E-shop Heroine: předplatná, Manuál pro moderní mámy, Heroine Premium

„Ty kozo namyšlená.“ Urážky a nadávky ve veřejném prostoru si nenechme líbit, důvody jsou jasné

Když se nám nelíbí práce nějaké veřejně aktivní osoby a chceme ji zkritizovat, napíšeme spíš „Nelíbí se mi vaše práce“, nebo „Ty blbá krávo“? Kdyby nám někdo opakovaně psal urážky, nadávky, a někdy dokonce i výhružky, mávli bychom nad tím rukou, nebo by nás to přece jen trochu trápilo? Je člověk přecitlivělý, pokud už takový proud nenávisti nechce podstupovat? Jací lidé ve veřejném prostoru zůstávají, když ti slušní a citliví odejdou? A mají to veřejně aktivní ženy jiné než muži?

Novinářka Linda Bartošová po neutuchajících nadávkách na sociálních sítích odešla z Twitteru. Některé z nich směřovaly i na její působení v pořadu Spotlight.Foto: Economia – Milan Jaroš

Znáte moderátorku Lindu Bartošovou? A jaké druhy reakcí na ni dlouhodobě padají na sociálních sítích? Možná jste tedy zaregistrovali twitterové vlákno, v němž oznámila, že odchází z Twitteru, a vysvětlovala proč: kvůli dlouhodobé kyberšikaně, která má dopad na její duševní pohodu. Její vlákno ovšem už nedohledáte, Linda Bartošová totiž svůj účet před pár dny zrušila. „Hysterka Linda zase teatrálně opouští Twitter, kňů, nikomu chybět nebude, dobře tak, když nesnese trochu kritiky svý hloupý práce,“ znělo v komentářích na sociálních sítích od mnoha lidí. O práci Lindy Bartošové si můžete myslet leccos. Ale zkusme si na tomto příkladu ukázat obecné jevy, které jsou toxické a zraňující nejen pro všechny novinářky, ale lidi obecně.

Nevhodné poznámky mě staví do ponižující role, kterou nechci přijímat, říká Linda Bartošová v Hlasu Heroine

Podcasty

„Když nesnese trochu kritiky, tak ať to nedělá, citlivka,“ zaznívalo na sociálních sítích často. Ne, Linda Bartošová neměla při svém odchodu ze sociálních sítích při odůvodňování svého rozhodnutí na mysli věcnou kritiku svojí práce. Novináři jsou zvyklí na negativní reakce a mnohé je naopak poučí a posouvají dál. „Tenhle rozhovor byl veden fakt špatně“, „Tyhle vaše argumenty nedávají smysl a tady je proč“, „V tomto tématu nesouhlasím s tím, že…“ je dobrá zpětná vazba. „Co ty seš za šílenou krávu“, „Proč řešíš tyhle pičoviny, ty kozo namyšlená“, „Je úplně blbá a tam, kde je, je jen proto, že je krásná“, „Stěžuje si, že ji kvůli jejímu vzhledu nikdo nebere vážně, chudinka privilegovaná“ – to už se nedá považovat za konstruktivní kritiku něčí práce. Je to jen nenávist a šikana.

Slušné a citlivé lidi ve veřejném prostoru nechceme?

„Pár pitomců jí napíše, že je blbá, a ona se hned hroutí.“ Kromě toho, že to nebývá jen pár pitomců, kteří píšou jen mírné urážky, lidé, kteří vyjádří něco podobného jako Linda Bartošová, se „nehroutí“. Jen autenticky, otevřeně a s notnou dávkou odvahy a zranitelnosti napíší, co prožívají.

Co je nepochopitelného na tom, že mají nenávistné a agresivní reakce vliv na jejich duševní zdraví? Nejsme přece stroje, ale lidé. Někdo může namítnout, že je to přecitlivělost, s podtextem, že když to ten člověk nezvládá, ať to nedělá. Jiný může říct, že to je normální lidskost a že když „to“ běžně „lidští“ lidé nebudou dělat, mohou nám zůstat ve veřejném prostoru jen lidé s psychopatickými rysy. Těch se sice nic nedotkne, ale empatie a soucit jim nic neříkají. Pro příklady nemusíme chodit daleko, stačí se porozhlédnout po české politice.

Specifika útoků na veřejně činné ženy

Tyto druhy kyberšikany a vytlačování některých lidí z veřejného prostoru mají i genderovou rovinu. Dopadají na ženy častěji a v mnohem větší míře. Ano, na muže se útočí taky, ale jinak: muži, na které se útočí genderovaně, tedy proto, že „jsou muži“, jsou buď queer , nebo muži ponižovaní jako slaboši a bety. V obou případech právě za nedostatek té „správné chlapácké“ maskulinity. Na cis heterosexuální muže se většinou útočí tak, že se kritizuje jejich práce nebo témata, která pokrývají, ale neřeší se jejich gender.

Naopak ženy jsou pod větší palbou: kvůli vzhledu („je ošklivá, nikdo ji nechce, proto si takhle řeší mindráky“ nebo „je krásná a blbá“), sexualitě („kdyby si zašu**la, nevymýšlela by pič**iny“ nebo drsnější „měla by ji znásilnit horda čmoudů, aby se z toho sluníčkářství vzpamatovala“) a rodinnému stavu a (bez)dětnosti („Je rozvedená, to o ní dost vypovídá“, „Je bezdětná, co ta o tom ví“ a „Chudáci její děti, když místo, aby se o ně doma starala, hlásá venku tyhle blbosti“).

Je skvělé, že této roviny problému si všímají a mluví o tom také jejich mužští kolegové, jak to například udělal redaktor Deníku N Jan Moláček nebo novinář z týdeníku Reflex Martin Bartkovský. Slušní muži se občas ptají, co konkrétního mohou pro ženy v takových situacích dělat. Tak třeba právě toto. Nemlčet. Ozývat se. Říct, že ten problém vidí, a že tedy není jen „výmyslem přecitlivělých hysterek“. A třeba reagovat ihned, v té konkrétní diskusi, kde je žena opět urážena a ponižována. Takové prosté „Člověče, tohle není cool. Je to nutný?“ dokáže divy.

Často slýchávám postoj: „Svět obecně a sociální sítě konkrétně jsou hnusný místa, tak se s tím smiřte. Když v tom nedokážete fungovat a hroutíte se, tak na to prostě nemáte. Tak tam nechoďte, tak tuhle práci nedělejte.“ Otázka je: takhle to chceme? Vyhovuje nám agresivní, nepřátelské prostředí, ve kterém se lidé (ženy častěji) bojí otevírat došlou poštu či vlákno pod svým tweetem? Chceme společnost, kde si člověk musí nechat narůst hroší kůži a znecitlivět se? Svět, ve kterém převládají neslušnost, urážky, výhružky a lidé bez citu, empatie a laskavosti?

Aktuální číslo

  • O tom, jak rodí ženy, rozhodují muži
  • BDSM coming out
  • Malý, tlustý, plešatý? Body shaming se týká i mužů. Promluvili Čestmír Strakatý, Šimon Holý, René Levínský a Jordan Haj
  • Budoucnost je rostlinná
Popup se zavře za 8s