Nové album Adele. Citlivost na hranici se sebezničením

HudbaPopkulturaRecenze
Jan Jindřich Karásek
| 6. 12. 2021 | 4 309
Nové album Adele. Citlivost na hranici se sebezničením
Foto: Columbia Records

Adele si se svými alby dává na čas, o to větší jsou však potom událostí. Její nové album 30 vychází šest let po tom posledním a jedná se o její textově nejupřímnější a hudebně nejodvážnější desku vůbec.

Adele je nezaměnitelný hudební fenomén. Vrhá stín po celém hudebním průmyslu, pro který je ale stále určitou záhadou. Jednou za pár let se zjeví – a zboří všechny hitparády. Proslavila se strhujícími baladami o zlomeném srdci, které si s ní dodnes většina lidí spojuje, složila úvodní píseň pro bondovský Skyfall, za kterou vyhrála Oscara i Zlatý glóbus. Své první album vydala, když jí bylo teprve dvacet, a od té doby kvůli jeho enormnímu úspěchu v podstatě nepoznala normální život.

Sama vyrůstala v Tottenhamu jako dcera svobodné matky, kterou její otec opustil, když Adele byly teprve dva roky. Zpívat začala už ve čtyřech letech a později se ukázalo, že ji bude tento způsob vyjádření provázet celý život. A že se pro ni stane prostředkem, jak se vyrovnat s dalším zklamáním, které po otcově odchodu zažije ještě opakovaně. Stala se hlasem milionů lidí, jejichž bolestné emoce umí vyjádřit tak, že se stávají nejen snesitelnými, ale je v nich i něco krásného. Ne nadarmo Julia Roberts před deseti lety vyhrožovala příštímu příteli Adele, že si ho najde, pokud jí zlomí srdce. Tak silně se na ni davy jejích fanoušků napojují.

Adele od začátku své kariéry odhalovala mnoho ze své extrémní citlivosti, vystupovala jako někdo, kdo se do vztahů noří naplno. Právě v tom je v dnešní self-care době nadále unikátní a relevantní.

V den vydání posledního alba Adele se na Twitteru nepsalo v podstatě o ničem jiném. V době hudební přesycenosti a konstantního návalu nových a nových EP, LP a singlů, ke kterému interprety nutí finanční model streamovacích služeb, je Adele jedinečná. Kvůli dlouhým tvůrčím přestávkám se její umělecký i osobní život dá rozdělit na jasné kapitoly. Tomu pomáhá i to, že alba pojmenovává zhruba podle svého věku. V jejích třiatřiceti k nám teď dorazila deska 30, která byla propagována jako její vůbec nejosobnější. To je přece jen docela vysoká meta pro hudební kariéru umělkyně, jejíž každá nahrávka zatím byla emoční jízdou plnou zdrcujících karambolů.

Střípky ženy

Jak se změní lidem život, když jim zemře dítě jen pár chvil po tom, co přijde na svět? Civilní filmové drama pojednávající o drtivých důsledcích nevydařeného porodu otevírá důležité téma a zůstává silnou výpovědí především díky opravdovosti herců a nesentimentálnímu scénáři.

Filmový příběh o ztrátě dítěte a neschopnosti spolu mluvit o bolesti

Citlivost na hranici se sebezničením

Jakkoli se dá jen těžko ubránit chuti nazvat její novinku rozvodovým albem, je rozpad svazku jenom základem, na kterém Adele buduje další a silnější témata. Kým je teď, když je bez životního partnera? Kým byla v době, když ještě byli spolu, pokud si nakonec nebyli souzeni? A kým se má teprve stát? 30 je album o hledání sebe sama, ale zároveň je psáno z pohledu někoho, kdo na tomto světě sám není. Uvědomuje si totiž, že jednoho dne bude její syn mít spoustu nezodpovězených otázek o tom, co se stalo mezi jeho mámou a tátou. Podobně jako další nejsilnější alba současné pop music se jen neplácá v bolesti, ale hledá z ní cestu ven.

„Být milována a milovat nejvíc, jak to jde, znamená ztratit všechny věci, bez kterých nemůžu žít,“ zpívá Adele na skladbě To Be Loved. Na první poslech se zdá, že je to lítostivá píseň o tom, jak ztratila sebe samu v jednom vztahu, který za to doopravdy nestál. Ale zpěvaččino východisko je mnohem radikálnější. „Ať všichni vědí, že jsem se pro tu ztrátu sama rozhodla, je to oběť, ale nemůžu si sama lhát,“ pokračuje. Adele od začátku své kariéry odhalovala mnoho ze své extrémní citlivosti, vystupovala jako někdo, kdo se do vztahů noří naplno a není schopný se na ně dívat s nadhledem. S dalšími nahrávkami se tato pozice jen stupňovala. Právě v tom je v dnešní self-care době nadále unikátní a relevantní.

30 je manifest hypersenzitivity: zpráva o ochotě vstoupit do riskantní bouře bezpodmínečné lásky, podrobit se bolesti a později o tom vyprávět, respektive zpívat. Žádné zpátečky, žádná opatrnost. Přestože je to album i o mateřské lásce a dospívání v zodpovědného rodiče, zůstává Adele v oblasti vztahů podvratně a hlavně uvědoměle v jistém smyslu pubertální a romantická navzdory všem zklamáním. A v tom je odvaha. Jiná, než kterou se dozvídáme v příručkách o nalézání sebe sama, ale stejně silná, jako třeba dávat sebe na první místo. Protože vědět, co si od druhého přejeme, často znamená opakovaně zažít to, co si nepřejeme. A tomu také odpovídá mnohem složitější hudební kompozice jejího posledního eposu.

Volnější hudební struktury a filmová epika

Adele dala opakovaně najevo, že chce, aby její nejnovější album bylo vnímáno především jako příběh. Vyprávěný od začátku do konce. Například tak, že se domluvila se službou Spotify, že dočasně odstraní funkci pouštět si na desce skladby náhodně. Na to jí vedení odpovědělo: „Pro vás cokoli.“ Tomuto narativnímu přístupu odpovídá i samotná hudba, která je epická a v něčem až filmová. Skladby mají mnohem volnější strukturu a většina z nich popírá klasický popový recept tříminutové hitovky, která zní na všech rádiích.

Pět z dvanácti písní dokonce přesahuje stopáž šesti minut, a přesto ani na okamžik nenudí. Nejsilnější z nich je My Little Love, ve které zazní jakýsi až deníkový záznam. V tom Adele nezpívá, ale promlouvá ke svému synovi o svých bolestech a strastech, o osamělosti a o tom, jak se jí rozpadl život pod rukama. Slyšíme ji dokonce plakat. Zdali je to autentický záznam, nevíme, ale neumím si představit, že tak silné emoce jde zahrát. 

Titulní hrdinka musí být blízká celé jedné generaci: snaží se žít podle životních příruček, pracovat, stávat se lepší verzí sebe samé, ale stejně se nakonec najde pozdě večer se skleničkou vína u svých zlozvyků, protože život takhle jednoduchý nikdy není.

Nechybějí ale ani tzv. „bangery“, tedy vypalovačky, které člověka dostanou do taneční nálady. Obojí tu funguje a střídá se tak přirozeně, že posluchač ani nepostřehne, že před chvílí mu bylo do breku z rozbitého vztahu, ale teď si najednou ťuká prsty do rytmu a má chuť se znovu zamilovat. Výjimku tvoří snad jen Can I Get It, která působí v půlce alba až příliš lacině jako jakýsi až příliš pohodový most. Adele se nebojí hudebně experimentovat, ale tak, že to běžného posluchače nevyděsí, což je velmi těžký balanc.

Strangers By Nature na začátku a Love Is a Game jsou jedny z vůbec nejlepších skladeb, které kdy zpěvačka nahrála, a připomínají muzikálová čísla. Cry Your Heart Out zase upomíná modulární úpravou hlasu, kterou Adele pochopitelně nepotřebuje, na současné R&B s interprety, jako je Frank Ocean. Je poznat, že se Adele nevrací jen do své minulosti, ale porozhlíží se po tom, co se v hudbě děje, a schopně to aplikuje do autorské tvorby. 

Otevřít se celému světu jako tomu nejbližšímu

„Říkají, že si máme užívat naplno a taky pracovat naplno, najít balanc v tom, se celí obětovat, a já přesto neznám nikoho, kdo by byl opravdu spokojený,“ zpívá Adele ve skladbě I Drink Wine, která je už teď bez přehánění kultovní. Je to zpověď někoho, kdo miloval až příliš a chce znovu, ale bojí se, že tu novou osobu nemůže zatížit svým náročným porozvodovým obdobím. Titulní hrdinka musí být blízká celé jedné generaci: snaží se žít podle všech životních příruček, pracovat, stávat se lepší verzí sebe samé, ale stejně se nakonec najde pozdě večer se skleničkou vína u svých zlozvyků, protože život takhle jednoduchý nikdy není.

Síla Adele je právě v tom, jak procítěně a silně promlouvá o každodenních problémech s láskou, které můžu mít já, paní, kterou jsem potkal v obchodě, nebo pán, kterému jsem dnes půjčil na ulici zapalovač. A hlavně říká, že je v pořádku se kvůli takovým problémům bortit, přestože bychom mohli zažívat mnohem horší věci, jaké vídáme každý večer ve zprávách. Adele dává posluchači prostor se sám v sobě a svých trápeních povrtat a nestydět se za to.

Nové album by se ostatně dalo popsat jako deník v hudbě. Jeho nejsilnější zprávou nakonec není, jak se srovnat s vyčerpávajícím koncem vztahu, ale jak se beze strachu otevřít novým lidem, kteří po něm přijdou do našeho života. Často váháme, co si můžeme dovolit sdělit, abychom případného partnera nevystrašili. A Adele říká všechno. Je hrdinkou úplné otevřenosti a zranitelnosti ve světě, který po nás chce za každých okolností sílu a stabilitu. 

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • LUCIE HRDÁ Tváří titulní strany je advokátka Lucie Hrdá. „Oběti připodobňují znásilnění k vraždě duše a mnoho z nich tvrdí, že by byly raději mrtvé, než aby žily s touto zkušeností dál. Pokud se na tyto zločiny stále pohlíží jako na ublížení na zdraví, je to podle mě naprosté nepochopení,“ říká v našem rozhovoru. Organizace Bez trestu, kterou spoluzakládala, zveřejňuje skutečné rozsudky, aby upozornila na to, za jaké činy odcházejí pachatelé od soudů jen s podmínečnými tresty. „O násilí nesmíme mlčet,“ říká Lucie a sama se neúnavně angažuje.
    Lucii Hrdou fotila naše spolupracovnice v Londýně Eliška Sky.
  • STOP NÁSILÍ NA ŽENÁCH! Nějakou formu domácího násilí zažilo 20–40 % žen. V době první covidové vlny narostlo domácí násilí až o 50 %. Každá třetí žena se stala terčem sexuálního obtěžování. Zkušenost se znásilněním má asi 5–10 % českých žen, přičemž naprostá většina z nich se nikdy neobrátí na policii. Co ještě potřebujeme slyšet, abychom jako společnost přestali zavírat oči před domácím a sexualizovaným násilím?
  • MŮJ ŽIVOT S MOHAMEDEM „Mohamed zná holky, jako jsem já (35+ single ženy s kariérou), jen z filmů. Já znám kluky jako Mohamed jen ze zpráv. Oba kolem těch stereotypů první týdny potichu našlapujeme. Nevíme, co čekat. On uzavírá svůj den modlitbou, já sklenkou vína.“ Michelle Losekoot svěřila Heroine svůj příběh o tom, jak nabídla hostitelskou péči jednomu z dětí, které na českém území skončily jako uprchlíci bez rodičů. Co při tom Michelle zjistila o sobě? A co o naší společnosti?
  • FAST FEMINIST FASHION Nakupují české feministky v řetězcích? Je udržitelná móda jen pro privilegované? A koho posiluje podceněné oblečení? Módní publicistka Veronika Ruppert se zamýšlí nad přesahy mezi feminismem a módou ohleduplnou k planetě i lidem. V příloze Sustainable přinášíme také rozhovor s klimatoložkou Táňou Míkovou a tipy na udržitelnější cestování z pera architekta Petera Bednára.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze