Heroine do schránkyPředplatit časopis
Předplatné časopisu

Presumpce neviny, dokonalá oběť a další mýty v diskusi o sexuálním násilí

Pavel Houdek | 26. 5. 2021 | 126 komentářů | Kauza | 28 288

Presumpce neviny, dokonalá oběť a další mýty v diskusi o sexuálním násilí
Zdroj: Shutterstock

Ať už se debata o sexuálním násilí vede na základě kteréhokoliv skandálu (a tedy nejen jako nyní kolem obvinění poslance Dominika Feriho), v diskusích se objevují velmi podobné názory a argumenty, zlehčující závažnost obvinění poukazováním na různé „neshody“. Proč to nehlásily dřív? Proč najednou všechny? Bez přímých důkazů přece nemůžeme někomu zničit život!

V nejbližších dnech nás v souvislosti s případem Dominika Feriho čeká plamenná diskuse týkající se sexuálního násilí. Naneštěstí je tato oblast opředena mnoha mýty. Oběti sexuálního násilí se často chovají jinak, než by velel zdravý rozum. To je ale ve skutečnosti právě důsledek toho, že se staly obětí sexuálního násilí. Prožití něčeho tak traumatizujícího vyvolává reakce, které lze bez podobné zkušenosti jen těžko pochopit.

I proto se výzkumu obětí věnuje celý obor, viktimologie, který za poslední dekády přinesl doslova revoluční poznatky a obrátil náš pohled na dynamiku násilí a chování obětí vzhůru nohama. Pokud máme vést kultivovanou diskusi a vyhnout se nejen argumentačním faulům a obviňování obětí, musíme vycházet z vědeckých poznatků, nikoliv ze selského rozumu. Pojďme vyvrátit ty nejčastější mýty, se kterými se nejspíš budeme setkávat, a uvést je na pravou míru.

Kdyby to nechtěla, proč se nebránila?

Pachatel si cíleně a úmyslně vybírá takovou oběť, u které je velká šance, že se bránit nebude. Před útokem samotným ji testuje: úmyslně překračuje její hranice (třeba hloupým vtipem, veřejným shazováním apod.) a zkoumá, jak reaguje. Pokud se neohradí u tohoto testu, je pravděpodobné, že se nebude bránit ani poté, co přitvrdí. Je to pro něj „zelená“ pro útok.

Nutit oběť do oznámení policii je takřka učebnicový příklad sekundární viktimizace, tedy zbytečného prohlubování újmy a traumatu děním po činu samotném.

Navíc: většina obětí není v momentu útoku vůbec schopná se bránit. Až 70 % obětí postihne částečná paralýza. Tělo jim ztuhne, je obtížné ho ovládat. Celá polovina obětí zažije extrémní paralýzu, kdy se doslova není schopná pohnout. Je to naprosto běžná reakce – evoluční mechanismus pro přežití krizových situací –, která však jakoukoliv obranu vylučuje.

Jestli to je pravda, oběť se musí obrátit na Policii ČR!

Ne, nemusí. Neexistuje žádná zákonná ani morální povinnost obrátit se na policii. Pro oběť je to jen jedna z možností řešení. Možnost nesnadná, spojená s mnoha komplikacemi: od nebezpečí neprofesionálního jednání a sekundární viktimizace ze strany Policie ČR nebo obhajoby protistrany přes nechuť se k situaci znovu v myšlenkách vracet a odpovídat na dotazy s ním spojené po společenské nastavení, které pravidelně obviňuje oběť („proč tam chodila, kdo ví, co měla na sobě, proč pila alkohol atd.“). Nejen v případě známých, slavných a mocných lidí se k tomu přirozeně přidává obava, že oběti policie nebude věřit.

Je potřeba si také uvědomit, že nemalá část obětí v případném oficiálním trestu nevidí vůbec žádnou satisfakci. S útokem se chce vyrovnat jinak, po svém, bez institucí. Je to jejich rozhodnutí a je to tak v pořádku. Nutit oběť do oznámení policii je takřka učebnicový příklad sekundární viktimizace, tedy zbytečného prohlubování újmy a traumatu děním po činu samotném.

Obrátili byste se po sexuálním útoku s důvěrou na policii?

Kdyby ji zneužil, tak si s ním přeci nebude dál psát, nebo se dokonce vídat.

Na první pohled logická konstrukce, nicméně nepravdivá. Násilník o kontakt zpravidla stojí. Snaží se oběť přesvědčit, že se nic nestalo, incident bagatelizuje, vykládá ho po svém. Ta se mu třeba snaží vyhýbat, ale má často vnitřní pochyby, snaží se najít smysl v tom, co se stalo, třeba čeká na omluvu nebo vysvětlení. Jen málokdy v sobě najde sílu na to, aby násilníka vyhledávajícího další kontakt dokázala rázně a jasně odmítnout.

Není výjimečné, že pachatel oběť nutí k nedobrovolnému sexu znovu a znovu, a ta se s ním přitom dále vídá. Obzvláště pravděpodobné to je v případech, kdy je pachatel autorita, nebo je mezi ním a obětí vztah typu učitel-žákyně, lékař-pacientka apod.

Kdyby se jí to doopravdy stalo, (ne)chovala by se tak a tak.

Každá oběť reaguje na traumatizující zkušenost jinak. Velmi významná část trpí post-traumatickou stresovou poruchou, která se projevuje nejrůznějšími způsoby (třeba i promiskuitou, zneužíváním návykových látek atd.), ale malá část také tzv. post-traumatickým stresovým růstem. Některé oběti jsou zničené a v depresích, jiné (přehnaně) veselé atd. Jsou i takové, které nad tím dokáží mávnout rukou, jiné to bude strašit už celý život. Žádná reakce není správná nebo špatná.

Vžitá představa o truchlící, zničené oběti, která ihned po násilném sexuálním aktu běží neumytá na policii, brečí atd. je sice rozšířená, ale zcela nepravdivá. Dokonce si ve viktimologii vysloužila svůj vlastní, všeříkající název: mýtus ideální oběti.

Je nanejvýš podezřelé, že se všechna svědectví objevila až teď.

Naopak, je naprosto běžné, že oběti sexuálního násilí o něm mlčí dlouhé roky. Na mých kurzech sebeobrany se běžně stává, že oběť o tom, co zažila, s někým mluví úplně poprvé – a v mnoha případech je to i více než deset let od okamžiku, kdy k násilí došlo. Mnoho obětí je přesvědčeno, že se to stalo jen jim, že jsou v tom sami, nebo podlehnou společenskému nastavení a začnou vinit sebe: „kdybych se neopila, tak se to nestalo“.

Znásilnění už ze samotné definice neposkytuje příliš prostoru pro získání přímých důkazů. Ty je možné získat v podstatě jen lékařským vyšetřením bezprostředně po činu, a to jen v některých případech.

Teprve v momentu, kdy o tom promluví ostatní, tak si uvědomí, že problém není v nich, ale v pachateli – a v neposlední řadě se cítí posíleni tím, že proti mocnému a vlivnému muži nestojí sami. Připomeňme medializované případy Larryho Nasara, který znásilnil přes 300 žen, nebo Harveyho Weinsteina – oba přitom byli odhaleni až po mnoha letech nebo dokonce dekádách.

Obvinění bez důkazů nemají člověku zničit život.

Míra falešného nařčení se u znásilnění příliš neliší od jiných trestných činů, například zpronevěry nebo korupce. Znásilnění už ze samotné definice neposkytuje příliš prostoru pro získání přímých důkazů. Ty je možné získat v podstatě jen lékařským vyšetřením bezprostředně po činu, a to jen v některých případech. Od oběti by to znamenalo obrovskou míru sebekontroly i sebezapření, takže je téměř vyloučeno.

I soudy ale posuzují i důkazy nepřímé. Pokud tvoří ucelený logický řetězec, jsou naprosto dostatečné pro vynesení odsuzujícího rozsudku, jakkoliv se soudy řídí zásadou in dubio pro reo, nebo-li „v pochybnostech ve prospěch obžalovaného“. Řada nezávislých svědectví, podpořených výpověďmi těch, kterým se oběti v dané době svěřili atd., takový ucelený logický řetěz vytváří.

Respektujme presumpci neviny!

Můžeme si vzpomenout na v podstatě všechny velké případy z minulosti. I na jejich začátku jsme slyšeli mnoho hlasů o tom, že jde jen o „řeči“ bez důkazů a křik o ničení kariér. Režisér Strach například běhal po Praze v triku s nápisem „Je suis Weinstein“. Kolegové Larryho Nassara na jeho podporu sepsali petici. Po pár letech byli oba muži odsouzeni k vysokým trestům odnětí svobody…

V případě nařčení ze sexuálního násilí proto platí heslo „důvěřujte obětem“. A nejde o porušení principu presumpce neviny. Ta platí pro soudy, ne pro soukromé subjekty. Vztahuje se na tresty udělované státem, ne na kariéru. V soukromoprávních vztazích platí spíše princip předběžné opatrnosti: pokud máme nějaké pochybnosti, jednáme podle nich. Když budete mít podezření, že se vaše chůva špatně chová k vašim dětem, taky nebudete čekat, až dětem ublíží víc, abyste získali nerozporné důkazy, nebo až ji odsoudí soud. Propustíte ji a najdete si jinou…

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Ridina Ahmedová a její revoluce Rozhodla se postavit svým traumatům a na základě zážitků, které formovaly její život, natočila podcast Sádlo. „Vztah k jídlu a nadváha je moje životní výzva. Ale zasloužím si respekt. Nesu za sebe zodpovědnost, ale není mojí povinností vyhovovat vašim představám,“ říká v rozhovoru.
  • Od Plzáka k Ratajovi Kdy a proč vznikly první manželské poradny, kde působily vyhlášené terapeutické komunity, kdo předepisoval sexuální terapie, v čem spočívala psychogymnastika? Přijměte pozvání na napínavou exkurzi po klíčových okamžicích československé párové terapie.
  • Všechno, co jste chtěli vědět o menopauze Poslední tabu musí padnout. Za menopauzu se nemáme stydět, je potřeba o ní mluvit. Ptát se na ni svých matek, vysvětlovat ji mužům, informovat o ní zaměstnavatele. Je to normální. Tedy zatím není, ale mělo by být.
  • Kroje patří na ulici Z krojových doplňků je trend, kterému propadají i ti, kdo nemají s folklorem nic společného. Živůtky, zástěry, kordulky, vyšívané kožíšky a čižmy nosí v kombinaci s koženými bundami, bavlněnými tričky a džíny. „Krojové prvky opustily truhly a půdy a zamířily do světa,“ píše Petra Tajovský Pospěchová v článku k nečekané módní story v Heroine.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 126 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Petr | 26. 5. 2021 16:19

Pardon, takže je podle vašeho názoru zcela v pořádku, že na základě pouhého nařčení může někdo přijít o kariéru, o dosavadní veřejný i soukromý život a také o dobré jméno? Vždyť neexistuje žádná právní ochrana proti takovému nařčení? To se skutečně dostaneme do situace, kdy stačí, když se například studentka bude chtít pomstít kantorovi za špatnou známku, a proto jej nařkne z obtěžování. Kantor bude vyhozen, nikde uplatnění nesežene a ještě bude čelit soudnímu vyšetřování stranícímu "oběti " a pohrdavým pohledům společnosti. Eventuelně může přijít o rodinný život. To je snad v pořádku? Děkuji za případné reakce.

+33
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Worm. | 26. 5. 2021 10:15

CItuji: Neexistuje žádná zákonná ani morální povinnost obrátit se na policii. Pro oběť je to jen jedna z možností řešení.
Ohlašovat trestný čin není povinnost? Já měl za to, že je....

A dále: S útokem se chce vyrovnat jinak, po svém, bez institucí. Je to jejich rozhodnutí a je to tak v pořádku.
Jakým způsobem je prosím pěkně v pořádku neřešit to přes rodinu, psychology, policii, ale zatahovat do toho po letech lidi, co s tím nemají nic společného?

-33
Reagovat
Naše tipy