„Ať tě znásilní horda migrantů, ty tlustá krávo.“ Musíme si takové komentáře na internetu nechat líbit?
„Doteď mi chodí výhružky smrtí nebo doporučení, aby mi někdo uřízl hlavu nebo mě znásilnil. Dostávám je každý den. Nedá se na to zvyknout, ale už to nějakým způsobem přijímám. Mrzí mě to, protože to reálně odrazuje další ženy v angažmá ve veřejném prostoru,“ řekla pro Heroine a na naší prezidentské konferenci senátorka Adéla Šípová. S čím se na sociálních sítích potýkají veřejně činné ženy a opravdu si na to musí „prostě zvyknout“?
Násilí na ženách, jejich obtěžování a agresivní útoky probíhají nejen fyzicky, ale také virtuálně. Rozvoj moderních informačních technologií a rozšíření sociálních sítí přinášejí záplavu komentářů na internetu, zasílaných emailem nebo postovaných na různých sociálních sítích, namířených proti ženám mimo jiné proto, že jsou ženy.
Mnoho lidí (častěji mužů) často reaguje, že hloupé komentáře se dotýkají všech bez ohledu na gender. Ano, útoky, urážky a výhružky schytávají i muži. Ale zdaleka ne v takové míře, intenzitě, a hlavně tak specificky. Na muže se útočí za jejich konkrétní politiky či vyjádření a prostými nadávkami typu „Pane, jste blbec“. Na ženy se jde přes vzhled, sexualitu, partnerský či rodinný život, nedodržování tradičních genderových rolí a vybočování z klasické představy ženskosti.
„Ty hnusná prasnice, o tebe by si ani kolo neopřel.“
„Kdyby ji někdo pořádně vojel, nevymejšlela by pič*viny.“
„Je single? Rozvedená? Žádnej normální chlap ji nechce.“
„Jak může o rodinné politice mluvit ženská, co nemá děti?“
„Co máš co kecat do bezpečnostní politiky. Vrať se k plotně.“
„Takhle normální ženská nevypadá. Tohle stvoření bude nějaký člověk nenávidějící ženskost, kterou dává za vinu mužům.“
Takové útoky se běžně dějí všem veřejně činným ženám, a to i když jejich agenda nijak nesouvisí s feminismem či jiným aktivismem. Stačí být politička, novinářka, komentátorka či akademička, a komentáře o vaší váze, vzhledu a sexuální atraktivitě si vás rychle najdou. Násobně ale takto specifické „hejty“ sklízejí ženy (ale také muži), kteří se nějak angažují právě v oblasti genderu nebo jinak kontroverzních tématech. Své by mohly povyprávět ženy, které se vyjadřují k různým humanitárním a migračním tématům. „Potřebovala bys „kulturní obohacení“ od bandy ne*rů, ty svině. Ať tě znásilní horda černejch migrantů, ty tlustá krávo.“
Ne vždycky o tom ženy mluví nahlas. Když na to ale dojde řeč, téměř každá má zkušenost s tím, jak se na ni za nějakou aktivitu či vyjádření slétly kyberútoky. Mnohé ženy jsou v hledáčku internetových „hrdinů“ dlouhodobě. „No jo, copak naše Janička, to by nebyl den, aby tu nefňukala, jak jsou na ni muži oškliví. Místo aby zvedla tu svou tlustou pr*el a šla dělat něco užitečnýho.“ Často ani blokování nestačí. Někteří muži mají potřebu nahánět ženy s takovou posedlostí, že si na sociálních sítích vytváří nové a nové účty, ze kterých mohou ženu dále sledovat a komentovat.
Téma listopadového čísla Heroine: Násilí
Tváří titulní strany nového čísla časopisu je advokátka Lucie Hrdá. „Oběti připodobňují znásilnění k vraždě duše a mnoho z nich tvrdí, že by byly raději mrtvé, než aby žily s touto zkušeností dál. Pokud se na tyto zločiny stále pohlíží jako na ublížení na zdraví, je to podle mě naprosté nepochopení,“ říká v našem rozhovoru. Organizace Bez trestu, kterou spoluzakládala, zveřejňuje skutečné rozsudky, aby upozornila na to, za jaké činy odcházejí pachatelé od soudů jen s podmínečnými tresty. „O násilí nesmíme mlčet,“ říká Lucie a sama se neúnavně angažuje.
Rozhovor s Lucií Hrdou v novém čísle
Nemusíme si zvykat
Častou reakcí, když si žena na takové komentáře a útoky postěžuje, je dobře míněná bagatelizace. „Je to blbec, že mu vůbec věnujete pozornost.“ „Nevšímejte si toho, mávněte nad tím rukou a běžte dál.“ Nevinné a na první pohled rozumné rady ale přehlížejí kontext celé situaci. Nikdy to totiž není o jednom hloupém komentáři. Nad tím by opravdu mávl rukou každý. Mluvíme tu o dennodenní masírce, která veřejně aktivní ženu zásobuje útoky jak proti ženám obecně, tak osobní invektivy a urážky jí samotné. Občas přibyde nějaká výhružka násilím nebo smrtí jí nebo její rodině.
Další častá reakce, jíž méně dobře míněná, je: „Tak na ten internet nelezte, když vám to tak vadí.“ Žena je označena za přecitlivělou, že si vůbec dovolí vyjádřit nelibost nad popsaným chováním, a mezi řádky je srovnávána s těmi „silnými, odolnými muži“, kteří si na nic takového nestěžují. Jenže ta paralela neobstojí. Muži často opravdu nevidí a nechápou, že to, co ženy zažívají, má mnohem horší podobu než to, co zažívají oni. Je snadné necítit odpor vody, když plavete s proudem.
Druhý, vpravdě celospolečenský problém je ignorování chování pachatelů a přenášení zodpovědnosti na oběť. To ona má regulovat či úplně proměnit svoje jednání, místo abychom se zaměřili na to, aby se věc vůbec neděla. Máme si zvyknout, nechat si to líbit? Proč? Proč máme snášet hrubé jednání některých lidí, místo abychom tlačili ty samé lidi, aby se hrubě nechovali? Děti také nenecháme říkat a dělat cokoli, ale postupně jim vytyčujeme hranice a shodujeme se jako společnost, že některé věci se prostě dělat nemají. Úplně stejně je v pořádku ohradit se proti některým druhům jednání dospělých a požadovat, aby se mírnili a k ostatním se ve společném prostoru chovali jinak.
Proč je potřeba se bránit
Existují dva hlavní důvody, proč je třeba takovému jednání oponovat, regulovat ho a v nejhorším případě trestat. Jedním je, že i tyto zdánlivě náhodné a samy o sobě neškodné komentáře ve skutečnosti tvoří podloží naší kultury, která udržuje a vynucuje genderové nerovnosti a rigidní role, bagatelizuje a normalizuje násilí a přispívá k tzv. kultuře znásilnění (rape culture) a k objektifikaci žen. Ženy se mají vrátit na své místo, tj. mlčet a nevyjadřovat svou nespokojenost. To vše, aby bylo zachován status quo.
Druhým důvodem, proč usilovat o kultivovanější a pro ženy vstřícnější prostředí (nejen) na internetu, je nedostatečná reprezentace žen ve veřejném prostoru. Náhodné nenávistné komentáře i cílené osobní útoky totiž slouží mimo jiné k umlčování ženského hlasu. Ženy mají v reakci na takové prostředí dvě možnosti: mnohé pokračují ve veřejných aktivitách, ale má to vliv na jejich kreativitu, zdraví a duševní pohodu. Jiné si vyhodnotí, že jim to za to nestojí a z veřejného života se stahují. Méně se vyjadřují, méně je slyšet jejich zkušenost, jejich příběhy, jejich nápady – i to je jeden z důvodů, proč potom máme ve veřejném prostoru méně žen. Takže pokud si jich tam přejeme více, i toto je jedna z cest. Ohrazovat se proti nenávistným komentářům, bojovat s touto kulturou a vytvářet prostředí, ve kterém se ženy cítí bezpečně a nejsou umlčovány.
Chcete se bránit urážlivým komentářům na internetu? Oznamte přestupek
Občas se setkáte ještě s jedním typem rady. „Když se ti to nelíbí, podej trestní oznámení.“ Jenže to ve většině lidí vyvolá leda pocit viny, že budou „systém“ zatěžovat složitě prokazatelným násilím, případně je odradí složitost celého procesu, a na obranu oficiální cestou rezignuje. Existuje ale i snazší cesta. Nenávistný komentář na internetu může být přestupkem.
Přestupek je deliktní jednání nižšího stupně závažnosti než trestný čin. V případě verbálních útoků na internetu je dobré vědět o existenci přestupku proti občanskému soužití. Toho se dopustí ten, kdo jiného hrubě urazí, anebo kdo úmyslně naruší občanské soužití např. vyhrožováním újmou na zdraví, schválnostmi nebo „jiným“ hrubým jednáním. Výrokem typu: „Dostaneš do držky, ty krávo za*raná“ se pachatel dopustí hned dvou přestupků najednou (hrubé urážky a vyhrožování újmou na zdraví), výrok „Popravit!“ bude alespoň hrubým jednáním, příp. dokonce trestným činem.
Emancipace, síla a odvaha nespočívá v tom, že si necháte narůst hroší kůži. Pasivita obětí je to, co drží systém v chodu a na co agresoři spoléhají.
Zákon nepodává uzavřený výčet „hrubých“ jednání – v zásadě půjde o útoky překračující meze pouhé nezdvořilosti, které zároveň vybočují z uznávaných mezí pravidel chování, nutných ke spořádanému a harmonického soužití mezi lidmi. Přestupkem není kritika či hodnotící vyjádření (názor) s určitým reálným základem, naopak útoky osobního rázu, samoúčelné vulgarismy nebo výhrůžky násilím jsou už za hranou i v případě veřejně činných osob.
Bránit se lze podáním oznámení o přestupku (či trestního oznámení v závažnějších případech) v místě jeho spáchání, resp. zpravidla tam, kde se s útokem jeho adresát/ka seznámí. A to buď na Policii ČR, příp. k obecnímu (městskému) úřadu. Ideální je oznámení důkazně podložit, spolu s maximem informací o podezřelém (printscreeny, dostupné údaje o identitě), a zároveň požádat o vyrozumění o učiněných opatřeních.
V případě šetření trestného činu mívá policie širší možnosti dokazování, naopak u přestupků bude hodně záviset na důkazech předložených spolu s oznámením. Vyhodnocení i kvalifikace skutku může být poté velmi subjektivní a spáchání mnoha skutků se též konkrétnímu pachateli nepodaří prokázat. Na druhé straně aspoň pro některé může jít o potřebnou zpětnou vazbu.
Malými krůčky a vzájemnou podporou
Proud nenávistných komentářů na sociálních sítích úplně zastavit nejde. Je ale zcela v pořádku nastavit jim hranice. Aby mohli slušní lidé fungovat ve veřejném prostoru, nemusí si nechat líbit neslušné věci, nemusí si na ně zvykat. Společný prostor si chceme kultivovat, ne na jeho stinné stránky rezignovat. Chceme se v něm cítit dobře a bezpečně.
Pokud ženy vnímají a cítí, jak je tohle prostředí vyčerpává, oponují a chtějí se bránit, neznamená to, že jsou slabé a přecitlivělé. Je to právě naopak. Emancipace, síla a odvaha v tomto případě nespočívá v tom, že si necháte narůst hroší kůži a ty nenávistné komentáře budete ignorovat, ale v tom, že řeknete, že takto je to špatně a chcete to jinak. Pasivita obětí je to, co drží systém v chodu a na co agresoři spoléhají.
Nebojte se ozvat a bránit. Třeba i nahlášením přestupku. Když to uděláte, informujte o tom svého agresora. Dostane se mu potřebné zpětné vazby, že jeho jednání nebude tolerováno. Pro leckteré „internetové hrdiny“ to bude docela šok – ještě je nenapadlo, že by jejich neslušnost a agresivita mohla mít hranice. Zveřejňujte své jednání a dávejte najevo, že si už nenávist nenecháte líbit. Pokud jste v roli přihlížejících, vyjádřete podporu těm, kteří se brání. I těmito malými krůčky – a možná především těmi – bychom mohli dosáhnout změny.
