Nechtěla, aby se za ni jednou děti styděly. Michal Šmíd vzpomíná na disidentku Danu Němcovou

Jaká je vaše osobní vzpomínka na paní Němcovou? Co ve vás zůstane?

Léta hraju s různými kapelami a v prosinci roku 2017 jsme byli pozváni do studia Alta v Holešovicích na benefiční koncert pro Natálku Kudrikovou. To je romská dívka z Vítkova, která v roce 2009 jako dvouletá přežila odporný žhářský útok mladých neonacistů, ale z popálenin má trvalé následky. Přátelé ze slovenské kapely Živé kvety tehdy na podporu Natálky a její rodiny uspořádali benefiční festival, na kterém hrálo více kapel. Byla tam rodina Kudrikových a přišli tam lidé, kteří se celoživotně angažují v lidskoprávní oblasti, jako třeba Petr Uhl s Annou Šabatovou. A taky Dana Němcová. Nikdo z nich na pódiu nemluvil, ale zůstali tam s námi po celý dlouhý koncert. Nevím, jak moc Danu Němcovou ten program bavil, ale to, že považovala za důležité u toho celou dobu být, je myslím vypovídající.

Pro projekt Paměť národa natáčela paní Němcová svůj životní příběh. Jak se s ní pracovalo?

Svůj příběh vyprávěla věcně, klidným hlubokým hlasem, lidsky, bez frází a přehnaného patosu. Pokud vím od kolegů, kteří s ní natáčeli, paní Němcová se chovala vždy mile a přívětivě. V posledních letech ale už bylo znát, že ji veřejná pozornost trochu zmáhá. Na nás se dost často obraceli lidé – novináři, různí badatelé a další –, kteří stáli o to, abychom jim na Danu Němcovou zprostředkovali kontakt. Snažili jsme se ji v tom s ohledem na její věk a zdraví trochu „chránit“, protože víme, že by nakonec nikoho neodmítla.

Dana Němcová se stavěla proti komunistickému režimu a především to zaznamenává váš projekt. Můžete říct, jak se její život změnil po roce 1989?

Mám dojem, že její osobní život se převratem v roce 1989 zase tolik nezměnil. Ona nikdy neváhala pomoci potřebným a to vždycky obnáší věnovat tomu svůj čas a energii. Rozdíl určitě nastal tím, že po roce 1989 pominula permanentní hrozba zatčení, věznění a jiných policejních represí. Samozřejmě se ale změnilo to, že po roce 1989 přestala být pomyslným občanem druhé kategorie, který se kvůli svému postoji smí živit jen nekvalifikovanou prací, a mohla nyní regulérně uplatnit svou profesi psycholožky.

Paní Němcová bojovala proti nesvobodě a totalitě za cenu nemalých osobních rizik a ztrát. Projevovala se  její odvaha také po roce 1989?

Stejně jako dokázala vzdorovat komunistickému režimu, neváhala jít proti většině i ve svobodných poměrech. Třeba když gradovala uprchlická krize v roce 2015. Mnozí by to dneska už určitě rádi zapomněli, ale takřka celá tehdejší politická reprezentace razila heslo „ani jeden uprchlík“, leckdo se fotil u ostnatých drátů a ti, kteří si mysleli něco jiného, radši mlčeli, aby neztratili politické body. Dana Němcová tehdy nemlčela a říkala, že bližním v nouzi se má pomáhat, i když vyznávají třeba jinou kulturu či náboženství.

Jak myslíte, že působila na lidi v současnosti?

Příznačné je, že velmi vřelá slova v souvislosti s jejím skonem ve veřejném prostoru znějí od velmi široké škály lidí, kteří si leckdy kvůli své politické či hodnotové orientaci nemohou přijít na jméno. Myslím, že takových „integrujících“ osobností v naší rozhádané společnosti mnoho není. Respektive jako by jich bylo čím dál méně.

Jaké její poselství by v nás mělo zůstat?

Zmínil bych tady její citát, když vyprávěla, jak žít v těžké době nastupující normalizace: „Přežít vcelku, ne jako troska, která se někde klaní.“ V té době mnoho lidí ustupovalo moci a rezignovalo na nějaké ideály s odůvodněním „aby to neodnesly naše děti“. Je to snad lidsky pochopitelné, ale příběh Dany Němcové nám ukazuje jinou cestu – šla do konfrontace s totalitní mocí právě kvůli svým dětem. Říkala: „Aby se za mě nemusely stydět, aby eventuálně mohly žít v lepší době, aby i ony věděly, že mají nějakou důstojnost a za něčím si musejí stát.“