Klitoris jako důkaz čarodějnictví a zkoušky panenské čistoty. Historie sexu popisuje brutální praktiky
Když se pozorně podíváme na to, jakým způsobem spolu lidé v jednotlivých historických periodách souložili, jak o tom mluvili, jak to tabuizovali a především, čemu věřili, nemůžeme se divit, že i v současné společnosti přetrvávají předsudky a stereotypy. Po celá staletí nepatřila ženská těla jim samotným, ale jejich manželům, otcům nebo církvi. Objektivizace, nebo naopak přesvědčení, že sex ženy devalvuje, a omezování přístupu k interrupcím nebo antikoncepci je pokračováním historie psané heterosexuálními muži.
Přestože si rádi namlouváme, že naše současná kultura je produktem staletí inovací, racionality a především vědy, musím vás zklamat. Ještě donedávna jsme tápali v temnotách, implantovali opičí varlata do těch mužských ve víře, že jim to v sedmdesáti letech navrátí aktivitu a čilost (a sexuální apetit). Hanili ženy a dívky, které jezdily na kolech – nejen proto, že je to fakticky emancipovalo, ale i kvůli tomu, že společnost věřila, že dívky na kole mají automaticky orgasmus. Ještě v roce 1878 západní lékaři vážně rozebírali, jestli menstruující žena může či nemůže poskvrnit jídlo. A ještě ve dvacátém století doktoři ženám odřezávali klitorisy.
Historii sexu můžeme číst i jako dějiny útlaku, mrzačení a kontroly ženských těl. Ženy systematicky ztrácely tělesnou autonomii, právo na sex a potěšení z něj či rozhodování o svých životních cestách. Britská historička Kate Lister o tom napsala v roce 2020 knihu A Curious History of Sex, která byla letos přeložena i do češtiny pod názvem Podivuhodná historie sexu. (V překladu Petry Diestlerové ji vydalo nakladatelství Paseka). V tematických kapitolách, jako je například Sex a slova, Sex a stroje, Sex a vulvy, Sex a peníze a podobně, zkoumá, jaký měli naši předci sex. A činí tak s obrovskou dávkou humoru a nadhledu, což těžkému tématu velmi prospívá. Kniha tak může být dobrým nástrojem, jak v dějinách vysledovat způsoby „nakládání“ s ženskými těly. Slouží také jako připomínka, že boj za ženská a LGBTQ+ práva zdaleka není u konce. Což dokládá i nedávný vývoj v oblasti reprodukčních práv v USA.
Klitoris jako značka Satanova a černý kontinent psychologie
Počátky sexualizace ženských těl a systematické snahy kontrolovat ženskou sexualitu ukazují kapitoly o vulvě a klitorisu. Přestože se použití slova klitoris datuje až od šestnáctého století, již v antice o něm lze dohledat letmé zmínky. Staří Řekové a Římané jej nazývali „nymfa“, „trn“, „jazýček“ nebo prostě „pytlík“. Nebyly mu ale připisovány jeho úžasné vlastnosti, o kterých víme dnes. Lister píše: „Uspokojovat klitoris orálně se pokládalo za obscénní. Pokud se v antické literatuře vůbec mluví o cunnilingu, tak je považován za něco odpudivého, čemu se věnují pouze lesby a slabošští muži, které zklamala vlastní erekce.“
Mužské pseudovědátory a lékaře rozrušovala zejména velikost klitorisů. A ještě víc zarážející je mužská obava z toho, že by klitoris mohl konkurovat penisu. V šestnáctém století posedlost hypertrofovaným klitorisem pokračovala, nizozemský anatom Thomas Bartholin nazval klitoris „contemptus viorum“ neboli „urážkou mužství“, protože „věřil, že ženy, které příliš využívají těch svých, se stanou ‚confricatrices‘ (‚otíračkami‘) neboli lesbami“. Bylo by hezké se upokojovat tím, že Bartholin byl osamělý šílenec, ale podobné názory nebyly výjimkou. Někteří lékaři té doby věřili, že klitorisy „napuchají do takové velikosti, že brání údu v průniku a před stydkými pysky, které jsou tak dlouhé a prověšené, že je třeba je dívkám odříznout, než se vdají“. Jak milé.
Nejděsivější moment historie klitorisu je jeho vykonstruovaná role během čarodějnických procesů v raném novověku. Lister zmiňuje, že podle mnohých historiků ta proslulá „čarodějnická bradavka“ mohl být ve skutečnosti klitoris. Přestože se něco takového těžko dokazuje, autorka cituje historické prameny, které poskytovaly názorné návody, jak čarodějnickou bradavku (tedy označení Satana na lidském těle) najít. Již od šestnáctého století tedy bylo jasné, že klitoris je orgán a že je zdrojem rozkoše. Ale snaha odborné veřejnosti tento malý zdroj radosti kontrolovat neustala.
Do debaty, které neutuchala po celá staletí, přispěl i Sigmund Freud, který přišel s teorií, že „klitorální orgasmy jsou sexuálně nezralé“. Ve svých Třech esejích o teorii sexuality (1905) tvrdil, že dívka musí v pubertě přenést „erotogenní vnímavost vůči stimulaci… z klitorisu na vaginální otvor“, aby se stala zralou a femininní. Rozlišování mezi vaginálním a klitorálním orgasmem je podle Lister paradoxní. „Jedno však víme s jistotou: klitoris je jediný orgán lidského těla, který nemá žádný jiný účel než působit rozkoš. Má 8000 nervových zakončení, což je dvojnásobek oproti žlázám penisu, a téměř 75 % žen potřebuje stimulaci špičky klitorisu (té vnější části), aby dosáhly orgasmu,“ uzavírá. Nikdy se nedozvíme úplně přesně, kolik klitorisů bylo v průběhu dějin uříznuto či obřezáno, ale nic z toho by nebylo nutné, kdyby se muži nebáli, že přijdou o svou dominantní pozici ve společnosti.
Rasa jako fetiš a zkoušky panenství
Lister se věnuje také vlivu kolonialismu Afriky a později Asie na fetišizaci černých těl. Což osobně velice cením, protože gender by se měl vždy vnímat v souvislosti s rasou, sexualitou a třídou. Vliv pseudovědeckého rasismu byl dalekosáhlý a sloužil k brutalizaci a sexuálnímu zneužívání černých žen (i mužů) dlouho do dvacátého století. (Nezapomínejme, že jak misogynie, tak rasismus byly po většinu historie utvrzované „vědou“.) „Vojenské propagandistické kampaně z dvacátých a třicátých let dvacátého století aktivně působily na hluboko zakořeněné sexuální stereotypy žen z kolonií, aby nalákaly evropské muže do koloniálních armád. Dobové koloniální pohlednice zdůrazňovaly ňadra, přehnaně velký zadek a nahotu barevných žen, aby naznačily bílým mužům jejich sexuální dostupnost,“ píše historička. Tyto stereotypy a odkazy kolonialismu jsou často přítomné dodnes.
Téma hodnoty a zkoušek ženského panenství nabízí hluboké paralely s dnešními hodnotami západní křesťanské společnosti, která je stále heteronormativní. Když se bavíme o „ztrátě panenství“, automaticky jej spojujeme se sexem typu penis-ve-vagině. Samotné praktiky zjišťování panenství (jehož podstatu Lister bryskně rozporuje) jsou samozřejmě pobuřující, ale ještě zajímavější je celá ideologie, na kterých se zakládají. Její existenci můžeme nacházet v politikách a debatách o genderu i dnes. Lister zmiňuje: „Zájem o neposkvrněnost se téměř výhradně týká panenství, nikoli panictví… V různých historických obdobích byly ženy za ztrátu panenství mimo manželství trestány vyděděním, vězením, pokutami, zmrzačením, zbičováním, a dokonce popravami, zatímco o čtyřicetiletých panicích se natáčely komedie.“
Idea za touto tisíciletou myšlenkou je, že sex ženy devalvuje. Mělo to sice i jisté praktické důvody, v paternalistické společnosti, kde se majetek a moc předávají po mužské linii, je „ženská ctnost důsledně kontrolována, aby se zajistilo legitimní potomstvo“. Jde ale zároveň o demonstraci toho, že ženská těla po staletí nepatřila samotným ženám, ale jejich manželům, otcům, rodinám či církvi. „Ale i kdyby bylo možné prokázat něčí panenství, problémem není ve skutečnosti zkouška sama (…), nýbrž kulturní postoje, které přikládají ženám hodnotu primárně na základě toho, zda jsou, či nejsou sexuálně aktivní,“ uvádí Kate Lister.
Historie neskončila, historie trvá
Mohli bychom se chlácholit tím, že ty příšerné věci, které byly na ženách páchány, jsou historií. Že je to sice bolavé, co lidé (čti muži) prováděli tělům s vulvami, ale že my už jsme přeci někde jinde. Máme rovnoprávnost, antikoncepci a o ženském orgasmu se mluví víc než kdy před tím. Ale není všechno jen pozitivní. Nedávný vývoj v USA (a jinde ve světě) v přístupu k interrupcím nám totiž dokládá, že ženská autonomie není automatická a daná. Je to něco, o co je třeba i nadále bojovat. Tělesná autonomie se přitom netýká jen potratů, ale také antikoncepce, ženských obřízek (kterých sice ubývá, ale nevymizely) a nakonec i každodenní sexualizace a kapitalizace ženských těl.
Ani zdaleka nejsme za vodou. Kniha Kate Lister nám naopak dokládá, že ještě před pár desítkami let jsme tápali v temnotách a vědou ospravedlňovali odřezávání klitorisů, zakazování jízdy na kole a systematicky kontrolovali těla s vulvami. Dnes jsme sice z temnoty venku, ale stíny se prodlužují a naše lidská práva nejsou automatická ani v západních státech.
Aktuální číslo
- Jak se školy vypořádají s nástupem AI?
- Ženské zdraví se často zlehčuje a zanedbává. Nemusíme to ale "vydržet".
- My a nespavost. Existuje ideální spánek?
- Příloha Heroine tentokrát od dětí pro nás i od nás pro děti.
