Kauza Feri. Obžaloba bývalého poslance může být přelomová pro všechny další oběti sexuálního násilí
Twitterová zpráva Policie ČR o kauze Dominika Feriho, ve které stojí, že „kriminalisté ukončili vyšetřování případu a na Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 3 zaslali návrh na podání obžaloby pro tři případy znásilnění“, oběhla minulý čtvrtek sítě i média jako blesk. Co přesně to znamená? Za normálních okolností, u běžného kriminálního případu, bychom s klidem mohli říct, že nic. Jenže tohle není běžný případ.
Podezřelý se podle informací Policie ČR z 20. října změnil na obviněného; stále jde pouze o jeden z mnoha kroků v trestním řízení, na jehož konci může pořád zaznít jakýkoliv verdikt. Jenže případ Dominika Feriho je jiný. Od začátku ho provází ohromné množství spekulací i otevřené útoky na novináře Jakuba Zelenku a novinářku Apolenu Rychlíkovou, kteří případ ve veřejném prostoru otevřeli.
Pokud jde o právní stránku věci, návrh na podání žaloby znamená, že policisté, kteří případ vyšetřují, nalezli podle svého mínění tolik důkazů, že jsou dostatečné na to, aby případ putoval k soudu, který o něm rozhodne. Jinými slovy znamená, že případ podle nich není „vycucaný z prstu“; není vymyšlený, nejde o obvinění „jedna paní povídala“. To je významná satisfakce minimálně pro dvojici novinářů, kteří i z nejvyšších pater politiky čelili obviňování, že celá kauza je účelovou snahou zdiskreditovat konkrétního politika před volbami.
Není to typická kauza, ani „klasické“ znásilnění
Na širší úrovni je to signál od Policie ČR nám všem, že i takové případy bude brát vážně. On totiž případ Dominka Feriho tak, jak byl popsán, vůbec není typická kauza. Že Policie ČR umí po kriminalistické stránce dobře vyšetřovat stereotypně „klasická“ znásilnění (tzn. že pachatel byl cizí muž někde na ulici), víme. Pokud jde o přístup k obětem, je to horší; oběť je pro ně zhusta i v těchto případech jen zdroj informací a biologického materiálu.
Nejčastější typ sexualizovaného násilí ale ve skutečnosti vypadá daleko spíše jako dění popsané v případu Feri. Mnohem častější je, že oběť a pachatel se spolu znají, je mezi nimi dlouhodobý přátelský (nebo i partnerský či milenecký) vztah, který nezřídka trvá i po znásilnění samotném. Rozplétat něco takového není vůbec jednoduché a dobře víme, že Policii ČR právě tohle moc nejde. Oběti mají velmi oprávněný pocit, že policisté a policistky k nim nepřistupují citlivě, že jsou to ony, kdo je „vyšetřován“ a ztrácí motivaci v trestním řízení pokračovat – a ostatní oběti pak ztrácí motivaci takový druh znásilnění ohlašovat.
Tím vzniká začarovaný kruh. Na policii jsou v drtivé většině hlášena znásilnění neznámým pachatelem, které tvoří malou menšinu všech znásilnění (zhruba 10-19 %); znásilnění mezi lidmi, co se znají, jsou pak nahlašována jen minimálně. Nefigurují proto v policejních statistikách a policie je neumí citlivě a poctivě vyšetřovat.
Návrh na podání obžaloby ani zdaleka neznamená, že je Dominik Feri po právní stránce vinen. Rozhodně to ale znamená, že orgány činné v trestním řízení berou i takový na první pohled složitý a nejasný případ vážně, a to i pokud v pozici podezřelého a dnes už obviněného figuruje známá a veřejně činná osoba. Už jen to je dobrá zpráva bez ohledu na to, jak celý případ dopadne; při rychlosti naší justice si na to beztak počkáme nejspíš několik dlouhých let.
Jedno obvinění změnu nedělá
Je to ale jen jeden signál. Ve skutečnosti nemusí znamenat vůbec nic. Je to standardní úkon v trestním řízení a neměl by nám stát za komentář, protože by to mělo být úplně normální. Všichni ale víme, že není. A v tom je právě ten problém. My všichni, co se zabýváme bojem proti sexualizovanému násilí, musíme pokračovat. Jak se říká, jedna vlaštovka jaro nedělá, a práce je před námi pořád dost...
Všechny noviny, které o případu referují, zpravidla hned v perexu uvádí, že Ferimu „hrozí až deset let za mřížemi“. Jak dobře víme díky práci organizace Bez trestu, ve skutečnosti mu daleko spíš hrozí podmínka; pokud by šel „sedět natvrdo“, byl by to malý zázrak. A tohle je něco, co je potřeba změnit. Máme v živé paměti, jak mnoho osobností veřejného života případ na jeho začátku zlehčovalo, označovalo jej za klukovinu – Karel Schwarzenberg o jeho jednání prohlásil, že „je normální“ atd. Takové výroky a omlouvání sexuálních násilníků musí být zcela nepřijatelné – nejen v politice.
Víme, že Akademický senát Právnické fakulty měl o „pochybném“ jednání Dominika Feriho informace dávno před tím, než se celá věc dostala na veřejnost — ale nic s tím nedělal. Proto musí být nastaveny systémové procesy k prevenci a řešení sexualizovaného obtěžování a násilí všude, kde je přítomná mocenská hierarchie, a tudíž velký potenciál pro takové jednání.
Viděli jsme, jak nejen diskutující na sociálních sítích, ale i média opakovala ty nejhorší mýty a stereotypy ohledně znásilnění a jeho obětí; jak se divila, že oběti se nechovaly jako „typické oběti znásilnění“, jak poukazovala na to, že se s ním dále vídaly atd. Na vyvracení těchto mýtů a předsudků je potřeba stále pracovat.
Nic z toho se nezmění jako mávnutím kouzelného proutku – i kdyby Dominik Feri na těch deset let nakonec sedět šel. Díky jeho případu je ale na sexualizované násilí upřena větší pozornost; je na nás všech, abychom tento moment využili a zasadili se o změny. Jen tak se podobné jednání může stát jednou pro vždy minulostí.
