Kirk byl misogyn, který si nikdy nezasloužil zemřít. O schopnost dialogu se ani v Česku nesmíme připravit
Vražda amerického ultrakonzervativního influencera a Trumpova oblíbence Charlieho Kirka, stejně jako řada reakcí z republikánských i demokratických řad, je hrozivou připomínkou toho, že násilí nesmí mít v politické debatě místo. A to ani tehdy, pokud se jeho oběť dopouštěla hoaxů a manipulací. O tom, v čem by současné dění ve Spojených státech mohlo být varováním také pro tuzemskou společnost, píše v komentáři pro web Heroine.cz Gabriela Knížková.
Americká společnost prochází těžkou zkouškou. V jejím ohnisku jsou od středečního večera středoevropského času znovu nejen zbraně, bolavé téma Spojených států, ale především zjitřené emoce a hluboké politické příkopy, jejichž zacelování se stále častěji jeví jako nadlidský úkol. Na univerzitě v Utahu byl zastřelen konzervativní aktivista Charlie Kirk, jeden z nejvlivnějších příznivců prezidenta Donalda Trumpa a vzor řady mladých republikánů a republikánek. Přestože Kirka z univerzitního kampusu, kde pod širým nebem mluvil ke studenstvu v rámci svého turné The American Comeback, v kritickém stavu okamžitě převezli do nemocnice, těžkým zraněním nedlouho poté podlehl, jak informovala světová média včetně britské zpravodajské stanice BBC.
Foto: Shutterstock
V modlitbách za influencera, který dokázal k MAGA hnutí přitáhnout mladé prostřednictvím svého mimořádně populárního podcastu The Charlie Kirk Show a ultrakonzervativního hnutí Turning Point USA, nelze nevidět ironii celé situace: Kirk ve svém podcastu prohlásil, že nemůže vystát slovo empatie, a že „několik úmrtí v důsledku střeleb“ stojí za to, aby Amerika nijak neomezovala právo na držení zbraně. Kromě toho byl mužem, který šířil dezinformace o klimatické změně, pronášel rasistické výroky (jako ten o černošském pilotovi v lednu loňského roku), vyzýval k nahlašování akademiků a akademiček, kteří podle něj na univerzitách šíří „genderovou ideologii“, byl obhájcem úplného zákazu interrupcí včetně těch v případech znásilnění, podporoval konspirační teorie o ukradených volbách, hájil ruskou anexi Krymu, nebo třeba tvrdil, že americká židovská komunita rozdmýchává nenávist vůči zbytku bílých Američanů a Američanek. Muž, který si kariéru postavil na debatování o polarizujících společenských tématech, si ale v žádném případě nezasloužil zemřít.
Pro Spojené státy střelba nevěstí nic dobrého. Znovu připomíná, že násilí se nyní stává sice šokující, ale tragicky očekávatelnou součástí tamní politiky. Dokazují to ostatně i další události z poslední doby: od střelby na Trumpa loni v červenci až po nedávný případ vraždy demokratické zastupitelky státu Minnesota Melissy Hortman a jejího manžela, která by nyní neměla zapadnout. Nemluvě o stále dokola se opakujících střelbách na amerických školách. Kirk se, stejně jako mnoho dalších konzervativců, ve vztahu k nim mýlil: životy lidí, včetně života jeho samého, za regulaci přístupu ke zbraním ve vyspělé společnosti stojí.
S empatií, kterou Kirk neuznával
O pachateli atentátu a jeho motivech zatím žádné spolehlivé informace nejsou a je kolem nich tedy na místě celková zdrženlivost. Současná vlna reakcí, která navzdory tomu bezprostředně zažehla už tak vyhrocený konflikt mezi konzervativci a liberály, ale už teď ukazuje na domnělé viníky. Nutno podotknout, že zatímco významní demokratičtí představitelé a představitelky včetně exprezidenta Baracka Obamy v reakci na Kirkovu smrt vesměs vyzývají k respektu vůči závažnosti situace a žalu jeho rodiny (jednatřicetiletý Kirk byl otcem dvou malých dětí), prezident Trump z události brzy obvinil krajní levici.
K Trumpově rétorice se na sociálních sítí přidala také řada republikánských politiků a mediálních osobností slibujících odplatu za Kirkovu vraždu, za níž podle nich může voličská základna demokratů. Jestli přitom v současné napjaté atmosféře existuje na střelbu v Utahu nejhorší možná odpověď, je to právě podněcování k dalšímu násilí. Odpovědi mnoha příznivců a příznivkyň liberální části politického spektra plné smíchu a radosti z Kirkova úmrtí, které nyní můžeme pozorovat na sociálních sítích, jsou však morálně stejně odsouzeníhodné a nepochopitelné. Samostatnou kapitolou je pak politicky vyostřená pozice amerických zpravodajských stanic, která by teď v nás, kdo dění v Americe sledujeme českou optikou, měla vyvolávat vděk za existenci tuzemských médií veřejné služby: tím spíš, že se vlivem dezinformací a napětí na domácí politické scéně stávají populárním terčem.
K jeho názorům ani po jeho smrti pochopitelně nemusíme cítit sympatie, ani bychom neměli, pokud nám záleží na právech žen, menšin či demokracii v mezinárodní politice. O lidskost a empatii, která Kirkovi dle jeho slov vadila, stejně jako o smysl pro respekt a otevřenou debatu, bychom se ale v našem vlastním zájmu ani my v Česku (které má v tomto směru k dokonalosti daleko) připravovat neměli.
Nemusíme se ztotožňovat s jedinou větou, kterou během svého života Kirk pronesl. Můžeme mluvit o jeho sklonech k šíření hoaxů, k rasismu a misogynii. K jeho názorům ani po jeho smrti pochopitelně nemusíme cítit sympatie, ani bychom neměli, pokud nám záleží na právech žen, menšin či demokracii v mezinárodní politice. O lidskost a empatii, která Kirkovi dle jeho slov vadila, stejně jako o smysl pro respekt a otevřenou debatu, bychom se ale v našem vlastním zájmu ani my v Česku (které má v tomto směru k dokonalosti daleko) připravovat neměli. Tím spíš, že teď skrze americkou společnost můžeme v přímém přenosu sledovat důsledky jejich plošné eroze. Události tohoto týdne jsou mrazivou připomínkou, že sebeodlišnější politické postoje nesmějí ospravedlňovat agresi, což platí pro všechny názorové strany.
Jednu výhru totiž Kirkovi nikdo upřít nemůže: ať už hlásal cokoliv, dokázal navazovat dialog s lidmi, s nimiž nesouhlasil. Pokud si chceme v současném světě válečných konfliktů, vyhrocených algoritmů a stále ostřejších politických prohlášení zachovat principy demokratické společnosti, je tato schopnost nyní důležitější než kdy dřív.
