Ta díra v srdci je obrovská. Matka vypráví o ztrátě dcery s hraniční poruchou osobnosti

Duševní zdraví
Hraniční porucha osobnosti
Knižní tipyPříběhZdraví
Barbora Postránecká
| 24. 8. 2022 | 20 komentářů | 70 931
Ta díra v srdci je obrovská. Matka vypráví o ztrátě dcery s hraniční poruchou osobnosti
Aneta Kulhánková s maminkou Martinou. Foto: Martina Kulhánková

Poslední čtyři roky Martiny Kulhánkové byly jako na houpačce. Její dcera Aneta, která by letos oslavila dvaadvacáté narozeniny, loni dobrovolně ukončila svůj život. Měla hraniční poruchu osobnosti a její příběh inspiroval Martinu k vydání knihy, ve které svůj boj s nemocí, která nemá jasná pravidla, vypráví dvaadvacet „hraničářů“ a jejich blízkých. Martina ji nazvala příznačně – Život na houpačce.

„Začali mi psát lidé, kteří prožívají či prožívali něco podobného jako já. Nebo to byli lidé, kteří byli na pokraji sebevraždy, a rodina jim nebyla schopná být oporou. Chtěli mi odvyprávět svůj příběh, s někým ho sdílet nebo se poradit,“ vypráví mi Martina Kulhánková, když se spolu za slunného srpnového dne scházíme v areálu pražských karlínských kasáren. 

„Jako kdyby mi Anetka tím, co se stalo, dodala sílu. A já jsem si řekla, že i když u nás to dopadlo tak smutně, mohu třeba zabránit tomu, aby to stejně špatně dopadlo někde jinde. Kdybych pomohla jednomu jedinému člověku, tak je to pro mne dost,“ pokračuje žena a přiznává, že to pro ni byla zároveň i jakási terapie. Nechtěla se utápět ve smutku a brát prášky. Místo toho se rozhodla svou bolest přetavit v něco smysluplného.  

Zlomový moment 

Příběh Anety, která si přezdívala Dívka bez hranic, Martina Kulhánková loni po úmrtí dcery s velkou statečností několikrát odvyprávěla do médií. A nyní se stal i první kapitolou její knihy nazvané Život na houpačce, která právě vyšla. 

„Čím víc příběhů jsem četla a slyšela, tím víc mi bylo jasné, že je potřeba o tom mluvit, že je potřeba, aby lidé pochopili, jak těžký život to je,“ vysvětluje Martina své motivace k vydání knihy. Mnoho lidí totiž odbyde chování hraničářů tím, že rychlé změny nálad a jejich propady jsou jen výmysly puberťáků. „I u nás v rodině to bylo tak, že ne všichni tomu věřili, a i mně chvíli trvalo, než jsem pochopila, že si Anetka nevymýšlí, že není jen líná a náladová,“ přiznává Martina. 

Aneta vyrůstala s mámou a o devět let starší sestrou Nikolou v Praze. Jako dítě chvíli neposeděla, od devíti byla mažoretkou, ráda malovala. Po základní škole zamířila na zdravotní školu, chtěla se stát laborantkou. Zlomový moment přišel ve druháku, kdy zemřel na zástavu srdce Martinin otec. Zatímco ho Martina resuscitovala, Anetka čekala na sanitku. Den nato se zhroutila. Doma se pak svěřila, že už jí několik let není psychicky dobře, po nocích často brečí a už ji i několikrát napadlo spáchat sebevraždu. Psychiatrička tehdy Anetě předepsala antidepresiva a řekla, že to patří k věku a nyní se k tomu navíc přidala posttraumatická reakce kvůli úmrtí dědečka. 

Za dva měsíce volali Martině ze školy, že se její dcera pořezala a že ji záchranka odvezla na dětskou psychiatrii. Diagnózu „hraniční porucha osobnosti“ si ale vyslechli až o rok později, když bylo Anetě osmnáct let. Do té doby se nestanovuje, protože osobnost člověka se vyvíjí až do dospělosti. Následující dva roky se Aneta stala častou návštěvnicí psychiatrické léčebny.

Hraniční porucha osobnosti představuje nejčastější typ poruchy osobnosti vůbec. „Hraniční“ znamená, že člověk balancuje na hraně mezi několika duševními onemocněními, zejména mezi neurózou a psychózou. Mezi nejvýraznější projevy patří emoční výkyvy. „Hraničáři jsou nespokojení sami se sebou, nerozumějí si, stále se jim mění nálada, trpí pocitem prázdnoty, nemají se rádi. Často na sebe uplatňují i sebedestruktivní jednání ve všech možných podobách: řezání, pálení, poruchy příjmu potravy, promiskuita, drogy, alkohol,“ popisuje Martina.

Společné mají ale i to, že bývají citliví, kreativní, umělecky nadaní a hodně inteligentní. 

V rozvoji nemoci hrají podle odborníků roli biologické predispozice jako citlivá nervová soustava a pak traumatizující zkušenosti z raného dětství jako problémy v rodině či sexuální zneužívání. Kdykoli ale tohle Martina čte či zaslechne, dotkne se jí to. Podle ní Aneta prožila hezké dětství. Nějaké problémy tu ale přesto byly: rozvod rodičů, když jí bylo sedm let, menší šikana na základní škole, kde se taky objevily drogy, a nepovedený vztah s klukem, který ji dotlačil k něčemu, co zřejmě nechtěla. 

Poznat a pochopit

Příběhy v knize vyprávějí dospělí hraničáři různého věku (od cca dvaceti do padesáti let), jindy se svěřují jejich rodiče či partneři. Někteří si přáli zůstat v anonymitě, jiní ne. Knihu Život na houpačce doprovázejí ilustrace, které Aneta namalovala během svého života. Některé motivy se v příbězích opakují. Například kritika psychiatrické péče

hraniční porucha osobnostiFoto: Nikola Kulhánková

Aneta (vpravo) se sestrou Nikolou

„Jen s Kaleidoskopem bylo pár lidí spokojených,“ poznamenává Martina. Kaleidoskop je organizace, která se stará výhradně o pacienty s poruchou osobnosti. Lidé, kteří tam přicházejí, žijí rok až rok a půl v komunitě, kde se postupně učí ovládat své emoce a žít v běžném životě. „Můj poznatek ale je, že to lépe zvládají lidé, kteří jsou už starší a dokážou si představit, že řadu měsíců neuvidí svoji rodinu. Anetka nám rovnou řekla, že nechce být bez nás, bez svého přítele a psa, že by to nezvládla. Ona byla vždycky trochu jako dítě, a čím víc se propadala do svých stavů, tím spíš potřebovala mít někoho za sebou. Jako kdyby najednou odmítala dospět,“ přemítá její máma.  

Není to ale zároveň důkaz toho, jak moc vám důvěřovala? ptám se. „Možná,“ připouští Martina. „Ale měla i stavy, kdy ani mně nemohla přijít na jméno. Snažila jsem se jí pomáhat a podporovat ji, neměla důvod mi nevěřit, ale i u nás byly chvíle, kdy jsem to nezvládala a kdy jsem na ni byla drsná. Chodila jsem do práce a nikdy jsem nevěděla, co mě doma bude čekat,“ odpovídá. 

Ani Martina nebyla spokojená s úrovní psychiatrické péče. Tlumicí léky byly podle ní jediným řešením všech problémů. Pravda je, že v jejich případě sehrála roli i pandemie, kdy byly aktivity v bohnické psychiatrické nemocnici dost omezené. Přesto jí vadí, že s ní lékaři někdy nedokázali prohodit ani pár vět. Všechno ohledně nemoci si musela nastudovat sama. „Chápu, že je psychiatrů málo a jsou zahlcení pacienty, a tak se nedokážou věnovat všem tak, jak by bylo třeba. Na druhou stranu si tu práci vybrali a měli by ji dělat nejlépe, jak dovedou,“ míní. 

Martina se po všech svých zkušenostech a ztrátě dcery rozhodla projít kurzem a stát se takzvaným peer konzultantem. „Píři“ se rekrutují z řad těch, kteří mají sami zkušenost s nějakou duševní poruchou. Buď jí sami čelili, to jsou peer konzultanti. Anebo – jako v případě Martiny – mají někoho blízkého, kdo duševní poruchu má. Nebo měl. To jsou peer pečovatelé. „Výhodou peer konzultantů a pečovatelů je to, že jim lidé důvěřují, protože cítí, že jim budou rozumět, když si prožili něco podobného jako oni. Vědí, že nemusejí všechno do detailu vysvětlovat,“ konstatuje Martina.

Před časem se potkala s bývalou Anetinou spolužačkou Eliškou, která je peer konzultantkou a založila projekt „Dáme čaj a kávu“, který poskytuje základní krizovou intervenci a poradenství lidem v krizi nebo náročné životní situaci. Eliška a Martina spojily síly. „Už jsme uspořádaly peer piknik a proběhla i přednáška na téma trauma,“ říká Martina s tím, že jejich společná vize je dělat kromě konzultací i besedy na školách a pořádat osvětové akce, aby téma duševního zdraví přestalo být tabu.  

Maminko, ty jsi tak cizí 

Opakujícím se motivem kapitol právě vydané knihy je role rodiny – někdy je podporující, jindy naopak nechápající a zavrhující. Přístup rodiny ale nakonec nemusí mít velký vliv na to, jak to s člověkem s hraniční poruchou dopadne. Martina zná příběhy lidí, jejichž nemoc rodina přijala a pomáhala jim, jak to jen šlo. A přesto to skončilo špatně. A pak zná příběhy, kdy rodina svého potomka v dospělosti zavrhla, musel odejít z domu, nemluví spolu, ale on či ona žije a dál bojuje.

Martina si myslí, že v rozhodující chvíli sehraje roli momentální rozpoložení člověka. „Anetka o smrti sice mluvila, ale když se pak rozhodla definitivně, myslím, že to rozhodnutí bylo dílem pár vteřin.“ Martina chápe, že to pro její dceru byla cesta ven z pekla. Mnoho z toho, co popisuje, zní opravdu strašidelně – třeba stavy takzvané depersonalizace a derealizace. Jako kdyby se na sebe dívali z vnějšku, jako na někoho jiného, úplně cizího. Nebo mají pocit, že jsou v situaci, která se nemůže týkat jich. Ale týká. 

Někteří lidé radí, že by se měli prostě nějak zabavit a nevymýšlet si. ‚Jedna známá mi dokonce říkala, že bych ji měla profackovat, že to by pomohlo,‘ vzpomíná Martina.

Silný moment popisuje v knize jiná maminka, příběh její dcery dopadl stejně smutně jako ten Anetčin: „Začala jsem s ní mluvit a ona sama se rozplakala, že už se nechce nikdy probudit, že se nepoznává v zrcadle, že to není ona. Pak mi dokonce řekla: ‚Maminko, já ani nevím, že to jsi ty, jsi tak cizí a neskutečná.‘ Stále běhala, plakala, občas na sebe mrkla do zrcadla a pořád se jenom škrábala a celá se třásla.“

Hraniční porucha osobnosti

Typ poruchy osobnosti, při které člověk zažívá období napjaté, nestabilní nálady a chování se změněným sebehodnocením. Může dojít k narušení vztahů s přáteli i rodinou a schopnosti zvládat každodenní život. Postihuje zejména ženy mladšího věku a zpravidla vyššího intelektu. Hraniční porucha osobnosti je závažný stav, spojený se sebepoškozovaním a pokusy o sebevraždu. 

To samé říkala i Aneta své mámě – občas nepoznávala sebe ani ji. A také že se s jejím hlasem hádá nějaký cizí hlas. Jenže lidé kolem nich jim často nevěří. Někteří to považují za rozmary puberťáků a radí, že by se měli prostě nějak zabavit a nevymýšlet si. „Jedna známá mi dokonce říkala, že bych ji měla profackovat, že to by pomohlo,“ vzpomíná Martina, která ale sama přiznává, že byly doby, kdy smýšlela podobně. Jako administrativní pracovnice ve škole slýchala o rodičích, kteří volali do školy, že jejich dítě nedokáže vstát z postele, a i jí kdysi napadalo: Já bych mu dala, že nemůže vylézt v šestnácti letech z postele! 

Ptám se, jak těžké je žít s vědomím, že se vaše dítě cítí pod psa a přemýšlí o smrti. „Musíte se s tím smířit. Nemůžete s ním být čtyřiadvacet hodin denně, musíte ho poslat do školy, jít do práce, dát mu důvěru,“ zní Martinina odpověď.   

Foto: Rosier

Nestydím se za to. Je to nemoc

V srpnu 2019 si Aneta založila instagramový profil Dívka bez hranic, kde přibližovala svou nemoc a to, jak se s ní dá bojovat. Zároveň se na svém soukromém profilu svěřovala, jak se cítí a že třeba zrovna opustila brány Bohnic. Byla odvážná? „Měla to podobně nastavené jako já dnes. Chtěla svou nemoc přetavit v něco užitečného. Psala, co jí nejde, co jí nepomáhá, ale věřila, že když bude vyprávět svůj příběh, že to pomůže třeba někomu jinému. Vždycky říkala, že se nestydí za to, že je nemocná,“ říká Martina.

Svou nemoc pojmenovala rakovina duše. „Byla to nemoc, kterou si nevybrala. A určitě by nechtěla umřít, kdyby ji neměla,“ dodává žena, která svou dceru našla loni v březnu oběšenou u nich doma. Dva dny na to Aneta zemřela v nemocnici. 

Jaký byl první rok bez dcery? Byla na ni Martina naštvaná? Byla naštvaná na doktory? Na svět, který není spravedlivý? „Na ni naštvaná nejsem. Nenechala sice dopis na rozloučenou, ale ona dopisy psala průběžně a já jsem do její dušičky viděla. Stále jsem strašně smutná, ta díra v srdci je obrovská,“ odpovídá mi Martina. Na doktory je prý naštvaná hodně. „Snažím se je pochopit, ale někdy si pacienty přehazují jak horké brambory a vůbec jim nepomůžou, jen se snaží krýt si svoje vlastní záda,“ myslí si. Ve vzteku ale žít nechce.

„Co bych za to dala, kdyby tady tehdy byl někdo, kdo by mi řekl, co je to za nemoc, kam se mám obrátit, kam ne a jak můžu své dceři pomoct nebo jí alespoň porozumět.“ A tak chce o hraniční poruše osobnosti mluvit co nejvíc nahlas a pomáhat rodinám, které se potýkají s tím samým, co ještě loni řešila ona.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Martina Benešová jede bomby
    Jaderná chemička Martina Benešová slaví obří úspěch – lék na rakovinu prostaty, na jehož vývoji se podílela, byl už schválen v USA. „Když chcete dělat vědu na vysoké úrovni, musíte být nejen šéf, ale i krysa v oficíně, entertainer, politik, ekonom a psycholog,“ říká vědkyně, která se letos vdávala v Las Vegas v šatech po Cate Blanchett a nejlíp se dokáže odreagovat při rychlé jízdě autem.
  • Děravé vědecké potrubí
    Čím dál postupujeme po vědecké dráze, tím méně žen potkáváme: říká se tomu „děravé potrubí“. Se sedmi českými vědkyněmi jsme se na ty díry podívali pěkně zblízka. Kudy nám odbornice z akademické sféry mizí? A stačí díry zalepit, nebo by bylo lepší celé potrubí rovnou přestavět?
  • Milujeme fotoromány
    Zavzpomínaly jsme na časy, kdy jsme v novém Bravíčku vždycky listovaly na stránky s fotorománem, a nechaly jsme se tímhle formátem inspirovat. Tentokrát ale nejde o žádnou lovestory, nýbrž o satirické obrazy z vysokoškolského života z pera Dua Docentky. Získá Lída postdoktorský grant, nebo se její naděje zadupe docent Kuneš a profesor Hrubeš?
  • Proč nosí Filip Titlbach perly
    Novinář Filip Titlbach letos vydal knihu rozhovorů s queer lidmi o tom, čemu musí čelit. V Heroine se ho v důvěrném rozhovoru na jeho vlastní zkušenosti ptá Jana Ciglerová: „Lidé nám často říkají – žijte si, jak chcete, ale ne nám na očích. Proč si myslíš, že se skoro neoutují sportovci? Protože spolu chodí do sprch a heterosexuální muži s tím mívají problém. Myslí si, že je gayové znásilní.“

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 20 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

B | 24. 8. 2022 8:18

...prostě jak mi před pár lety řekla jedna mladá punkerka o sebevraždě svého kamaráda: "On byl až příliš moc krásnej člověk, než aby dokázal žít v tomhle odporně hnusnym světě mezi tolika kretény."

+13
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

tom | 24. 8. 2022 16:43

Dr0gy.. jak jinak... ono stačí jednou si dát trávu a TRVALÉ psychické problémy jsou na světě... dost lidí to podceňuje a pak se diví!!!

-20
Reagovat