Postava Karolíny jako další zneužití oběti. Tvůrci Sbormistra se k chybě musejí postavit čelem

Filmový kritik Kamil Fila koncem minulého týdne na svém facebookovém profilu zveřejnil otevřený dopis režiséra a producenta Radovana Síbrta adresovaný českým filmovým akademikům v souvislosti s rozhodováním, zda by měl vyzdvihovaný letošní snímek Sbormistr reprezentovat Česko na amerických Oskarech. A jde o prohlášení – aspoň pro některé – šokující.

Podle Síbrta film, který zcela očividně pojednává o kauze Bohumila Kulínského, hlavní tváře někdejšího slavného dětského pěveckého sboru Bambini di Praga (ač to tvůrci snímku opakovaně popírají), zobrazuje případ Síbrtovy sestry, jedné z Kulínského obětí. „Podobností mezi jejím vyprávěním a finální podobou filmu je celá řada: bylo jí 12, když ji začal Kulínský zneužívat, šlo o období začátku 90. let, první její soustředění proběhlo v horské chalupě v Krkonoších, popisuje, jak je bral Kulínský do sauny, jak získávaly privilegium v podobě tykání, o tom, že jede na koncertní šňůru do zahraničí, se dozvěděla snad jen den před odletem, nahradila jinou sboristku atd.,“ popisuje ve svém dopise.

„O pár let později se k mé sestře dostali přes někoho jiného. Film byl roztočen a zjišťovali, zda jí nebude vadit, že se bude hlavní postava jmenovat Karolína. Chtěli po ní souhlas a ujišťovali ji, že nepůjde o příběh Bambini di Praga, ani o její příběh. Mluvili o inspiraci různými kauzami, především jakousi kauzou skautského tábora,“ říká Síbrt. „Byla v šoku, ptala se, jestli je to nutné, že už si vytrpěly dost, že jim (obětem řádění Bohumila Kulínského) to jen znovu ublíží,“ dodává. Tvůrci však film přesto natočili – navíc s jejím skutečným jménem.

Režisér filmu Ondřej Provazník v četných rozhovorech zdůrazňoval, že bylo při celém natáčení velmi citlivě pracováno s nezletilými (ne)herečkami, jejichž výkony mnohé filmové kritiky po premiéře snímku vyzdvihovaly. Podle autorů na herečky přesto tíha celého případu skutečně dopadala. Je proto s podivem, že minimálně s podobnou citlivostí nenakládali také s osobou, který byla reálným předobrazem hlavní postavy. Naopak postupovali v přímém rozporu s jejím přáním i zájmy.

Zneužití na druhou

Pro mě jako člověka, který byl v šesti letech pohlavně zneužit a vyrovnává se s tím celý svůj dosavadní život, je to, že by někdo proti mé vůli natočil o mém příběhu film, naprosto nepředstavitelné. Nejde jen o jitření ran, kterého se mohou oběti logicky a zcela oprávněně obávat, jde o pocit dalšího zneužití. Déjà vu. Někdo s vámi opět nakládá proti vaší vůli nebo bez informovaného souhlasu (který dítě logicky dát nemůže), zatímco vám říká, že to je vlastně dobrá věc. Vyvolává to ve vás pocity nemístnosti, vztahovačnosti, nejistoty. Cítíte, že to je celé špatně, je vám ale dáváno najevo, že to je vlastně správné. S touhle diskrepancí pak v sobě můžete bojovat dlouhé roky. Nechápete, co a proč se děje. Ať už při samotném pohlavním zneužití, nebo v případě zneužití vašeho příběhu za účelem vytvoření uměleckého díla. Takové dílo navíc často přichází až po dlouhých letech vaší usilovné práce na tom, abyste dokázali žít dál a měli co možná nejkvalitnější život.

Sám jsem byl před dvěma lety svědkem situace v mnohém podobné. Zavolala mi má kamarádka, známá česká výtvarnice Toy_box, a zděšeně mi do telefonu popisovala, že si přečetla knihu Les v domě od jedné z nejprodávanějších českých spisovatelek Aleny Mornštajnové. Podle Toy_box v ní autorka vycházela z jejího dětství, kdy ji sexuálně zneužíval nevlastní dědeček. Sama výtvarnice události do mrazivých detailů popsala ve svém syrovém textu pro deník Alarm – a právě tyto detaily pak našla také v knize. Spisovatelka se později bránila tím, že příběh Toy_box nevykradla, ale inspirovala se vyprávěním, které kdysi někde zaslechla. Toy_box mi tehdy volala opakovaně. Jednak se v první chvíli cítila opět zneužitá, jednak v ní celá situace oživila těžce zpracovávané trauma. Dopadly na ni také necitlivé online diskuse, kde ji mnozí čtenáři osočovali z toho, že se snaží svým vymezením jen zviditelnit. A Alena Morštajnová si dále stála za svým, navíc se s výtvarnicí nikdy přímo nespojila, nýbrž jí posílala vzkazy skrz média nebo svého vydavatele. Právě tato necitlivost v konečném důsledku ublížila Toy_box ze všeho nejvíc. A zdá se, že bez empatie postupovali také tvůrci Sbormistra.

Jasně, chyby se stávají. Je ale důležité postavit se k nim správně a čelem. Kličkování a popírání oběť ještě více raní. Dostane se do momentu, kdy přemýšlí, zda není blázen. Jestli vlastně nepřehání. A tím se znovu spouští kolotoč celého traumatu. Přitom by stačilo vzít telefon, omluvit se a říct: To jsme podělali. To by v dané chvíli přineslo oběti aspoň nějakou útěchu a pro autory by byla upřímná omluva možností, jak v nešťastné situaci udělat dobrou – a snad i samozřejmou – věc. Pokud se v podobných případech skutečně jedná o shodu nešťastných náhod, i tak je na místě empatie vůči obětem a vyjádření upřímné lítosti, že se v díle našly.

Empatie, prosím

Podle skutečných událostí je natočena celá řada snímků. Bez reálných příběhů coby předloh by byla světová kinematografie bezesporu o dost chudší. Právě to, že se díváme na snímek natočený podle skutečných událostí, může zážitek z celého filmu značně umocnit. Měly by však vznikat i bez souhlasu těch, o nichž pojednávají? Tím spíš, pokud jde o oběti devastujících trestných činů? Jsou skvělé dvě hodinky v kině důležitější než život konkrétního člověka?

Někteří z diváků Sbormistra si myslí, že ano. Podle některých je poselství filmu natolik důležité, že zdraví skutečné oběti je vedlejší. Když se kácí les, létají holt třísky. Otázkou je, zda by se na celou věc dívali stejně, kdyby se hlavní postavou oslavovaného filmu stali bez svého svolení oni sami.