Jak vypadá samota ve 21. století? Internet, absence dotyku, izolace a stigma
Poslední rok a půl nebyl jen pandemií koronaviru, ale také pandemií osamělosti. Právě v tomto období se mnoho lidí ocitlo poprvé v životě skutečně samo a projevily se u nich první vážnější psychické problémy. Jak jsem se osaměním trápil a jak vypadá samota digitální, napojená na internet, kde se dá sice komunikovat neustále, ale opravdový lidský kontakt chybí?
„Trápí se v přírodě i někdo jiný než člověk? Zvíře polapené v pasti se nezdá, že by se trápilo. Je příliš zaměstnané snahou přežít. Je uzavřené v jakémsi tichém ale intenzivním čekání. Může právě to být cesta k životu? Zaměstnávat se přežíváním, imitovat stromy, naučit se ztrácet se v okolí, abychom se srovnali se světem a mysleli v klidu na to, že nic nezůstane stejné na dlouho, ani bolest fyzická, ani bolest psychická. Vysedět to. Nechat to všechno jít. Opustit všechnu snahu o kontrolu,“ napsala belgicko-americká básnířka a spisovatelka May Sarton ve svém memoáru Journal of a Solitude, tedy volně přeloženo ve svém Deníku osamění.
Knihu Sarton napsala v zásadě z terapeutických důvodů. Aby se vyrovnala se svou izolací od ostatních a také s depresemi. Název Deník osamění navíc implikuje lidskou potřebu komunikovat, přestože není s kým. Je to dialog vedený sám se sebou a snaha přežít ve své hlavě, která operuje na bázi jazyka. Deník je umění sebezáchovy, ať už té psychické, kdy nám pomáhá organizovat rozuteklé myšlenky, nebo té věčné, která tu po nás zůstane jako stopa – v šuplíku pro příbuzné, nebo v knihkupectvích.
Aktuální číslo
- Jak se měníme, když nám do života vstoupí děti? A jak ony změní svět?
- Rozhovor Josefa Šlerky s novinářkou Sašou Uhlovou
- Pasivní agrese. Jak ji poznat a jak na ni reagovat?
- Kolem 50. roku řeší ženy různorodé problémy spojené s přechodem. Jejich péči ale potřebují také jejich příbuzní. Jak se s takovou zátěží vyrovnat?
