Heroine do schránkyPředplatit časopis
Předplatné časopisu

Poprvé v historii namalovala, jak žena vnímá obtěžování. Její akty pohoršovaly, dnes se očišťují

Artemisia Gentileschi
Baroko
Historie psaná ženami
Itálie
Sexuální násilíUměníUmění a feminismusZnásilněníŽeny a historie
Gabriela Knížková
| 2. 12. 2022 | 7 komentářů | 85 890
Poprvé v historii namalovala, jak žena vnímá obtěžování. Její akty pohoršovaly, dnes se očišťují
Autoportrét Artemisie Gentileschi namalovaný mezi lety 1616 až 1618. Zdroj: Curtis Galleries/Wikimedia Commons

V umění po staletí dominovali muži. Ženy oficiálně profesionálními malířkami být nemohly. První ženou přijatou do prestižní florentské akademie umění byla talentovaná raně barokní malířka Artemisia Gentileschi s pozoruhodným životním příběhem. Ve své tvorbě zpracovávala ženský pohled i trauma z násilí, jímž si v mládí prošla. Tehdy její akty pohoršovaly, dnes ji svět umění znovu objevuje.

Psal se rok 1611. Artemisii Gentileschi, dceři uznávaného umělce Orazia Gentileschiho, bylo sedmnáct let. Živelná tmavovlasá dívka se už od dětství horlivě zajímala o řemeslo svého otce: ten patřil k následovníkům Caravaggia, s nímž ho kromě podobného vidění světa pojilo také blízké přátelství. V Oraziově ateliéru začala Artemisia brzy prokazovat větší talent, než měli její bratři – rodina jí proto zaplatila hodiny s toskánským malířem Agostinem Tassim, aby se mohla v umění nadále rozvíjet.

Setkání s Tassim ale pro Artemisii znamenalo celoživotní trauma. Pětatřicetiletý Tassi, v římských malířských kruzích přezdívaný Surovec, ji znásilnil v jejím vlastním pokoji. „Shodil mě na okraj postele, přimáčknul ruku na moje ňadro a mezi nohy mi zaklínil koleno, abych je nemohla dát k sobě. Pak mi zvednul oblečení a přes pusu mi držel kapesník, abych nekřičela,“ vypověděla před soudem v roce 1612.

Spoutaná svědkyně

Více než čtyři sta let starý záznam toho, jak na otřesný zážitek vzpomínala sama Artemisia, se dochoval díky Státnímu archivu v Římě. V procesu, který byl pro tehdejší italskou veřejnost takřka bulvární kauzou, byl žalující stranou její otec Orazio. Důvodem žaloby bylo to, že Tassi poškodil jeho „majetek“, když připravil o panenství jeho jedinou dceru.

„Škrábala jsem ho po obličeji, tahala ho za vlasy a než se do mě znovu vnořil, chytila jsem ho za přirození tak silně, že jsem vytrhla kousek masa,“ popsala podle britského deníku The Guardian. Zatímco vypovídala, kolem prstů se jí utahovala těsná smyčka přivázaná na železné destičce: mučidlo údajně sloužilo coby novověký detektor lži. „Tohle je prsten, který jsi mi dal, tohle jsou tvoje sliby,“ komentovala v agónii provazy na rukou. „Je to pravda, pravda, pravda.“

Soud trval několik měsíců, bylo předvedeno množství svědků, kteří Artemisii vykreslovali jako tichou a způsobnou dívku, zatímco agresor podle svědectví osnoval vraždu své manželky. Tassi byl odsouzen k dvěma letům vězení, po osmi měsících už byl ale opět na svobodě. Dnes už neznámý krajinář totiž patřil k oblíbencům úřadujícího papeže Inocence X. Sama Artemisia Gentileschi, z níž se v hlavním městě kvůli procesu stala zvráceným způsobem celebrita, ale zůstala „poskvrněná“ a musela se rychle provdat. 

Digitální restaurace 

Se svým manželem, malířem Pierantoniem Stiattesim, měla pět dětí. Dospělosti se ale dožila jen dcera Prudentia. Většinu života strávila Artemisia Gentileschi na cestách mezi italskými městy a na dvoře anglického krále Karla I., kde působil její otec. Ve Florencii se stala dvorní malířkou rodu Medicejských a jako první žena se probojovala do tamní malířské akademie. 

„Získávala prestižní zakázky a dokázala si vyjednat i solidní honoráře, i když obecně spíše nižší, než dostávali její mužští kolegové. Její kariéra ji zavedla na dvory vysoce postavené šlechty v Římě, Florencii, Benátkách, Londýně i Neapoli,“ říká pro Heroine.cz kunsthistorička Markéta Ježková z Ústavu dějin umění Akademie věd ČR. 

Podívejte se, jak se obraz Artemisie připravuje k restauraci:

Zájem o její dílo v posledních letech rychle roste. Před dvěma lety byla Artemisii Gentileschi věnována výstava v Národní galerii v Londýně. V posledních týdnech se navíc italští restaurátoři pustili do náročné opravy stropního panelu v muzeu Casa Buonarotti ve Florencii.

Z aktu ženy, který malířka vytvořila v raném období své práce, se chystají sejmout neohrabaně domalovaný závoj, který zakrývá ženino nahé tělo. K tomuto cenzorskému zásahu došlo v roce 1684: tehdejší majitel domu si totiž nepřál mít doma ženský akt, uvádí americký aukční server Artnet. Fyzicky nános barvy z obrazu nelze odstranit, jelikož byl přemalován příliš brzo po svém vzniku a hrozí, že by se originál poškodil. Proto bude v muzeu vystavená pouze digitálně zrestaurovaná verze díla, píše The Guardian

Ježková připomíná, že až do dvacátého století byly dějiny umění především dějinami mužů: to ale neznamená, že by ženy netvořily. „V posledních letech se umělkyně začínají těšit větší pozornosti diváků i badatelů. Najednou se před námi otevřel svět ženského malířství, který v minulosti nebyl zdaleka tak omezený, jak se zdálo. Například v Bologni sedmnáctého století je doložených více než čtyřicet aktivních malířek, z nichž řada ještě čeká na své znovuobjevení. V tuto chvíli se v galeriích setkáváme s malířkami, jako byly Sofonisba Anguissola, která svůj portrét věnovala například císaři Rudolfovi II. pro jeho pražskou sbírku, nebo Lavinia Fontana, zřejmě první malířka, která se malbou živila,“ vyjmenovává.

Kvůli právním omezením a obtížnému přístupu na univerzity se ale řada žen nemohla umění věnovat profesionálně. „Podmínky, v nichž fungovaly, byly nesmírně obtížné a prosadit se mohly jen ženy, které měly mimořádnou podporu otců a manželů,“ dodává Ježková.

Sexuální obtěžování pohledem ženy 

Patrně nejznámějším obrazem Artemisie je starozákonní scéna z roku 1613 zobrazující Juditu, ctnostnou židovskou vdovu, která stíná hlavu asyrskému generálovi Holofernovi. Stejný výjev pro sebe dříve zvolil také Caravaggio. Artemisiina verze, existující ještě v pozdější variantě z let 1620 až 1621, ale klasika barokní malby v lecčems předčí. 

Zatímco Caravaggiova Judita vypadá opatrně a trochu znechuceně, ta Artemisiina klečí na posteli a s odhodlaným výrazem v obličeji prořezává Holofernův krk. Pomáhá jí při tom služebná, přestože podle biblického kánonu měla hlídat vchod do generálova stanu. Jako by si autorka dokázala v roli mstitelky živě představit samu sebe.

Další obraz s názvem Zuzana a starci, jehož druhé provedení má ve své sbírce Moravská galerie v Brně, zase poměrně přesně ilustruje nepříjemné pocity z oplzlých pohledů, které mají na svědomí figury mužů v pozadí. „Poprvé v historii bylo sexuální obtěžování umělecky zpracováno z ženského úhlu pohledu,“ uvedla pro časopis The Atlantic historička umění Mary Garrard. „V tom byl obraz naprosto přelomový.“ 

Umělkyně, která jako inspiraci ráda používala svůj vlastní obličej (v průběhu života si v korespondenci několikrát stěžovala, jak drahé je najímat do studia modely), zpracovala také známý příběh svaté Kateřiny, která kvůli lásce k Ježíši Kristu skončila zlámaná v kole. 

„Proces veřejné výpovědi musel pro mladou ženu být mimořádně obtížný,“ objasňuje Ježková kořeny Artemisiiny umělecké inspirace. „Danou zkušenost později promítla do námětů silných ženských hrdinek vítězících nad muži, jako byly Lukrécie, Judita nebo svatá Kateřina. Podobná témata patřila do poměrně běžného repertoáru i jejích mužských kolegů, nicméně Artemisia často zaostřovala pozornost právě na hlavní hrdinku, děj a zobrazení emocí.“ 

Nejen „ta znásilněná“ 

Právě realismus a síla, jakou Artemisia propůjčovala ženským protagonistkám svých obrazů, z ní posmrtně udělaly tak trochu feministickou ikonu. V sedmdesátých letech ji pro veřejnost opětovně objevila skupina historiček umění: v roce 1981 se jí ve Florencii dostalo skromné výstavy. V roce 2003 pak následovala větší výstava jejího díla společně s pracemi jejího otce Orazia, kterou si zájemci mohli prohlédnout v Římě, New Yorku a St. Louis. 

Velká část Artemisiiných maleb se ale v průběhu staletí ztratila. Australská novinářka a feministka Germaine Greer tak spatřuje tragédii jejího odkazu především v tom, že se nikdy nedozvíme, jak skvělá skutečně mohla být.

Otázkou zůstává také to, zda by umělecké úrovně a věhlasu, kterého se jí dostávalo už během života, dosáhla bez traumatu prožitého na hranici dospělosti. Zkušenost se sexuálním násilím výrazně ovlivnila její styl: osobní zážitky ale do umění promítá naprostá většina tvůrců. 

Fakt, že je Artemisiino jméno z pohledu historie už navždy spojeno s Tassim – který by bez spáchání zločinu dost možná skončil v zapomnění – by samotné malířce nejspíš přišel svazující. Přestože odvaha, s jakou Artemisia naturalisticky zobrazovala témata sexuálního násilí, ženské zkušenosti a touhy po pomstě, je z dnešního pohledu naprosto unikátní, bylo by chybou ji definovat jen jako „znásilněnou malířku“.

Autorčino dílo nelze redukovat pouze na zobrazení, v  nichž by se vyrovnávala s tragickým zážitkem z mládí. Nechtěla být zjevně vnímána jako ,ta znásilněná‘.

Potvrzuje to také Ježková. „Autorčino dílo nelze redukovat pouze na zobrazení, v nichž by se vyrovnávala s tragickým zážitkem z mládí. Po procesu se vdala, odešla z rodného města do Florencie a podle všeho si nepřála být s touto událostí dále spojována. V první biografii, kterou za jejího života napsal její známý, učenec Cristofano Bronzini, není o znásilnění ani zmínka. Nechtěla být zjevně vnímána jako ,ta znásilněná. Realizovala i náměty náboženského či mytologického obsahu, v nichž podstatné role hrají muži.“ 

Artemisia Gentileschi, která zemřela pravděpodobně v roce 1656 při epidemii moru, byla především ženou, která dokázala nejen přinést svědectví doby, ale také překonat dobová omezení, vnést do malby ženský pohled a posunout výtvarné vidění caravaggiovské školy. 

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Šťastné a veselé v posteli!
    Lidi s feministickým pohledem na svět si prý užívají lepší sex než ostatní. Dokážou se totiž vykašlat na představy o tom, co je a není normální, a je pro ně zásadní vzájemný respekt. Heroine představuje první vydání věnované sexu. Buďte bez obav, že bychom chtěli někoho nebo něco soudit. Ať vás tenhle dárek příjemně naladí…
  • „Bylo to jako šlápnout na minu“
    Tak začíná článek Pavlíny, která krátce po 40. narozeninách dala průchod své touze po sexu, po cizích mužských tělech, po potěšení bez závazků. Potřebovala zjistit, kdo vlastně je. Text, u kterého se možná budete červenat, protože naráží na představy o tom, co se může a sluší.
  • Máte rádi áčko?
    Chtějí ženy anální sex, nebo se jen přizpůsobují mužské touze a představám z porna? Na to se v článku ptá Zuzana Kašparová, spoluautorka podcastu Vyhonit ďábla. Vyzpovídala několik žen, pro které je tato praktika důležitým zdrojem slasti, a připomíná, že penetrace není všechno.
  • Komu vadí svobodné ženy
    Na rozdíl od doby před pár lety už dnes v Česku jen málokdo veřejně hlásá, že když žena říká ne, myslí tím ve skutečnosti ano. Ten posun ovšem nenastal sám od sebe. Obrovskou zásluhu na něm má naše cover star, zakladatelka organizace Konsent a neúnavná čeřitelka stojatých sexistických vod Johanna Nejedlová.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 7 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Lucie Machartová | 2. 12. 2022 11:12

Četla jsem o jejím životě krásnou a zajímavou knihu od Susany Vreeland Passion of Artemisia (bohužel, pokud vím, tak román zatím do češtiny nebyl přeložený), byl natočený i film Artemisia (který nebyl až tak dobrý). Najděte si studii původní verze Zuzany a starců, co snad měla připravovat k namalování během procesu. Tam jsou všechny emoce zneužité ženy.
více třeba: https://www.kurzyuzuzy.cz/malirka-bolesti-artemisia-lomi-gentilesch/

+11
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Helena | 2. 12. 2022 21:48

"Tohle je prsten, který jsi mi dal, tohle jsou tvoje sliby"
Tahle věta, pronášená v agonii spíš svědčí prot to, že jí něco nasliboval, ona mu dala dobrovolně a pak ho ze msty udala, když své sliby nemínil splnit. Tenhle příběh se opakuje zas a znova. Me too. Navíc i pokud ji opravdu znásilnil, je nejvíc vinna oma sama. Chytrá žena ví, že dokud společnost nedosáhne určité úrovně bezpečnosti, je emancipace pro ženy nebezpečná. V méně rozvinutých zemích o tom vědí svoje dodnes.

-34
Reagovat