Ewa Farna: O respektu k tělu, o zneužívání víry a hudbě s názorem
Ewa Farna natočila svoji pátou studiovou desku a zraje v ní jak hudebně, tak jako osobnost. Nezpívá o jednoduché lásce ke svému tělu, ale o respektu k tělům všech a k jejich příběhům. Zeptali jsme se i na to, jak coby Polka žijící v Čechách vnímá to, co se aktuálně v Polsku děje kvůli tlaku protipotratové politiky. „Děsí mě, co všechno se ještě bude muset stát, aby lidi tam prozřeli,“ říká v otevřeném rozhovoru.
V Polsku je aktuálně ženské tělo v centru dění, tím mám na mysli hlavně tamější situaci kolem protipotratové politiky. Jak to vnímáte z pozice věřícího člověka, který navíc o těle a tělesnosti zpívá?
Ano, jsem věřící, ale to, co se děje v Polsku, se s mými hodnotami neshoduje. Odděluji instituci kostela a především její zneužívání ve prospěch politické moci od čistoty víry, víra je pro mě krásný duchovní svět, který je potřeba umět chápat srdcem. Přijde mi ale, že je často úplně špatně interpretovaný a zneužívaný lidmi, který si skrz něj řeší nějaké své osobní zájmy a opodstatňují je ve jménu Boha, což mě strašlivě štve. Kdysi jsem k tomu viděla trefný nápis: Fighting for peace is like f*cking for virginity. (Bojovat za mír je jako š*kat za panenství – pozn. red.) A podobně to vnímám i se zneužíváním věřících Poláků.
Jeden z těch nejhorších návrhů naštěstí neprošel Senátem, ale úplně těsně, a já si říkám, vždyť je to jak ve středověku! Pak mě o to víc štve, že cítím, že i já se z toho mám nějak zpovídat jen proto, že jsem věřící a Polka v Čechách a jsem s těmi lidmi hozená do jednoho pytle.
Tomu úplně rozumím.
Děsí mě, co všechno se ještě bude muset stát, aby lidi tam prozřeli. Jeden z návrhů dokonce chtěl, aby žena, která se rozhodne jít na potrat z důvodu znásilnění, šla spolu s lékařem, který by potrat provedl, do vězení a nesla větší trest než člověk, jenž ji znásilnil. Rozumím snaze chránit život, já sama jsem těhotná a neumím si představit, že bych se ocitla v situaci, kdybych se dozvěděla třeba o nějaké těžké diagnóze a musela se rozhodovat. Ale to, jak se zachovám já, neznamená, že někdo jiný nemá mít právo se zachovat podle sebe a své životní situace. Přeci jen jde opravdu o jeho tělo, jeho zdravotní stav, jeho finanční i sociální zázemí. Absolutně neříkám, že má člověk jednat bezmyšlenkovitě a cpát do sebe tabletky „po“, ale být rodičem by mělo být jeho rozhodnutí: týká se celého našeho života i života dítěte.
Sdílela jsem u sebe citát, který postovala polská influencerka Martyna Kaczmarek. Dvojice vět, jedna správná, jedna špatná. „Moje přesvědčení a víra mi nedovolují jít na potrat, proto bych na něj nešla“ versus „Moje přesvědčení a víra mi nedovolují jít na potrat, proto ti ho zakazuju“. To je přece obrovský rozdíl. Problém je i to, že se lékaři bojí jednat a třeba přirozeně zachraňovat život, protože se bojí, že budou stíháni. A to vnímám jako velký průser. To byl zřejmě kámen úrazu třeba u těhotné Izy, jejíž příběh oběhl média. V pátém měsíci těhotenství došlo k tomu, že se zjistily vrozené vady, plod se přestal vyvíjet, odešla jí plodová voda a nešlo dítě zachránit. Odmítli však provést zákrok a čekali, až dítě v ní samovolně zemře. Žena dostala sepsi a zemřela také. Je to obrovské neštěstí samo o sobě, ale ta holka zemřela přeci zbytečně a zanechala doma další dítě s manželem.
Prý se toho týká jedna skladba z nového alba.
V prosinci mi po sedmi letech vyšla v Čechách deska Umami, teď v lednu vyjde deska i v Polsku, a je na ní i Smutná písnička, kde jsem v jednom verši navázala na říjnové protesty. Nepletu politiku do songů, ale to už snad není věcí názoru, ale lidských práv.
Každé tělo má jiný příběh
První klip z nové desky s názvem Tělo zasáhl i širší publikum, jde o silné společenské téma. Vydala jste ho pro český a polský trh. Lišily se nějak reakce lidí v Polsku a v Česku?
Skvělý feedback přišel jak z Čech, tak z Polska a nevnímala jsem v tom nějaký rozdíl. Některé písničky na polském trhu fungují a v českém vůbec, a naopak, ale tohle téma je opravdu přístupné všem. Nejde ho dělit podle národností. Tím, že žiju v Čechách, tak mě tu lidi častěji zastaví na ulici a řeknou mi, že se jim ta písnička moc líbí, kontakt s fanoušky je tu bezprostřednější. Zájem byl ale cítit i ze strany médií a z toho mám vždycky radost, protože to znamená, že zpívám o něčem, co lidi zajímá.
Tématem písně Tělo je, stručně řečeno, respekt k sobě samé, respektive moderně řečeno body positivity. Jako člověk ze showbyznysu jste ale na druhou stranu obklopena prostředím, kde se všechno vizuální upravuje, retušuje, filtruje.
Já sama nejvíc řešila útoky na svůj vzhled asi před deseti lety. Každý měl nějakou nálepku a já jsem dostala… No, jak to říct? Dostávaly se ke mně na různých úrovních. Ta, co není hubená. Česká Adele. Někdo řekne prostě: Je to tlustá kráva, co vypadá jako dva tiráky. Každá z těch nálepek dává najevo, že nejsem typ, na který jsou tu v showbyznysu zvyklí. V devadesátých letech, kdy jsem vyrůstala, ovládaly veřejný obraz topmodelky. Další generace ale už vyrůstá jinak, v reklamách se najednou začínaly objevovat plus size těla… A také o našem vztahu k tělu mnohem víc diskutujeme.
Co jste tou písní chtěla říct podle vašich slov?
Mým záměrem bylo hlavně ukázat, že každý vypadá jinak, každá stavba těla je jiná, každý má jiný příběh anebo se nám ten příběh mění skrze život. Ať už v mateřství, nebo nemocemi… A že je hrozně v nepořádku smát se jiným za změny či příběhy na těle, za které nemůžou. Nohy do o, pihy, odstávající uši, malá prsa, strie po těhotenství, jizva po operaci… Každý si nese něco svého a nemusíme přeci všechny vypadat jako Kylie Jenner.
Vy jste si vlnu společenské kritiky kvůli vzhledu zažila ve velmi citlivém věku. Když jste začínala zpívat, měla jste „ideální“ míry, pak se vaše tělo v čase proměnilo. Dost tvrdě jste to schytala.
Měla jsem dětské míry, byla jsem holčička. Není na místě srovnávat holčičí tělo s ženským. A vlastně jakákoli těla mezi sebou. (směje se) Bylo to hustý. Média, hlavně ta bulvární, vůbec neberou v potaz, že někdo může být v křehkým věku, že je to člověk, který má nějaký city a že mu to může fakt zničit život. Já jsem naštěstí ze stabilní rodiny, vyrůstala jsem v tom, že jsem „dostatečně dobrá“ taková, jaká jsem, s případnými poznámkami jsem se uměla vyrovnat s humorem. Věděla jsem, že nejsem na světě proto, abych těšila oči jiných lidí, že moje hodnota spočívá v něčem jiném. A že je normální, že se někomu líbíme, a někomu ne.
Ostatně vaše profese není „vypadat“, nejste modelka ani herečka…
Nečtu komentáře a hlídám si, co k sobě pustím. Postupem času to ale ke mně přišlo blíž, viděla jsem, že mě lidi začali vnímat s určitou nálepkou a že na to vlastně nemám vůbec žádný vliv. Jediné, co by ty hlasy uspokojilo, by bylo, kdybych zhubla podle jejich rad, ale…
Písničkou Tělo jsem chtěla mluvit i o změnách, na které nemáme vliv, o tom, že ne každý zdánlivě esteticky „správně“ vypadající člověk je zdravý. A ne každý ne úplně hubený je nezdravý. Jednou jsem byla svědkem toho, že za mým kamarádem chodili lidi a chválili ho, že zhubnul a že vypadá skvěle a že prokouknul a jak to udělal, že je takhle krásně štíhlý. A on měl přitom rakovinu. Proto prostě nesuďme.
Jak vy sama vnímáte společenské nároky na ženský vzhled?
U mě se vždycky řešilo, že bych se měla zahalit do černého pytle a hlavně „nepodtrhovat křivky“, protože je to nevkusné a nesoudné. Taky se čeká, že budu mít pokaždé jiné šaty, že budu vypadat jinak… Chlap si třikrát po sobě obleče stejnou koženou bundu a nikdo to neřeší. A pozornost se věnuje i všemu ostatnímu, od nehtů přes vlasy až po make-up, úplně všechno musí být perfektní.
To musí být unavující.
Asi ano, ale já to nikdy zas tak neprožívala. Dneska je navíc cool mít víckrát na sobě to samé, podle myšlenky zero waste. Já jsem navíc člověk, co si na všem hledá to pozitivní. Umím si najít plusy i na tomhle. Třeba zpěvačky, herečky mají možná víc příležitostí vydělávat reklamou než muži, třeba v oblasti kosmetiky. Možná právě z důvodu, že se na jejich zevnějšek soustředí společnost víc. Když mě oslovují firmy s propagací věcí, které pak sama používám a mám upřímně ráda, je to spolupráce snů pro obě strany a já díky tomu třeba můžu natočit lepší klip a posouvat svoji hudbu do jiného levelu.
Pouštějme se do debat
U nás se o tom příliš nepsalo, ale dostala jste se před časem do jedné názorové výměny na sociálních sítích. Na otázku, jestli se cítíte jako feministka, jste odpověděla, že ne, že máte chlapy ráda. A už zmíněná Martyna Kaczmarek se s vámi spojila…
Ano, tehdy mi hodně lidí psalo, že takhle se to nedá brát, že to jsou názory jako z devadesátých let. Internet neodpouští a sítě mi to vrátily, ale překvapivě v hezkém tonu a láskyplně. Neměla jsem se vyjadřovat k věci, o které nic nevím, a tak jsem se rozhodla, že se v tomhle směru dovzdělám. Udělala jsem pak live rozhovor právě s Martynou a ona mi vysvětlila, že bez feminismu by dneska ani ženy neměly volební právo, že bychom neměly spoustu dalších práv a že ve spoustě zemí světa to ještě není zdaleka taková norma, za kterou to my považujeme. S některými feministickými prohlášeními vlastně úplně souzním. Je ale pravda, že osobně jsem v řadě jiných věcí zase spíš konzervativní.
Jako třeba?
Třeba vnímám hodně „biologicky“, že žena, která odnosí dítě, je pro to dítě významná, v něčem prostě nenahraditelná. Že když to dítě vyrůstá někomu pod srdcem, tak ho slyší, je na něj zvyklé. A že když se to miminko pak narodí, mělo by u mámy zůstat. Nepřijde mi dobré to, co se děje třeba v Americe, že ženy po pěti týdnech mateřské nastupují do práce a dítě hlídá chůva nebo prarodiče.
Jsem ráda, že v Čechách máme dlouhou rodičovskou a že vychází vstříc mámám, které chtějí být se svými dětmi doma dlouho. My si to s mužem hodně střídáme, nejsem ta, která by byla furt zavřená doma, zároveň bych ale vůbec nezvládla se muset odříznout. Vidím, jak je to pro miminko extrémně důležité mít tu mámu, kterou vnímá dlouhou dobu jako jedno se sebou samým, není schopné oddělit svoje samostatné bytí, svoje ego. Myslím si, že máma má silné biologicky dané napojení na dítě už jen proto, že v ní vyrůstá.
Situace matek v Americe je hodně ovlivněná tím, že stát rodičovskou dovolenou prakticky ničím nepodporuje.
Chápu, že si to ty ženy často nevybírají. Jedna moje příbuzná žije v Americe, je doktorka a po pěti týdnech od porodu se vracela do práce. Maká osmnáct hodin denně a vůbec nevím, kdy s tím dítětem vlastně je. To mi přijde nepřirozený a smutný, ale vím, že to u ní asi jinak nejde.
K čemu máte naopak výhrady?
Nejsem přesvědčená o tom, že by dobrou věcí byly kvóty, přijde mi tak nějak feminističtější neřešit, jaké má kdo pohlaví, a rozhodovat se pouze podle kvality odvedené práce. A ženy by měly mít možnost mít stejné příležitosti jako muži, prostě pohlaví by nemělo být to co rozhoduje, ale schopnosti, dovednosti. Zároveň pokud je žena mámou a strávila mimo obor několik let, s více dětmi klidně i deset let, tak tam pak nerovné pozice a schopnosti v oboru pochopitelně můžou být.
Stejně taky ale může padnout rozhodnutí, že na rodičovskou půjde muž a bude v té znevýhodněné pozici on. Taky může být úspěšná manažerka žena, která se rozhodla děti nemít a věnovat se kariéře, v čem je horší než muž? A nebo bude úspěšná podnikatelka žena, právě díky tomu, že se stala mámou. Je to těžké....! Tím se dostáváme na začátek našeho rozhovoru. Rozhodnutí mít děti má nějaké důsledky, nedá se čekat, že všechno bude jako předtím. Přijde mi především důležité si to s partnerem dobře nastavit a podělit. A hlavně se pro rodičovství vědomě rozhodnout.
Přijde mi skvělé nad nimi uvažovat a pouštět se do debat. I třeba tou mou ženskou deskou Umami, na které se snažím dostat do popu nějaké sdělení, výsledek toho, jakým způsobem v sobě ta témata zpracovávám. Psaní textu vyžaduje zamyšlení a je to taková forma terapie, dialogu sám se sebou.
