Jak vědět, kdy to mám nahlásit? Mlhavost hranic je jen jedním z problémů studentů vysokých škol

Sexuální obtěžování
Téma
Barbora Postránecká
| 24. 11. 2021 | 4 komentáře | 5 563
Jak vědět, kdy to mám nahlásit? Mlhavost hranic je jen jedním z problémů studentů vysokých škol
Markéta Kopecká. Foto: Michał Patycki

Co už je obtěžování, jak se mu ubránit, a hlavně jak mu předcházet. Tuto otázku si položila studentka Filozofické fakulty Palackého univerzity v Olomouci Markéta Kopecká. A napsala o tom diplomovou práci. Obhajovala ji na fakultě, kde mají se sexuálním predátorem z řad pedagogů přímou zkušenost.

„…nejvíc mi na tom všem vadí, že jsme si přestali mezi sebou důvěřovat. Vytvořilo to mezi námi takovou stěnu. Jako by mi to, že jsem byla obtěžována, automaticky zavřelo pusu. Vlastně jsem se styděla říct to okolí a myslím, že to je na tom to špatný. Najednou to bylo divný říct, sdílet to s někým, bála jsem se jejich reakcí, že si za to můžu sama, nebo že jsem si chtěla šplhnout, že jsem se do toho neměla prostě dostat. Taky co jsem měla čekat, že? Když jsem zjistila, že pak nejsem sama, že jsem nebyla jediná, tak jsem si říkala, proč jsem to neřekla dřív, že by mi někdo mohl pomoct dřív. Teď už vím, že neříct to byla chyba, ale já se bála. Protože nikdy nevíš, co se může stát, co ti může udělat, jak to obrátí a jestli ti někdo bude věřit. To, že by mi nikdo nevěřil, by dost vnitřně bolelo, kdyby si mysleli, že kecám, že se mstím…“ 

Touto citací začíná diplomová práce Markéty Kopecké. Oslovila kvůli ní studenty, studentky a taky vyučující z olomoucké univerzity, s nimiž pak vedla rozhovory. Někteří z nich měli se sexuálním obtěžováním přímou zkušenost. „To téma mne napadlo, když jsem se bavila s kamarádem a řešili jsme spolu, jak rozpoznat, co už je obtěžování a co ještě ne. Řekla jsem si, že bych si mohla položit výzkumnou otázku, jak ženy a muži vnímají a definují obtěžování,“ vysvětluje svoje motivace. Práci navíc začínala psát před třemi lety v době, kdy se na olomoucké filozofické fakultě řešil případ sexuálního obtěžování. „V té době jsem zaznamenala, že u nás na fakultě zrovna bují tato kauza, a došlo mi, že je třeba se tímto tématem na univerzitní půdě zabývat a dát mu prostor.“ 

O kauze se veřejně nemluvilo. Až letos na podzim v rozhovoru pro Reportér magazín stávající ombudsman fakulty Jaroslav Šotola uvedl, že se stal ombudsmanem právě na základě důvěry studentek, které se mu tehdy svěřily. Následně ho pak studentská obec oslovila, aby na ombudsmana kandidoval. A byl zvolen. Funkci ombudsmana vytvořili na filozofické fakultě už před sedmi lety, což je v českém vysokoškolském prostředí výjimka (v Olomouci mají dokonce dva ombudsmany, kteří pracují v tandemu. Vždy je to muž a žena a každý musí být z jiné katedry). Ombudsmana mají ještě na Jihočeské univerzitě a od letoška nově na pražské FAMU a liberecké TUL.

Obavy o ztrátu prestiže

 „I jiné výzkumy ukazují, proč se to v prostředí univerzit nenahlašuje, anebo je velký problém to nahlásit,“ říká mi Markéta Kopecká, když spolu probíráme sexuální obtěžování v univerzitním prostředí. Studenti mají podle ní důvěru v instituci, kde studují, a stejně tak důvěřují lidem, kteří tam učí. Jsou proto velmi zaskočeni, když se jim něco takového stane. 

„Když se proti tomu vtipu ohradíš, tak budeš za blbou krávu, které se nikdo nezavděčí a nepozná srandu. To pak máš těžký. Radši to nechat být a přejít to.“

Do hry pak vstupuje také strach, protože výpovědi obětí se často – a to nejen v univerzitním prostředí – bagatelizují. Školy se zase často bojí o ztrátu prestiže, a proto se o problému málokdy hovoří otevřeně. „Tohle je totiž téma, které univerzita nechce řešit, než to bouchne. Největší problém je ta hierarchie, jak je každý (ne)důležitý pro univerzitu samotnou. PR univerzity navenek je důležitější, než aby se tohle řešilo věcně a normálně. Panuje nervnost mezi námi a pedagogy, hlavně se počítá s tím, že se my jako studenti neozveme, že budeme mlčet. Takže i když se můj případ postupně vyřešil, tak to bylo dost nepříjemné a mnohdy jsem měla pocit, že prostě… to kazím, tu reputaci,“ cituje Markéta Kopecká ve své práci jednu ze svých respondentek.

A navíc platí: čím je dotyčný/dotyčná na daném pracovišti výše postavený/á, tím studenti a studentky vnímají svoje šance mizivěji. „Chápeš, jako kdyby to byl doktorand, tak zajdu třeba za tím vedoucím katedry, to si ještě myslím, že jde. Ale pokud by to byl jeho kamarád, nebo někdo, kdo má třeba už docenturu, nebo je fakt dobrej, to bych se bála. Bála bych se, že mi neuvěří, že ho podrží. To radši odejdu a budu mlčet.“ Takto mluví studentky, které něco podobného zažily. 

Podle Markéty Kopecké existuje ještě třetí důvod, proč člověk rychle nezareaguje a nevymezí se: oběti mohou situaci dlouhou dobu vnímat jako lichotící. „Přijdou si výjimečně, což je ta největší past,“ dodává doktorandka.  

Pohledem policejní psycholožky

Sexuální násilí nepatří do vyspělé společnosti a mělo by být náležitě vyšetřováno i tvrdě trestáno. Ač se zdá, že jsme v tomto pozadu, podle policejní psycholožky Ludmily Čírtkové je Česko ve vyhodnocování, vyšetřování i trestání podobných činů zhruba nastejno se západní Evropou. Z velké části proto, že různé mýty a předsudky, které sexuální násilí doprovází, jsou hluboce zakořeněné. „Tyto mýty přitom oběti poškozují razantním způsobem. Způsobují psychické rány, které někdy oběť traumatizují víc než samotný zážitek,“ říká policejní psycholožka a soudní znalkyně.

10 mýtů o znásilnění a sexuálním násilí vysvětluje policejní psycholožka Ludmila Čírtková

Vždyť je to jen vtip

Markéta Kopecká se ve své práci zaměřila mimo jiné i na takzvané genderové obtěžování jakožto „měkkou“ formu sexuálního obtěžování: tedy vtipy, narážky, zesměšňování, které stereotypně reprodukují nadřazenost jednoho pohlaví nad druhým. „Participanti vůbec nevnímali, že nějaké genderové obtěžování existuje, respektive nezařadili ho k formám, které mají spojitost se sexuálním obtěžováním,“ konstatuje Markéta Kopecká. 

Toto obtěžování sice ženy většinou uráží, označují ho za nevhodné, občas i ponižující chování, ale zároveň za běžné. Někteří participanti se při překročení míry dokáží ozvat, ale jen málokdy, protože reakce okolí není vždy příjemná. Opět citace z diplomky: „Když se proti tomu vtipu ohradíš, tak budeš za blbou krávu, které se nikdo nezavděčí a nepozná srandu. To pak máš těžký. Radši to nechat být a přejít to.“

Zatímco u genderového obtěžování hranice přijatelnosti, respektive nepřijatelnosti tak striktní není, u sexuálního obtěžování lidé lépe chápou, že už se dotyčný dostal za hranu, že jde do tuhého, že se děje něco, co druhý nechce. Záleží ale i na tom, kde se to stane. „Tyto situace jsou odlišné, když vás obtěžuje osoba na ulici nebo v baru, kde si dovolíte být oprsklejší. Ale vůči vyučujícímu, který je mocensky nad vámi, si to rozmyslíte, protože jste v podřízenějším postavení, a navíc o vás rozhoduje u zkoušek a státnic,“ zdůrazňuje Markéta Kopecká.

V citované diplomové práci Kopecká použila sedm modelových situací obtěžování, na nichž pak s respondenty řešila, jak na ně reagovat. Jedna z modelových situací, která se na fakultě reálně stala, nastiňuje možnost, kdy vám pedagog nabídne konzultaci mimo fakultu, například v kavárně anebo večer v restauraci. „Pedagogové mi řekli, že to považují za nevhodné. Studenti to ale často brali jako vstřícný krok, že je vytížený, ale udělá si čas alespoň večer. Také si často mysleli, že kdyby to případně znamenalo něco jiného, že se ubrání, že by řekli ne. Každopádně platí, že pro večerní konzultace není důvod,“ konstatuje doktorandka. 

Vyvstala tu také otázka ohledně tykání mezi pedagogy a studenty. „Někdo to bere jako signál přátelského vztahu, jako uznání. Když lidé pracují třeba na nějakém projektu, není tykání nic výjimečného,“ říká k tomu Markéta Kopecká. Zároveň ale uznává, že vykání stanovuje hranice a meze. 

„To prostě nečekáš“

Co dělat, když se na fakultě setkáte s obtěžováním? ptala se Markéta Kopecká svých respondentů. Sexuální obtěžování je především záležitostí moci a moc vyučujících na vysoké škole je velká, jelikož mohou rozhodovat o prospěchu svých studentů a studentek, a tedy i o jejich následné kariéře. Proto by se většině studentů, převážně studentek, nechtělo jakkoli ozývat. I když se při modelových situacích našli převážně mužští participanti, kteří by se nebáli zakročit, zároveň přiznávali, že jsou zmíněné situace nepříjemné a místy i dost ponižující. Aspekt moci, mocenské asymetrie a hierarchičnosti chápali i pedagogové; při některých situacích, byť je okamžitě odsoudili, ale sami nevěděli, jak by případně dotyčnému studentovi poradili. 

„Já bych očekávala, že se ohradí. Musí se ohradit, když mlčí, tak s tím souhlasí. Pokud se neohradí, tak se pak nemůže ničemu divit, že třeba to pak bude zkoušet i dál,“ cituje doktorandka jednoho z vyučujících a nechává na to reagovat studentky, které si obtěžováním prošly. Ty oponovaly: „…tohle prostě nečekáš. Nečekáš, že na tebe někdo sáhne, dotýká se tě, tak jako nenápadně, ale, no, divně. Já v tu chvíli byla v šoku, nevěděla jsem, co mám dělat, jak mám reagovat, bylo to nepříjemný. Nic jsem neřekla…“ 

Nutné je si uvědomit, že do hry vstupuje i stud ze strany oběti cokoliv nahlásit. Případně ani neví, na koho se obrátit, roli hraje i možné zesměšnění, msta či šikana. „Hele, já nevím. Představ si, že to nedopadne a ty ho budeš muset potkávat dál, nebo tě bude učit. To by bylo hrozný. To by se určitě mstil. Pokud to není moc závažný, tak asi nehlásit.“

„Jde o to, že jste opravdu bezradní a nevíte, jak s tím naložit – ozvat se, či mlčet? Komu to říct? Kdo je váš přítel, kdo nepřítel, kdo za kým stojí a proč? Zároveň je vidět i bezradnost pedagogů, a taky otázka, jak se to bude dokazovat,“ dodává doktorandka Kopecká.

Setkali jste se během studia VŠ s nějakou formu obtěžování nebo nátlaku?

I učitel může být oběť

Dosavadní výzkumy na toto téma se zabývaly jen perspektivou studentů, pedagogové v nich byli opomíjení – v tom je práce Markéty Kopecká nová a přínosná. I perspektiva učitelů je totiž důležitá, jsou rovněž součástí vysokoškolského prostředí a také oni mohou čelit nepříjemným situacím. „Když jsem dělala rozhovory s pedagogy, ukázalo se, že i oni čelí tomu, že je studentky svádějí, chtějí si vydobýt jejich pozornost a oni nevědí, co s tím dělat. Není to jednosměrný, ale obousměrný proces, a i o tom by se mělo mluvit,“ je přesvědčená Markéta Kopecká. Pedagogové by podle ní také měli mít prostor se někde svěřit či vědět, jak s tím pracovat, k čemuž by mohl sloužit například právě ombudsman. 

Proto je podle Markéty Kopecké „popularizace“ tohoto tématu nutná – díky tomu se vybuduje precedens a lépe se osvětlí nejen pedagogům, ale studentům toto téma skrze různé kauzy, jak se na ně reagovalo a jak se postupovalo. „A také bude díky tomu vidět, že v tom oběti nejsou samy, že se to neděje jen jim konkrétně. Ten pocit osamocení a negativní výjimečnosti je totiž také překážkou k tomu, aby se někdo ozval,“ upozorňuje doktorandka.

A ještě na jednu věc Markéta Kopecká při psaní narazila. „Panuje pocit, že na univerzitě jsou už všichni zletilí, že se jedná o interakci dvou dospělých lidí, kteří jsou na stejné lodi, jsou za sebe odpovědní a mají umět rozpoznat hranice, zhodnotit všechny důsledky. Ale to je omyl. Nemají stejné postavení ani výchozí podmínky.“

Mluvit i s mladšími

Ohledně praktických rad se většina respondentů shodla, že je potřeba zdokonalit informační systém na univerzitě – aby byly pro všechny dobře dostupné informace o tom, na koho se obrátit, jak dané situace řešit. Je také důležité ukázat a nahlas mluvit o tom, že se tyto případy na vysokých školách objevují.

Podle Markéty Kopecké je stěžejní cílit osvětu zejména na nastupující a čerstvé studující prvních ročníků. „V zahraničí je běžné, že mají na toto téma studenti, ale i pedagogové každý rok přednášku. Na ní se mimo jiné probere, co dělat, když se někomu něco takového stane, anebo co dělat, když si vzniklou situací nejsme jistí,“ nastiňuje zahraniční praxi doktorandka. 

Koneckonců… určitě by neškodilo, kdyby osvěta přicházela už na základních a středních školách. Ať se už děti v mladším věku učí stanovovat si hranice a prostor, za který ostatní nemají chodit. Ať umějí říct, co je jim příjemné a co už ne. Ať nemlčí. A taky ať se nebojí vyhledat pomoc. 

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • LUCIE HRDÁ Tváří titulní strany je advokátka Lucie Hrdá. „Oběti připodobňují znásilnění k vraždě duše a mnoho z nich tvrdí, že by byly raději mrtvé, než aby žily s touto zkušeností dál. Pokud se na tyto zločiny stále pohlíží jako na ublížení na zdraví, je to podle mě naprosté nepochopení,“ říká v našem rozhovoru. Organizace Bez trestu, kterou spoluzakládala, zveřejňuje skutečné rozsudky, aby upozornila na to, za jaké činy odcházejí pachatelé od soudů jen s podmínečnými tresty. „O násilí nesmíme mlčet,“ říká Lucie a sama se neúnavně angažuje.
    Lucii Hrdou fotila naše spolupracovnice v Londýně Eliška Sky.
  • STOP NÁSILÍ NA ŽENÁCH! Nějakou formu domácího násilí zažilo 20–40 % žen. V době první covidové vlny narostlo domácí násilí až o 50 %. Každá třetí žena se stala terčem sexuálního obtěžování. Zkušenost se znásilněním má asi 5–10 % českých žen, přičemž naprostá většina z nich se nikdy neobrátí na policii. Co ještě potřebujeme slyšet, abychom jako společnost přestali zavírat oči před domácím a sexualizovaným násilím?
  • MŮJ ŽIVOT S MOHAMEDEM „Mohamed zná holky, jako jsem já (35+ single ženy s kariérou), jen z filmů. Já znám kluky jako Mohamed jen ze zpráv. Oba kolem těch stereotypů první týdny potichu našlapujeme. Nevíme, co čekat. On uzavírá svůj den modlitbou, já sklenkou vína.“ Michelle Losekoot svěřila Heroine svůj příběh o tom, jak nabídla hostitelskou péči jednomu z dětí, které na českém území skončily jako uprchlíci bez rodičů. Co při tom Michelle zjistila o sobě? A co o naší společnosti?
  • FAST FEMINIST FASHION Nakupují české feministky v řetězcích? Je udržitelná móda jen pro privilegované? A koho posiluje podceněné oblečení? Módní publicistka Veronika Ruppert se zamýšlí nad přesahy mezi feminismem a módou ohleduplnou k planetě i lidem. V příloze Sustainable přinášíme také rozhovor s klimatoložkou Táňou Míkovou a tipy na udržitelnější cestování z pera architekta Petera Bednára.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 4 komentáře

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Mirek | 25. 11. 2021 16:14

V rámci výuky autoškoly jsem se, také dostal do různých, nepříjemných situací a dalších situací jsem byl svědkem. A v rámci spolupráce s jednou paní psycholožkou jsme byli i my kantoři s autoškoly na její přednášce o sexuálním obtěžování. A zde vyvstaly různé otázky a jasný výklad pravidel. Ale, to, co někdy žákyně "reklamovaly", jako že na ně byl učitel v tomto směru vulgární a že "se necítili komfortně", byl druhý extrém a sám jsem, několikrát, přistoupil ke kroku, že s touto dotyčnou do auta ne. A mnohé dámy, zejména ty slabší na jízdu autem, tohle také zkoušely, "příliš rozepnutá blůzka a příliš krátká sukně". A následně si chtěly stěžovat a svádět svoje "řidičské neúspěchy" "na nějaké svoje pocity". Takže ona tohle je i druhá strana téže mince.

+2
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

umfa | 24. 11. 2021 10:03

To je jednoduché, nahlašte to vždy. Kluk se na Vás usměje - nahlašte to. Nabídne Vám, že Vám pomůže s projektem - nahlašte to. Odmítne Vám pomoci s projektem - nahlašte to. Řekne sexistický vtip - nahlašte to. Řekne jakýkoliv vtip - nahlašte to, moderní žena se nebaví a nesměje a on to měl vědět.

-4
Reagovat