Jsem feministka a Ozzy Osbourne byl násilník. Tak proč ho mám pořád ráda?

Bylo léto a já byla čerstvou absolventkou vysoké školy. Pro řadu lidí jsou poslední měsíce volna a bezstarostnosti jedním z nejkrásnějších období v životě. Já se cítila přesně opačně. V těch dnech na mě dolehla veškerá tíha problémů, se kterými se naše rodina potýkala už několik let. Připadala jsem si osamělá: všichni se rozutekli do světa, zatímco já byla doma se svou úzkostí. Brzy mě čekala první naplno dospělá kapitola v životě v podobě práce na plný úvazek a já se bála. Z ničeho jsem neměla radost, cítila jsem jen prázdno. A tak jsem většinu pozdních letních dní jen proseděla venku pod stromem se sluchátky, do nichž jsem si stále dokola pouštěla kapelu Black Sabbath.

Žádná jiná hudba nedokázala vystihnout moje pocity. Coby milovnici klasického rocku mě příliš nelákal současný metal, všechny mé oblíbené rockové písně se ale najednou zdály příliš vyšperkované a sebevědomé. Dunivý zvuk skladeb jako Paranoid a War Pigs uměl jako jediný – ač to působí jako klišé – přebít mou vnitřní prázdnotu. A pak tu byl hlas frontmana Ozzyho Osbourna: mumlavý, zastřený a ječivý zároveň. Zněl v nejlepším slova smyslu jako člověk na pokraji nervového zhroucení, což mi pomáhalo nepodlehnout mému vlastnímu.

Dnes, o pár let později, mám pro zesnulého Prince temnot, jak se Osbournovi přezdívalo, pořád slabost. Když jsem se v úterý dozvěděla o jeho smrti, cítila jsem autentickou lítost. Ze způsobu, jakým se nyní o legendárním zpěvákovi na veřejnosti bavíme, mi ale zároveň mrazí. Ozzy Osbourne byl totiž násilník.

Špatný otec, násilnický manžel

Psal se rok 1989, když se Osbourne jednoho rána probudil ve vězení v anglickém Amershamu. Policie ho následně informovala, že byl obviněn z pokusu o vraždu své manželky Sharon. Předchozí večer za ní přišel do obývacího pokoje pod vlivem koktejlu drog a alkoholu. Sdělil jí, že „musí zemřít“. Následně ji povalil na zem a začal ji brutálně škrtit. O tři měsíce později, kdy Ozzyho čekal soud, Sharon obvinění stáhla.

V manželství rockera a jeho manažerky bylo násilí všudypřítomné. Z velké části za něj nejspíš mohla Ozzyho závislost na plejádě omamných látek. „Opíjel jsem se a pak jsem se jí snažil praštit,“ řekl Ozzy o opakujících se incidentech podle britského bulvárního deníku The Sun. „Ona pak po mně házela věcmi. Lahve vína, moje zlaté desky, televizi, na co si vzpomenete. Nejsem na to pyšný, ale musím přiznat, že některé rány našly svůj cíl.“ Jeden z těchto úderů stál Sharon dva přední zuby.

O tom, že byl většinu svého života tyranem, mluvil Ozzy v rozhovoru pro bulvární deník Daily Mail v roce 2014. „Lituju tisíců věcí. Toho, jaký jsem byl k oběma svým ženám. Byl jsem špatný otec a násilnický manžel. Měl jsem ego velikosti Indie. Desítky let jsem se choval jako naprostý idiot. Půlku věcí, kterých lituju, si ani nepamatuju. Je zbytečné se za ně omlouvat, protože bych se nikdy nedokázal omluvit dost. Můžu jen zůstat střízlivý.“ První manželka Thelma Riley se se zpěvákem neměla o nic lépe. Ve své autobiografii Osbourne přiznal, že zatímco Thelma mu byla dobrou ženou, on sám byl v manželství „hotová noční můra“. Sharon podle něj musela ve výchově jejich třech dětí často zastat roli otce i matky zároveň. Ona sama o vztahu mluvila jako o „vzájemném násilí“. „Mlátili jsme se navzájem,“ řekla pro televizi DailyMailTV v září 2021.

Dle organizací zabývajících se domácím násilím ale nic jako čistokrevné „vzájemné násilí“ ve skutečnosti neexistuje. Jeden z partnerů totiž má vždy navrch, zatímco ten druhý v sebeobraně reaguje na vyvolanou situaci. Na tomto místě stojí za to si připomenout mýtus dokonalé oběti, který předpokládá, že kdo jen tiše nečeká, až ho partner přestane bít, nemůže být ve skutečnosti obětí domácího násilí. To samozřejmě není pravda: pro Sharon to platí také. Informace, které veřejnosti Osbournovi během let sdělili, dávají dohromady obrázek muže, jehož bychom rozhodně neměli obdivovat. Zdá se, že to věděl i on sám.

Lekce za odpuštění

Ve vzpomínkách na Ozzyho se ale už teď objevuje řada superlativ a stereotypů. Ozzy byl podle nich legenda, průkopník, roztomilý zmatený strejda skrytý pod slupkou šíleného rockera. „Měl za sebou různé eskapády, ale který rockový frontman ne?“ podsouvají nám. Jeho manželství pro změnu pravidelně dostává přízvisko „bouřlivé“. A Sharon? Ta je vykreslovaná jako obdivuhodná žena, která po boku závislého, nevěrného a agresivního manžela věrně vydržela desítky let, dokud se věkem a nástupem zdravotních problémů alespoň trochu neuklidnil. Jako by na násilí bylo něco romantického. Sharon z něj udělala lepšího člověka, zachránila ho a přetvořila v rodinného muže, dojímá se naše patriarchální kultura. A já vím, že jsem toho problému sama součástí.

Debaty o oddělování umělců a jejich děl mi leckdy připadají alibistické: hluboká morální selhání lidí, jimž v naší kultuře přisuzujeme status výjimečnosti, jimž propůjčujeme nebývalé výhody a do nichž investujeme obrovské množství peněz, bychom neměli jednoduše přecházet jen proto, že světu zároveň dokázali předat určité hodnoty. Pokud bych měla správně nastavené ty svoje, nemohla bych se na Ozzyho ani podívat, domnívám se. Místo toho mi jeho fotografie z rodinné reality show Osbournovi už několik let slouží jako tapeta displeje v telefonu. Ozzy mi skrze svou tvorbu pomohl, i když znám všechny jeho prohřešky. O domácím a sexuálním násilí přitom píšu a snažím se k tématu ve svém profesním životě přinášet důležité perspektivy. Jsem tedy zjevně pokrytecká, špatná feministka.

Jeho příběh nám navíc může uštědřit jednu cennou lekci. Idoly, partnery, přátele či členy rodiny, kterých se navzdory jejich hrozným činům nedokážeme snadno vzdát a s nimiž nás pojí složité, leckdy traumatické pouto, má totiž ve svých životech do různé míry řada z nás. Vyrovnat se s jejich vlivem tak, aby to bylo vždycky správně, bývá těžké až nemožné (jakkoliv je dobré se o to pokoušet, pokud na to máme sílu). Vzpomeňme si na ně, než budeme příště znovu spílat obětem domácího či sexuálního násilí za to, že ve své opovážlivé nedokonalosti nedokázaly odejít dostatečně rychle, rázně a odhodlaně.

Svůj vlastní vztah k Osbournovi (a nejen k němu) jsem dosud nevyřešila. Jeho hudbu ale poslouchám dál. Provázejí mě u toho rozporuplné pocity nostalgie, nadšení, bolesti a ve slabých chvílích dokonce obávaného studu. Možná si časem se sluchátky v uších dopřeju ještě jeden pocit: odpuštění. Když ne vůči Ozzymu, tak⁠⁠⁠⁠⁠⁠ alespoň vůči sama sobě.