Heroine do schránkyPředplatit časopis 
Předplatné časopisu

Hlavně neukázat strach. Čtyři příběhy žen z disentu nás učí, jak žít nezávisle a neohnout hřbet

Dáda Libánská
Dějiny disentu
Disidentky
Eda Kriseová
Historie
Historie psaná ženami
Charta 77
Jaroslava Šiktancová
Sametová revoluce
Silvestra Chnápková
Ženy a historie
Redakce Heroine
| 17. 11. 2022 | 6 komentářů | 7 638
Hlavně neukázat strach. Čtyři příběhy žen z disentu nás učí, jak žít nezávisle a neohnout hřbet
Dáda Libánská, Jaroslava Šiktancová, Silvestra Chnápková a Eda Kriseová. Disidentky a hrdinky. Foto: Matěj Stránský

Netlačily se do popředí, jejich příběhy proto zná jen málokdo. Ženy v disentu přitom prokázaly odvahu, jakou si dnes u nás samých jen stěží dokážeme představit. V době, kdy v Evropě znovu zuří válka a společností se šíří nejrůznější extremistické názory, bychom na to, jak se některým z nás žilo před sametovou revolucí, rozhodně neměli zapomínat.

Podepsaly Chartu, psaly či šířily zakázanou literaturu nebo se prostě jen snažily žít nezávisle a neohnout před komunisty hřbet. Pocházely z různého prostředí, bydlely na různých místech, ale žádná z nich svůj život neprožila tak, jak si původně představovala.

Příběhy známých i méně známých žen z prostředí Charty 77 mapuje unikátní kniha Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent. Formou obsáhlých rozhovorů s jednadvaceti osobnostmi ukazuje, jak důležitou roli ženy v disentu hrály. Přesně třicet tři let po listopadových událostech na pražské Národní třídě z nich Heroine vybrala čtyři, jež mají sílu inspirovat i dnes.  

Eda Kriseová: Myslela jsem, že se zblázním 

Šlo o to, neukázat strach, odpovídá Eda Kriseová, když se jí zeptáte, jestli se kvůli činnosti v disentu nebála vězení. U výslechu v Bartolomějské byla poprvé už v první polovině šedesátých let. Přátelila se totiž s Američanem, který cestoval po světě a psal si deník. Tenkrát poprvé na ni řvali, svítili reflektorem a nabízeli spolupráci. Odmítla. Své „ne“ pak zopakovala ještě mnohokrát.

Bytová revolta: Jak ženy dělaly disentFoto: Nakladatelství Academia

Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent. Autorky: Marcela Linková, Naďa Straková. Vydala Academia, Sociologický ústav AV ČR, v.v.i., Praha 2017

Slibně rozjetá kariéra tehdejší redaktorky Literárních listů se zasekla v roce 1969. Její poslední reportáž se jmenovala Zandete si dvacet kroků a byla o Janu Zajícovi. Pak už do novin psát nesměla. Redakci vyměnila za „blázinec“, kde začala dobrovolně pracovat. „Protože jsem si myslela, že se zblázním,“ vysvětluje po letech.  

Práce s psychicky nemocnými Edu Kriseovou přivedla k psaní povídek. Ani ty ale nesměla oficiálně publikovat. Vydal je až Ludvík Vaculík koncem sedmdesátých let v samizdatové edici Petlice. „Publikováním povídek v Petlici jsem se oficiálně posunula do disentu,“ vzpomíná dnes dvaaosmdesátiletá žena.  

Na výslechy StB pak chodila pravidelně. Vyhrožovali jí, že děti nebudou moct studovat, úmyslně před ní vyplňovali vazební kartu. „Chtěli po mně, abych jim řekla, kde kdo kdy byl a kde jsem se s ním setkala. Vždycky jsem jim říkala, že si nic nepamatuju.“

Eda KriseováFoto: Matěj Stránský

Eda Kriseová

Její dcery nesly ústrky a šikanu statečně. Když byly větší, dělaly své matce spojku. Eda byla napojená na pašovací kanál, jímž se posílaly rukopisy, samizdatový časopis Obsah nebo peníze pro rodiny těch, co byli zavření.  

Po revoluci pracovala v Kanceláři prezidenta Václava Havla. Znala ho tak dobře, že byla schopná za něj dávat i interview. „Nemohl to všechno fyzicky zvládnout, takže jsme mu my, jeho poradci nebo asistenti, pomáhali a snažili se ho zmnohonásobit,“ vysvětluje. Na Hradě Eda Kriseová působila jako neformální mluvčí pro genderové a ženské otázky. Jezdila na světové ženské kongresy, potkala se s americkými feministkami Betty Friedan nebo Bellou Abzug. „Od té doby jsem různým machům, kteří mi nadávali do feministek, odpovídala, že jsem člověk, a tak jsem humanistka, a protože jsem žena, tak jsem feministka.“


Silvestra Chnápková: Člověk měl pocitže už to nemůže být horší

Od roku 1978 jezdila na Novou Vísku. V kultovní komunitě se tehdy konaly koncerty, vznikl tam undergroundový časopis Vokno a – jak po letech vzpomíná Silvestra Chnápková – „každý se tam cítil svobodně“. Když nechal stát barák vyvlastnit, koupila s manželem opuštěný mlýn v Osvračíně, malé obci nedaleko Domažlic. StB je ale sledovala. Kupily se represe i problémy v práci. Tehdy přemýšlela o emigraci, její muž ale trval na tom, že to musí vydržet. Nad vodou ji držela naděje, že se to změní. „Bez naděje a optimismu by to nešlo,“ říká dnes osmašedesátiletá Chnápková.

Silvestra ChnápkováFoto: Matěj Stránský

Silvestra Chnápková

Státní aparát přitom svou šikanu stupňoval. „Po každé represi měl člověk pocit, že už to nemůže být horší,“ vysvětluje Silvestra Chnápková. „Když jsme mlýn koupili, byla tady turbína, tekl náhon, a oni nám sebrali vodu, abychom ten náhon nemohli využívat. Měli jsme dobytek, začalo se nám dařit, tak přišli a vyvlastnili nám všechny stáje a všechny louky, i cesty rozorali, abychom neměli čím krmit.“  

Dokud mohli hospodařit, byli soběstační. V roce 1986 ale začalo vyvlastňování a zvířata museli prodat, protože pro ně neměli krmení. Plat měli výrazně nižší než ostatní. Veřejná bezpečnost je taky neustále pokutovala za údajné dopravní přestupky. „Jednou jsme dostali pokutu za rychlou jízdu, když jsme jeli na koňském povoze. Jindy za neosvětlené vozidlo na tom samém povoze. Finančně nás to úplně vyčerpalo,“ vypráví.  

Chartu Silvestra podepsala v dubnu 1981. Do roku 1984 pracovala jako mzdová účetní v čističce osiv Osevě, později už do kanceláře nesměla. Z práce ji pravidelně odváželi na výslechy. Bála se hlavně o dceru, přestože měla výborný prospěch, na střední školu ji nevzali. „Jana byla jediné neumístěné dítě v republice,“ říká Silvestra Chnápková. „Dávali mi najevo, že půjde k soustruhu zametat špony, že studovat rozhodně nebude. I na základní škole bylo znát, že jsou ovlivnění,“ dodává. 

O víkendu jezdili na statek pomáhat přátelé z disentu. Když Silvestřina muže zavřeli na dva měsíce do blázince, protože odmítl jít na vojnu, přijížděli krmit dobytek, skládat uhlí a řezat dříví, protože by to sama s malou dcerkou nezvládla.   

Do soudního procesu, který měl vést ke združstevnění jejich mlýna, naštěstí zasáhla revoluce. Rozsudek byl vynesen v říjnu 1989 s tím, že objekt mají vyklidit do dvou měsíců. Chnápkovi tam bydlí dodnes, provozují keramickou dílnu a v roce 2011 otevřeli galerii Vokno.     


Dáda Libánská: Děti se v noci budily, protože StB jezdila zásadně v noci   

Dáda Libánská to doma neměla snadné. Otec byl přesvědčený komunista, a tak si už od mládí zvykala být v opozici. Za zlomový považuje rok 1968, kdy Rusové obsadili Československo. „Mám pocit, že jsme díky tomu rychleji dospěli, jelikož jsme přemýšleli, jak je možné, že nás zradili, když nám ve škole pořád tvrdili, jací jsou to naši velcí bratři,“ říká. 

To, co dnes označuje slovy „šílená represe“, pro ni začalo v roce 1974 v hostinci Na Americe v jihočeském Rudolfově. Policie tam rozehnala koncert, kde měli hrát i Plastic People of the Universe. Tehdy těhotnou mladou ženu pronásledovala i pohraniční stráž se psy. Uvěznění členů rockové skupiny ji pak přivedlo k Chartě 77.  

Z pražské Kampy se s rodinou přestěhovala do domku v Libčicích-Letkách ve středních Čechách. Jezdily sem nahrávat zakázané kapely, mezi návštěvníky byli i opoziční polští intelektuálové a další cizinci. Státní tajná bezpečnost jejich dům soustavně monitorovala. „Měli jsme smůlu, že v Libčicích-Letkách byla jen taková malinkatá železniční stanička,“ vypráví Dáda Libánská. „Manžel paní, která tam prodávala lístky, byl esenbák, takže měl krásně pod kontrolou, kdo k nám jezdí.“  

Dáda Libánská
Foto: Matěj Stránský

Dáda Libánská

StB věděla, že Libánští mají kontakty na Polsko. Dáda se ve Varšavě setkala třeba s polským historikem a současným šéfredaktorem deníku Gazeta Wyborcza, vezla mu zprávu od Charty zapečenou v houskách. A tak jim tajná policie začala vyhrožovat, protože prý podvraceli republiku v zahraničí. „Začali nás šikanovat i místní v Letkách, například jsme v pátek nedostali v obchodě chleba nebo pro nás nebyla rýže,“ vzpomíná Libánská. „Když jsme šli nakoupit my, najednou nic nebylo.“  

Skutečné problémy ale začaly až v roce 1980, kdy syn Tadeáš nastoupil do první třídy. Pokud šel ze školy bez doprovodu, vrátil se zmlácený nebo pomazaný psími výkaly. „Tehdy jsme si řekli, že odjedeme,“ vysvětluje. „Ani domovní prohlídky našim dětem nepřidaly. Dlouho se v noci budily, protože StB jezdila zásadně v noci, kdy lidé spí.“ Nakonec emigrovali do Rakouska. V roce 2004 se pak Dáda Libánská vrátila do Prahy.  


Jaroslava Šiktancová: Slovo Charta se neříkalo nahlas 

Chartu 77 podepsala Jaroslava Šiktancová už jako studentka, a to v posledním ročníku pražské DAMU. Moc takových lidí tehdy mezi signatáři nebylo. Krátce poté začala docházet do Bartolomějské na výslechy. Bála se hlavně toho, aby neohrozila své blízké.  

StB se ji pokoušela přimět, aby donášela na ostatní studenty. Když opakovaně odmítla, kárná komise ji ze studia „za negativní postoje“ vyloučila. „A pak se někteří fakt báli, přecházeli na druhý chodník,“ vzpomíná po letech. „Dneska si nikdo nedovede představit, že se slovo Charta neříkalo nahlas.“

Jaroslava Šiktancová
Foto: Matěj Stránský

Jaroslava Šiktancová

Divadlo pak směla dělat jen neoficiálně. „Proplakala jsem dost slz proto, že nikdy nebudu dělat divadlo,“ přiznává. Přesto Jaroslava svého podpisu nikdy nelitovala. „Podpis Charty jsem si tehdy propojila s přesvědčením, že kdybych někdy měla vykonávat profesi režie, to jest říkat hercům, jak mají věci být, a divákům ukazovat nějaký stvořený svět, musím se za to činit zodpovědnou, musím i ve vlastním životě být zodpovědná k zásadním věcem.“  

Když se dveře k vysněné kariéře zavřely, našla Jaroslava Šiktancová práci v Jedličkově ústavu nebo v nemocnici pod Petřínem.  

V disentu chodila na bytové divadlo a opisovala samizdatový časopis Informace o Chartě 77, zkráceně Infoch. Texty pak v noci odnášela k Vlastě Chramostové. „Je pravda, že podpis Charty člověka vyřadil z možnosti uplatnit se jinde než v té nejnižší sféře,“ vysvětluje dnes osmašedesátiletá Jaroslava Šiktancová. „Ledva jsem si v práci trošku polepšila, už tam dojeli oni a skončili to,“ dodává.  

Svůj vysokoškolský diplom z DAMU dostala až po revoluci. Od té doby se divadlu věnuje naplno. Režírovala v Bristolu, stala se kmenovou režisérkou divadelního spolku Kašpar a také učí.   

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Šťastné a veselé v posteli!
    Lidi s feministickým pohledem na svět si prý užívají lepší sex než ostatní. Dokážou se totiž vykašlat na představy o tom, co je a není normální, a je pro ně zásadní vzájemný respekt. Heroine představuje první vydání věnované sexu. Buďte bez obav, že bychom chtěli někoho nebo něco soudit. Ať vás tenhle dárek příjemně naladí…
  • „Bylo to jako šlápnout na minu“
    Tak začíná článek Pavlíny, která krátce po 40. narozeninách dala průchod své touze po sexu, po cizích mužských tělech, po potěšení bez závazků. Potřebovala zjistit, kdo vlastně je. Text, u kterého se možná budete červenat, protože naráží na představy o tom, co se může a sluší.
  • Máte rádi áčko?
    Chtějí ženy anální sex, nebo se jen přizpůsobují mužské touze a představám z porna? Na to se v článku ptá Zuzana Kašparová, spoluautorka podcastu Vyhonit ďábla. Vyzpovídala několik žen, pro které je tato praktika důležitým zdrojem slasti, a připomíná, že penetrace není všechno.
  • Komu vadí svobodné ženy
    Na rozdíl od doby před pár lety už dnes v Česku jen málokdo veřejně hlásá, že když žena říká ne, myslí tím ve skutečnosti ano. Ten posun ovšem nenastal sám od sebe. Obrovskou zásluhu na něm má naše cover star, zakladatelka organizace Konsent a neúnavná čeřitelka stojatých sexistických vod Johanna Nejedlová.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 6 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Viola | 17. 11. 2022 10:57

Nejnebezpecnejsi bylo to, ze jsme se s minulosti nevyporadali komunisti prevlekli kabaty a jeli dal kradli, lhali, podvadeli a ted tu z toho mame kandidata burese na presidenta zlodeje a udavace hruza

+3
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Hela | 18. 11. 2022 10:22

Nemám ráda, když někdo dělá něco pro ostatní. Každý ať se stará o sebe. Ještě by snad ode mě očekávaly obdiv nebo vděk. Ale mě je zcela jedno, jak tyhle paní strávily svůj život. Je to jejich věc. Já jsem se je o nic neposila. Tak nevím, proč nás tu redakce krmí takovýma článkama.

-3
Reagovat