Jak vědět, kdy to mám nahlásit? Mlhavost hranic je jen jedním z problémů studentů vysokých škol

„…nejvíc mi na tom všem vadí, že jsme si přestali mezi sebou důvěřovat. Vytvořilo to mezi námi takovou stěnu. Jako by mi to, že jsem byla obtěžována, automaticky zavřelo pusu. Vlastně jsem se styděla říct to okolí a myslím, že to je na tom to špatný. Najednou to bylo divný říct, sdílet to s někým, bála jsem se jejich reakcí, že si za to můžu sama, nebo že jsem si chtěla šplhnout, že jsem se do toho neměla prostě dostat. Taky co jsem měla čekat, že? Když jsem zjistila, že pak nejsem sama, že jsem nebyla jediná, tak jsem si říkala, proč jsem to neřekla dřív, že by mi někdo mohl pomoct dřív. Teď už vím, že neříct to byla chyba, ale já se bála. Protože nikdy nevíš, co se může stát, co ti může udělat, jak to obrátí a jestli ti někdo bude věřit. To, že by mi nikdo nevěřil, by dost vnitřně bolelo, kdyby si mysleli, že kecám, že se mstím…“ 

Touto citací začíná diplomová práce Markéty Kopecké. Oslovila kvůli ní studenty, studentky a taky vyučující z olomoucké univerzity, s nimiž pak vedla rozhovory. Někteří z nich měli se sexuálním obtěžováním přímou zkušenost. „To téma mne napadlo, když jsem se bavila s kamarádem a řešili jsme spolu, jak rozpoznat, co už je obtěžování a co ještě ne. Řekla jsem si, že bych si mohla položit výzkumnou otázku, jak ženy a muži vnímají a definují obtěžování,“ vysvětluje svoje motivace. Práci navíc začínala psát před třemi lety v době, kdy se na olomoucké filozofické fakultě řešil případ sexuálního obtěžování. „V té době jsem zaznamenala, že u nás na fakultě zrovna bují tato kauza, a došlo mi, že je třeba se tímto tématem na univerzitní půdě zabývat a dát mu prostor.“ 

Do hry pak vstupuje také strach, protože výpovědi obětí se často – a to nejen v univerzitním prostředí – bagatelizují. Školy se zase často bojí o ztrátu prestiže, a proto se o problému málokdy hovoří otevřeně. „Tohle je totiž téma, které univerzita nechce řešit, než to bouchne. Největší problém je ta hierarchie, jak je každý (ne)důležitý pro univerzitu samotnou. PR univerzity navenek je důležitější, než aby se tohle řešilo věcně a normálně. Panuje nervnost mezi námi a pedagogy, hlavně se počítá s tím, že se my jako studenti neozveme, že budeme mlčet. Takže i když se můj případ postupně vyřešil, tak to bylo dost nepříjemné a mnohdy jsem měla pocit, že prostě… to kazím, tu reputaci,“ cituje Markéta Kopecká ve své práci jednu ze svých respondentek.

A navíc platí: čím je dotyčný/dotyčná na daném pracovišti výše postavený/á, tím studenti a studentky vnímají svoje šance mizivěji. „Chápeš, jako kdyby to byl doktorand, tak zajdu třeba za tím vedoucím katedry, to si ještě myslím, že jde. Ale pokud by to byl jeho kamarád, nebo někdo, kdo má třeba už docenturu, nebo je fakt dobrej, to bych se bála. Bála bych se, že mi neuvěří, že ho podrží. To radši odejdu a budu mlčet.“ Takto mluví studentky, které něco podobného zažily. 

Podle Markéty Kopecké existuje ještě třetí důvod, proč člověk rychle nezareaguje a nevymezí se: oběti mohou situaci dlouhou dobu vnímat jako lichotící. „Přijdou si výjimečně, což je ta největší past,“ dodává doktorandka.  

I učitel může být oběť

Dosavadní výzkumy na toto téma se zabývaly jen perspektivou studentů, pedagogové v nich byli opomíjení – v tom je práce Markéty Kopecká nová a přínosná. I perspektiva učitelů je totiž důležitá, jsou rovněž součástí vysokoškolského prostředí a také oni mohou čelit nepříjemným situacím. „Když jsem dělala rozhovory s pedagogy, ukázalo se, že i oni čelí tomu, že je studentky svádějí, chtějí si vydobýt jejich pozornost a oni nevědí, co s tím dělat. Není to jednosměrný, ale obousměrný proces, a i o tom by se mělo mluvit,“ je přesvědčená Markéta Kopecká. Pedagogové by podle ní také měli mít prostor se někde svěřit či vědět, jak s tím pracovat, k čemuž by mohl sloužit například právě ombudsman. 

Proto je podle Markéty Kopecké „popularizace“ tohoto tématu nutná – díky tomu se vybuduje precedens a lépe se osvětlí nejen pedagogům, ale studentům toto téma skrze různé kauzy, jak se na ně reagovalo a jak se postupovalo. „A také bude díky tomu vidět, že v tom oběti nejsou samy, že se to neděje jen jim konkrétně. Ten pocit osamocení a negativní výjimečnosti je totiž také překážkou k tomu, aby se někdo ozval,“ upozorňuje doktorandka.

A ještě na jednu věc Markéta Kopecká při psaní narazila. „Panuje pocit, že na univerzitě jsou už všichni zletilí, že se jedná o interakci dvou dospělých lidí, kteří jsou na stejné lodi, jsou za sebe odpovědní a mají umět rozpoznat hranice, zhodnotit všechny důsledky. Ale to je omyl. Nemají stejné postavení ani výchozí podmínky.“

Mluvit i s mladšími

Ohledně praktických rad se většina respondentů shodla, že je potřeba zdokonalit informační systém na univerzitě – aby byly pro všechny dobře dostupné informace o tom, na koho se obrátit, jak dané situace řešit. Je také důležité ukázat a nahlas mluvit o tom, že se tyto případy na vysokých školách objevují.

Podle Markéty Kopecké je stěžejní cílit osvětu zejména na nastupující a čerstvé studující prvních ročníků. „V zahraničí je běžné, že mají na toto téma studenti, ale i pedagogové každý rok přednášku. Na ní se mimo jiné probere, co dělat, když se někomu něco takového stane, anebo co dělat, když si vzniklou situací nejsme jistí,“ nastiňuje zahraniční praxi doktorandka. 

Koneckonců… určitě by neškodilo, kdyby osvěta přicházela už na základních a středních školách. Ať se už děti v mladším věku učí stanovovat si hranice a prostor, za který ostatní nemají chodit. Ať umějí říct, co je jim příjemné a co už ne. Ať nemlčí. A taky ať se nebojí vyhledat pomoc.