Sekundární viktimizace

Viktimizace je jednoduše situace, kdy se člověk stává obětí. Primárně je na člověku spáchána nějaká újma, ale tím jeho poškozování a trápení nemusí končit. Pokud se jedná o potenciální trestný čin a člověk jej nahlásí, může mu zásadně ubližovat také následný proces: při nahlašování, opakovaném popisování události, vyšetřování, soudním řízení a případné medializaci. Traumatizující mohou být tyto procesy samy o sobě, ale největší dopad mají necitlivé a neohleduplné reakce ostatních lidí – policie, lékařů, advokátů, soudců, ale také příbuzných a blízkých oběti nebo náhodní komentátoři a diskutující. Člověk se setká s nedůvěrou, bagatelizací, nepochopením či dokonce útoky, že si původní čin vymyslel či že si za něj může sám (tzv. victim blaming, obviňování oběti); zatímco on zažívá trauma, bolest, pocity osamocení, nespravedlnosti a nedůstojnosti. Někteří lidé popisují, že pro ně sekundární viktimizace byla bolestnější a náročnější než samotný původní útok. Nejčastěji se s tímto pojmem setkáváme v kontextu sexuálního násilí na ženách – to, když se jich lidé dokola vyptávají, proč šly, kudy šly, proč zůstaly s útočníkem o samotě, co měly na sobě, co čekaly, když pily alkohol, a jestli ho tak trošku nevyprovokovaly samy tím, že s ním nejprve flirtovaly.

Lze mluvit také o terciální viktimizaci – dlouhodobých až celoživotních dopadech původního činu na člověka, změny jeho životního stylu či rozvoj duševních poruch, např. post-traumatické stresové poruchy (PTSD, post-traumatic stress disorder). V tomto kontextu může člověk dlouhou dobu žít celkem spokojeně, ale nějaký spouštěč (trigger) znovu vyvolá celý jeho minulý prožitek. Např. pokud byla někdy žena sexuálně napadena a je medializován a veřejně diskutován případ podobný jejímu, řeči okolních lidí na ni mohou mít podobný dopad jako před lety při řešení jejího případu.

Autor: Irena Buršová