním, imitovat stromy, naučit se ztrácet se v okolí, abychom se srovnali se světem a mysleli v klidu na to, že nic nezůstane stejné na dlouho, ani bolest fyzická, ani bolest psychická. Vysedět to. Nechat to všechno jít. Opustit všechnu snahu o kontrolu,“ napsala belgicko-americká básnířka a spisovatelka May Sarton ve svém memoáru Journal of a Solitude, tedy volně přeloženo ve svém Deníku osamění.
Knihu Sarton napsala v zásadě z terapeutických důvodů. Aby se vyrovnala se svou izolací od ostatních a také s depresemi. Název Deník osamění navíc implikuje lidskou potřebu komunikovat, přestože není s kým. Je to dialog vedený sám se sebou a snaha přežít ve své hlavě, která operuje na bázi jazyka. Deník je umění sebezáchovy, ať už té psychické, kdy nám pomáhá organizovat rozuteklé myšlenky, nebo té věčné, která tu po nás zůstane jako stopa – v šuplíku pro příbuzné, nebo v knihkupectvích.
V dnešní době, která je plná motivačních hesel, které upomínají na samostatnost a orientaci na úspěch, je touha po blízkosti zpátečnickým projevem slabosti.
Úvodní citace vystihuje dualitu toho, jaké je cítit se být sám. Je v tom určitý klid, kdy je vše kolem cizí, a tak je lehké nechat okolí být samo sebou, nechat život utíkat. Ale zároveň vzbuzuje apatii ke světu a palčivý pocit touhy po lidském spojení. Po tom, o co jsme přišli. Osamělost je podobná zármutku v tom, že vychází z potřeby mít něco, co jsme měli kdysi. Ale oproti zármutku je to pocit, za který se stydíme. Stydíme se za svou touhu mít to, co mají ostatní lidé s blízkými vztahy, protože nám to připomíná závist. V dnešní době, která je navíc plná motivačních hesel, které upomínají na samostatnost a orientaci na úspěch, je touha po blízkosti zpátečnickým projevem slabosti.
Osamělost je ale zároveň všeobecně viděna jako opak toho, jak vypadá ve společnosti úspěch. Být osamělý je vada, ale zároveň potřebovat kolem sebe někoho je slabost. Nedostatečná odolnost na volném trhu lásky a práce, ve kterém musíme uspět sami, protože – kdo tě bude milovat, když to nedokážeš ty sám?
Tvůrčí potenciál a negativní dopady
Izolace a osamělost se často ve veřejném mínění pojí s kreativitou a tvůrčí činností. Tvorba knihy, scénáře či výtvarného díla často vyžaduje samotu, která poskytne potřebné soustředění. Právě tento požadavek proto bohužel mnohé tvůrce dovede k závislostem např. na alkoholu, který má tuto samotu kompenzovat. Pokud by někdo hledal korelaci mezi alkoholismem a spisovatelstvím, v osamělosti v této profesi obsažené by se jistě dalo hledat vysvětlení.
Poznáte, že by to mohla být deprese?
Když na ulici dostanete infarkt, téměř jistě někdo poblíž zavolá záchranku. U zlomené ruky nebudete váhat a vydáte se na chirurgii. Co když se ale něco stane vaší duši? Poznáte, že potřebujete odbornou pomoc, nebo budete čekat, že „to přejde samo“?
Nespavost, vztek, odpojení a další příznaky deprese, které jste možná podcenili
Druhý faktor tvůrčího potenciálu samoty je nevídaná chuť sdílet své myšlenky se čtenáři nebo pozorovateli obrazu, v podstatě s kýmkoli, kdo si autora vyslechne místo přátel či partnera, které tvůrce nemá. Umění v sobě vytváří intimní prostor mezi autorem a příjemcem, kde dochází k nepřímému dialogu často o těch nejosobnějších věcech. Krásným paradoxem tvorby je, že dané dílo mohlo vzniknout ze samoty, ale jinému člověku naopak od jeho osamění může pomoct. Může mu ukázat, že to, co ho trápí, se dá vyřešit, nebo jenom to, že tu samou věc prožívají i další lidé. Tedy, že není na své problémy sám. V umění je tak samota uznávána, ale čistě proto že podle některých vede k dobře odvedené práci. Je to tak osamění produktivní a tudíž z dnešního pohledu automaticky dobré, i když si vybírá často stejnou daň.
Samota těch druhých je romantická
Přesto se za osamělost v běžném životě stydíme. Je to stigmatizovaný společenský fenomén, o kterém se bavíme jenom tehdy, když se nás přímo netýká. Zajímavé ale je, jak si jej naopak romantizujeme u jiných lidí. Například u některých filmových postav je pro nás samota krásná. Při pohledu na kovboje putujícího osaměle divokým západem si neřekneme, že je to chudák. Bereme ho jako schopnou a drsnou postavu, je to také a především kvůli tomu, že on si samotu vybral. Pravdou ale je, že většina skutečných lidí si samotu nevybírá, prostě se v ní ocitnou, a tak ji bereme jako jistý druh nepohodlí nebo přímo jako životní prohru. Možná že je samota u jiných lidí pro nás poetická, protože se díky ní cítíme my naopak o něco méně sami.
Zažili jste v době pandemie pocity osamění?
Když mi v průběhu lockdownu někdo volal a ptal se, jak se mám, nedokázal jsem říct nahlas, že jsem osamělý. Jak můžu být osamělý, když právě s někým mluvím? To je jedním z paradoxů digitální samoty 21. století, kdy jsme neustále v kontaktu se světem, ale ve skutečnosti jsme osamělejší než kdy dřív. Internetový obsah se nám každému dle algoritmů zindividualizoval tak, že už nežijeme v pospolité globální vesnici Marshalla McLuhana, ale naopak máme každý svůj zvláštní na míru střižený svět, zcela odstřihnutý od těch ostatních.
Rozchod, lockdown a úzkosti
Lockdown pro mě osobně přišel v době, kdy jsem na tom nebyl dobře. Hodně jsem se tehdy trápil právě samotou a pocity zklamání, protože jsem byl čerstvě po rozchodu s přítelkyní, na kterou jsem od svých sedmnácti let spoléhal jako na svého životního parťáka. Hodně jsem se tehdy trápil právě samotou a pocity zklamání, protože si velmi rychle našla někoho jiného, a tak jsem se navíc cítil nahraditelně. Byla to doba, kdy jsem víc než kdy dřív potřeboval k fungování právě okolní svět.
Nedobrovolnou izolací jsem byl nucený přemýšlet o všem, o čem jsem nechtěl. A poprvé jsem opravdu intenzivně zažil ne samotu, ale palčivý pocit osamění.
Začal jsem chodit na terapie a důkladněji bojovat sám se sebou třeba psaním deníku. Všechny obvyklé činnosti s kamarády se najednou staly nutností, na kterou jsem spoléhal. A právě v tu chvíli se svět přede mnou zavřel a já se musel zavřít doma.
Do svých třinácti let jsem byl jedináček, a byl jsem na samotu zvyklý. Samotu jsem dokonce do určitého věku vyhledával. Všechno se ale změnilo právě po rozchodu. Najednou jsem chtěl být neustále s někým blízkým. Hodit problémy za hlavu a povídat si o filmech, knihách, hudbě a o velkém světě za našimi hranicemi, kde se dá zažít tolik věcí, že je zbytečné trápit se jedním vztahem, vždyť to není konec světa. Ale s pandemií se najednou zdálo, že konec světa není tak nepředstavitelný.
Cesta z deprese
Kapacity terapeutů a psychiatrů jsou naplněné k prasknutí. Mnohým z nás nezbývá než si pomoci sami. Co můžeme udělat, abychom se cítili lépe i bez terapie?
Nedobrovolnou izolací jsem byl nucený přemýšlet o všem, o čem jsem nechtěl. A poprvé jsem opravdu intenzivně zažil ne samotu, ale palčivý pocit osamění, který se s ubíhajícími týdny lockdownu stával čím dál silnější. Nikdy předtím jsem se necítil ve své přítomnosti víc nepříjemně než v těch prvních měsících pandemické izolace. Úzkosti na sebe nenechaly dlouho čekat a stalo se mi i to, co se stává většině osamělých po nějaké době: přišlo přesvědčení, že takhle sám už budu napořád.
Digitální samota v odrazu těch neosamělých
„Jaké to je, cítit se osaměle? Je to stejný pocit jako hlad: jako být hladový, když se všichni ostatní připravují na hostinu. Je to alarmující pocit studu a po čase se přesouvá z nitra ven, čímž se stává osamělá osoba víc a víc izolovaná a stupňuje se její odcizení od ostatních. Bolí to tak, jak bolí pocity, a také to má na člověka fyzické dopady, které se dějí neviditelně, uvnitř zavřené schránky těla. Chci tím jenom říct, že samota v člověku roste, studená jako led a čistá jako sklo, uzavírá ho do sebe a pohlcuje,“ píše spisovatelka Olivia Laing v dosud nepřeložené knize esejí The Lonely City, která pojednává o osamělosti ve velkých městech a o tom, jak se s tímto tématem poprali umělci jako např. Edward Hopper.
Samota je zároveň stupňována nonstop přístupem k internetu. Je paradoxem dneška, že jsme on-line propojení víc než kdy dřív, ale digitální kontakt nedokáže adekvátně nahradit ten reálný. Chybí v něm skutečný dotyk a tváře našich blízkých na Zoomu nejsou identické s těmi, jaké známe naživo. Také v něm chybí ticho, které je důležitou součástí budování blízkosti. Videohovory nám připomínají, že na druhé straně jsou lidé, které známe naživo a s kterými chceme být. Chvíli ta iluze blízkosti funguje, ale pak se rozpadne v momentě, kdy nám dojde, že se jich nemůžeme dotknout. Internet a především sociální sítě nám pak umožňují sledovat v reálném čase, co naši přátelé a známí dělají ve svém volnu. Vidíme jejich partnery, jejich další přátele a jejich společně strávený čas. Což jenom podporuje ten hlad, o kterém píše Laing. Pocit hladu, když se ostatní připravují na hostinu.
Umělý smích a iluze společnosti
Být osamělý v internetovém věku znamená být neustále upozorňován na to, že ostatní nejsou. Vytváří závist, kterou se člověk snaží potlačit, ale pak si ji provinile musí přiznat. Letos vyšel grafický román Seek You: Journey Through American Loneliness od americké komiksové kreslířky a spisovatelky Kristen Radke. V něm píše o podstatě samoty v Americe a o tom, jak vzniká.
Internet nám měl pomoct bojovat se samotou, ale nakonec se stal jejím největším strůjcem. Uzavřel nás do malých názorových bublin a vnitřních prostor našich domácností.
Popisuje, že poprvé byl umělý smích přidán do rádiových pořadů, aby osamělým posluchačům vytvořil iluzi toho, že mají společnost. Rádio a televize získaly obrovskou popularitu, rostla i popularita pořadů s umělým smíchem. Kvůli tomu ale rodiny začaly trávit mnohem více času doma a izolovaly se tak od svých sousedů. „Vytvořit si kolem sebe svůj vlastní soukromý prostor bylo ve 20. stoletím tak zásadním předpokladem ke splnění amerického snu, že izolovat obyvatele od sebe bylo přímou součástí jeho podstaty.“ Iluze společnosti totiž člověka často odradí od toho, aby hledal tu skutečnou. A podobně je to s internetem. Měl nám pomoct bojovat se samotou, ale nakonec se nechtěně stal jejím největším strůjcem. Uzavřel nás do malých názorových bublin a vnitřních prostor našich domácností. Na skutečnou intimitu má negativní dopad zkreslenými představami z porna a vytváří pocit, že všichni ostatní se mají oproti nám dobře.
Opakem strachu je naděje
Rozhodně neříkám, že je internet jen špatný. Měli bychom ale aktivněji přemýšlet o tom, jak na něm trávíme čas. Nejlepší způsob, jak vystoupit z osamění, je sledovat svoje vzorce chování, které nás do něj dostaly, a snažit se je den za dnem postupně měnit. Je možné, že jsme si na něj tak zvykli, že podvědomě děláme spoustu věcí, které nás v něm udržují. Pokud máte pocit, že vaše samota spojená často s úzkostmi a depresemi vyžaduje odbornou pomoc, pak už ten samotný pocit stačí – určitě ji vyhledejte. Terapie či tísňová linka jsou dobrá místa, kde začít.
„A pak pochopila, že opakem strachu není radost, ale naděje, která se hýbala jako jemné melodické věty uvnitř jejího těla,“ napsala v knize The Faces dánská spisovatelka Tove Ditlevsen. Ani samota samozřejmě není jen špatná. Dává spoustu prostoru pro introspekci a přemýšlení o tom, co od života chceme. A pochopitelně v ní také můžeme odpočívat. Když ale trvá příliš dlouho, zabalí vše do sebe a zdá se, že nikdy neskončí. Pokaždé se tak ale stane. Pevně věřím, že jedním z léků na krize je naděje v to, že pominou. A že po nich se budeme snažit, aby znovu nenastaly. Možná že současná pandemie samoty otevře debatu, jak společnost zase více propojit.
Aktuální číslo
- Swap - nový životní styl, pro který je podstatné nacházet radost jinde než v nezřízené spotřebě.
- Co by ženy měly dělat, pokud by chtěly mít v důchodu stejně peněz jako muži?
- Ani umělá inteligence není objektivní a nestranná. Proč má AI předsudky?
- Náš feel good speciál jsme tentokrát věnovali chůzi. Jak to udělat, aby nás po dlouhém výšlapu nebolely nohy ani duše?
- K ročnímu předplatnému balíček pečujících krémů od L'Occitane zdarma
