„Fakt nikoho nezajímá, co to s námi dělá?“ Film Sbormistr traumatizoval oběti, teď má šest nominací na ceny kritiky

První lednové úterý byly zveřejněny nominace na Ceny české filmové kritiky za loňský rok. Nejvyšší počet, celkem šest nominací, si odnáší vedle Otce Terezy Nvotové také Sbormistr Ondřeje Provazníka – včetně kategorie Nejlepší film. A to i přesto, že jej vedle vysoké návštěvnosti provázejí také značné kontroverze.

Film totiž vychází ze skutečného případu sexuálního zneužívání v dětském sboru Bambini di Praga a jedna z korunních svědkyň této kauzy, Karolína R., se ve filmu poznala, a to i přesto, že vyjádřila nesouhlas být s filmem jakkoliv spojená. V říjnu pro Heroine popsala, jaký měl snímek dopad na její psychický stav a život obecně i to, jakým způsobem s tvůrci v průběhu předešlých let komunikovala. Přestože režisér a autor scénáře Sbormistra Ondřej Provazník vyloučil, že by snímek vyprávěl příběh Karolíny R. a nastalou situaci označil za nešťastnou náhodu, v hlavní (stejnojmenné) postavě Karolínu nepoznala jen ona sama, ale i množství dalších lidí, její případ byl totiž v období soudního procesu s Bohumilem Kulínským značně medializován a Karolína R. byla prostřednictvím obhajoby vláčena bulvárními médii. „Když se děly ty soudy, měla jsem pocit, že mě svlíkají na veřejnosti. Bylo to pro mě brutální. Vypadáš jak malá děvka. A teď mám ten pocit znovu,“ popsala v říjnu.

Ve snímku ji poznala také Jana K., která tehdy s Karolínou ve sboru působila. „Na tom filmu jsem byla s kamarádkou, se kterou jsme do sboru chodily. Když jsem odcházela, říkala jsem si, že se Karolína úplně zbláznila, když k něčemu takovému dala souhlas. Až později jsem z Facebooku zjistila, že souhlas nedala. To mě šokovalo. Ten příběh je totiž o Karolíně naprosto jednoznačně,“ vyjádřila tehdy své rozčarování. A Karolína R. nebyla z obětí Bohumila Kulínského jediná, koho samotná existence filmu retraumatizovala, snímek se dotkl také několika dalších.

Den po zveřejnění nominací mi Karolína R. zavolala. „Lukáši, mně je strašně špatně. Poslední dobou na tom nejsem vůbec dobře, celé Vánoce jsem namísto slavení prospala. Jsem příšerně vyčerpaná a ty nominace mě dorazily,“ popisovala svůj stav do telefonu. „Navíc na mě zase všude vyskakuje Kulínský. Ono fakt nikoho nezajímá, co to s námi dělá? Jak strašně bolestivý to je? A že to je výsměch všem obětem? Cítím se ještě hůř než během soudu!“ Není divu. Během soudního procesu byl pachatel nakonec odsouzen. V případě Sbormistra se naopak tvůrcům – kteří při natáčení (i když zřejmě nechtěně) pochybili – tleská a udělují se jim ocenění.

Situace je odrazem přístupu české společnosti k obětem (nejen) sexuálního násilí. Má stále tendenci jim primárně nevěřit a přenášet alespoň díl odpovědnosti na ně samotné. V případě Sbormistra pak část veřejnosti vnímá oběť jako potížistku. Sledují dobrý film na závažné a důležité téma, dojímají se sami nad sebou jakožto nad ušlechtilými lidmi, kterým osud obětí pohlavního zneužívání není jedno. Když ale pak skutečná oběť posbírá zbytek sil a vystoupí, aby řekla, že jí onen snímek značně ublížil, vnímají lidé její slova jako nevyžádaný rušivý element. Šum, který jim sebedojímání kazí. A možná tak působí i na české filmové kritiky a kritičky. Pocity dotčených lidí zřejmě jen odvádějí pozornost od toho nejpodstatnějšího – kvalitní kinematografie. Pro oběti jsou pak nominace vzkazem, že jejich pocity a újma jsou druhotné. A ať hlavně nevyrušují. Tady se dělá umění.

Nominace Juraje Loje v kategorii Nejlepší herec nebo Kateřiny Falbrové v té pro Nejlepší herečku i Objev roku jsou přitom zasloužené. Oni sami za vývoj filmu i etické přešlapy odpovědnost nenesou a ocenění si za své výkony naopak zaslouží. Problematická může být nominace za scénář pro Ondřeje Provazníka, který v něm podle Karolíny R. i dalších dotčených bez souhlasu použil reálné scény z jejich životů včetně jména protagonistky. Výsměchem obětem pak je nominace v kategorii Nejlepší film pro producenty Jiřího Konečného a Ivana Ostrochovského. Je to právě producent, kdo by měl podobným chybám zabránit. Tvůrci zároveň projevili značnou necitlivost následnou komunikací, kdy dále oběti Kulínského kauzy osočovali, viktimizovali a retraumatizovali.

V dnešní době už cena za Nejlepší film nemůže reflektovat jen filmové kvality snímku, byť jsou nesporné. Měla by zohlednit také jeho společenský dopad nebo kontext, v němž vznikal. To, co je už několik let na zahraničních festivalech nebo výročních filmových cenách běžné, je u nás stále v rovině sci-fi. Ale zachovejme klid. Jsme přece v Česku.