„Spadla jsem do toho, ani nevím jak. A najednou v tom člověk byl a hrál tu hru, aniž si uvědomoval, že ho někdo zneužívá, obtěžuje, že mu ubližuje.“ Příběh, který vám vyprávíme, se stal na jedné české vysoké škole. Není to příběh ojedinělý. Vztahy mezi vyučujícími a studujícími na akademické půdě vznikaly a stále vznikají, přitom se ale nedostatečně nahlas mluví o tom, že nikdy nejde o vztah rovnocenný. Svou mocenskou asymetrií může slabší stranu snadno přivést do nesnází.
„Ze začátku jsem to nebrala jako špatnou věc,“ konstatuje dívka z úvodní citace. Konal se fakultní večírek, na vysokých školách nic neobvyklého, popíjel se alkohol, promíchali se studující s vyučujícími. Na večírku se dotyčná studentka začala bavit se svým vyučujícím, který projevoval během hovoru zájem o její studium, taky jí nabídl tykání. Po nějaké době se jí při náhodném setkání na chodbě školy zeptal, zda by se nemohli zase vidět. Mimo fakultu. Souhlasila. „V té době mi nedocházelo, co všechno je na tom špatně. O mocenské asymetrii jsem nepřemýšlela,“ dodává dnes s tím, že ale zároveň už tehdy tušila, že jít k němu domů nebyl ten nejlepší nápad. I on se za to ráno omlouval, chtěl ji ovšem vidět znovu. „Myslela jsem si, že spolu máme vztah. Po nějaké době se ukázalo, že takových, které si tohle myslí, je nás na fakultě víc,“ dodává s tím, že o dalších dívkách se dozvěděla, až když se věc začala na fakultě řešit oficiálně.
„Pokud mají dotyční pocit, že je to opravdu osudové setkání, mají si počkat, až pomine jejich vztah vyučující‒studující.“
Celá situace tehdy eskalovala ve chvíli, kdy se jiná studentka obrátila na vedení fakulty s tím, že měla vztah s vyučujícím – s tím samým, o němž tu píšeme – a on se jí nyní mstí za to, že už spolu nejsou. Následně se ozvaly další studentky s podobným příběhem s tím samým člověkem – zval je na víno, posílal nevhodné zprávy, na přednáškách měl nemístné poznámky, s některými navázal intimní vztah… Pokud se jejich setkávání nevyvíjelo dle jeho představ, vydíral je či jim začal komplikovat studium. Vedení případ vyšetřilo, dotyčný od té doby na fakultě neučí.
„Když jsem si ještě před vypuknutím celé kauzy uvědomila, že v tom vztahu nechci pokračovat, protože mi v něm nebylo dobře a ten člověk se ke mně nechoval hezky, tak jsem zároveň narazila na to, že mám strach to skončit. Bála jsem se říct ne, když mě někam zval. Bála jsem se, protože měl nade mnou moc,“ popisuje žena svoje tehdejší obavy a pokračuje: „Dostala jsem se do situace, kdy jsem nevěděla, co udělá, až se dozví, že už s ním nechci být. A byť mi dnes mnozí dokola opakují, že jsem se stala obětí, já si stále přijdu jako spolupachatel.“
Co už je obtěžování, jak se mu ubránit, a hlavně jak mu předcházet. Tuto otázku si položila studentka Filozofické fakulty Palackého univerzity v Olomouci Markéta Kopecká. A napsala o tom diplomovou práci. Obhajovala ji na fakultě, kde mají se sexuálním predátorem z řad pedagogů přímou zkušenost.
Jak vědět, kdy to mám nahlásit? Mlhavost hranic je jen jedním z problémů studentů vysokých škol
„Příběhy nejprve romantických (rozuměj konsensuálních) vztahů mezi vyučujícími a studujícími nejsou na českých vysokých školách ničím výjimečným. A ještě jedna věc není výjimečná: absence pravidel, či dokonce institucionalizovaného zákazu takových vztahů. Problémem, o němž se v českém akademickém prostoru i mimo něj stále nedostatečně mluví, je mocenská asymetrie, která takové vztahy vždy nutně doprovází a může se negativně projevit zejména v okamžiku, když vztah nedopadne dobře.
„Takové vztahy jsou na fakultách z principu problematické, protože jde o vztah nerovný,“ říká na úvod Petr Pavlík, který už řadu let vyučuje genderová studia na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. V českém akademickém prostředí vesměs stále chybí jasná deklarace, že pedagogický vztah je vztahem profesionálním a romantika v něm nemá místo. Vyučující má moc nad známkami, a pokud vztah nevyjde, může vám studium velmi zkomplikovat. „Pokud mají dotyční pocit, že je to opravdu osudové setkání, mají si počkat, až pomine jejich vztah vyučující‒studující,“ míní Pavlík.
Problematické to navíc může být nejen pro studenta/studentku samotnou, ale i pro celý kolektiv. Spolužáci mohou mít pocit, že je dotyčnému nadržováno, že se mu dostává nadstandardní pozornosti. A problém může pokračovat i po krachu vztahu, pokud se s ním vyučující nechce smířit, což se promítne do studia. Student/ka v této situaci ovšem nemusí mít podporu ostatních spolužáků, protože „šel/šla přece do vztahu dobrovolně“.
Z výzkumu tehdy vyplynulo, že 78 procent studentů či studentek se s nějakým typem sexuálního obtěžování na univerzitě setkalo, ale zároveň se ukázalo, že jen tři ze sta takové chování sami označili za sexuální obtěžování. „To indikovalo hluboké nepochopení toho, co všechno sexuální obtěžování zahrnuje.“
V roce 2009 se Petr Pavlík společně s Irenou Smetáčkovou a Kateřinou Kolářovou pustili do dodnes ojedinělého výzkumu. Ptali se v něm studujících, zda mají zkušenost se sexuálním obtěžováním v prostředí vysoké školy. Z výzkumu tehdy vyplynulo, že 78 procent studentů či studentek se s nějakým typem sexuálního obtěžování na univerzitě setkalo, ale zároveň se ukázalo, že jen tři ze sta takové chování sami označili za sexuální obtěžování. „To indikovalo hluboké nepochopení toho, co všechno sexuální obtěžování zahrnuje,“ konstatuje Petr Pavlík.
Lidé si obvykle pod pojmem sexuální obtěžování představí jeho nejhorší formy – ataky, vydírání. Méně často pod to zahrnou nevhodné poznámky při vyučování, špatné vtipy, letmé dotyky anebo třeba pozvání na rande, které sice odmítnete, ale už samotné pozvání je na půdě školy krokem nevhodným. „Vypracovali jsme taky dvě příručky, jednu pro studující a jednu pro vyučující, a rozeslali je na všechny vysoké školy v Česku. Většina z nich je tehdy odmítla s tím, že jich se to netýká,“ vzpomíná na reakce před více než deseti lety Petr Pavlík. Příručky jsou dodnes jeden z mála zdrojů na toto téma, které mají vysoké školy k dispozici.
Nyní se ale podle Petra Pavlíka tyto materiály postupně oprašují. „Důvodem nemusí být ale nutně vždy to, že by školy změnily názor a uvědomily si závažnost této problematiky,“ vysvětluje učitel. Klidně se to mohlo změnit třeba proto, že pokud se chtějí univerzity zapojit do nového evropského programu Horizont Evropa (program pro výzkum a inovace) a získat finance, musejí nově splnit kritérium takzvaného „gender equality plan“ (plánu genderové rovnosti).
V zahraničí jsou takové vztahy, alespoň na některých vysokých školách, silně nedoporučované, někdy dokonce úplně zapovězené. „V Česku se stále říká, jak musíme akademicky dohánět Západ, ale nikdo už neříká, že bychom ho měli dohánět taky kulturou. Tím nechci říct, že je to na Západě vždycky ideální, ale špičkové instituce zpravidla tématu sexuálního obtěžování věnují pozornost,“ podotýká k zahraniční praxi Petr Pavlík. Na univerzitách v západní Evropě či v Americe se tak můžete běžně setkat s tím, že jakožto nového studenta vás čeká školení či přednáška nejen o tom, jak funguje informační systém, jaké zkoušky vás čekají či jaké jsou na fakultě možnosti stravování, ale i to, na koho se obrátit, pokud čelíte sexuálnímu obtěžování, a jak celou situaci řešit.
Stejně jako lze školit v tomto směru studující, je potřeba školit i vyučující. A také je třeba mít jasně stanovené, jak řešit závažné případy, pokud už se na fakultě objeví. „Je to ochrana pro studenty, vyučující i pro školu samotnou. Nemáte-li jasná opatření a postup řešení, budete každý případ jako škola řešit ad hoc. Věc může skončit i u soudu a tam se vás budou ptát, jaká byla vaše opatření, zda máte jasně deklarovaná pravidla chování,“ upozorňuje Pavlík s tím, že není problém například k pracovní smlouvě nechat podepsat ještě etický kodex.
Pozitivní je, že se začíná stále častěji mluvit o fakultních ombudsmanech. Některé školy už funkci zřídily nebo v brzké době plánují zřídit. Na Univerzitě Palackého v Olomouci působí ombudsman několik let, nově ho loni zaměstnala FAMU. Na DAMU po loňské iniciativě #nemusistovydrzet, která přinesla svědectví těch, kteří na škole čelili sexistickému chování či šikaně, zřídili nově funkci etické mediátorky a chystají se tu také etická školení pro vyučující.
Svého ombudsmana mají už nějakou dobu na Jihočeské fakultě v Českých Budějovicích, nově ho zvažuje i nová rektorka Univerzity Karlovy, a to hned pro celou univerzitu. Petr Pavlík je čerstvým ombudsmanem na Technické univerzitě v Liberci. Ombudsman může být právě oním místem, kam se může student/ka, ale i vyučující obrátit, pokud potřebují řešit něco citlivého. Ombudsman by měl zajistit diskrétnost a anonymitu, zároveň ale řeší celé spektrum problémů – například šikanu či bossing –, a pomáhá tak k tomu, aby byla škola bezpečným místem.
Před rokem vznikla na téma sexuálního obtěžování ve vysokoškolském prostředí zajímavá diplomová práce. Dnes již doktorandka Markéta Kopecká z Univerzity Palackého v Olomouci v ní dělala rozhovory se studujícími i vyučujícími ze své alma mater. Z rozhovorů vyplynulo, že mnozí dotazovaní mají zkušenost s neformálními vztahy. Výjimkou není tykání či zvaní na konzultace ve večerních hodinách mimo fakultu. Petr Pavlík k tomu připojuje ještě fakultní několikadenní výjezdy. „To je přesně prostředí, kde se takové věci mohou odehrávat,“ poznamenává.
Nová funkce ombudsmana na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze vyvolala velkou pozornost. A také pochybnosti u některých vyučujících. Ombudsman má řešit široké spektrum situací včetně sexuálního obtěžování. Jak by měl tento institut fungovat, navrhla speciální pedagožka a odbornice na lidskoprávní tematiku Klára Laurenčíková, která se zároveň na FAMU stala, alespoň prozatím, fakultní ombudsmankou.
Sexuální obtěžování je především záležitostí moci a moc vyučujících na vysoké škole je obrovská, jelikož rozhodují o prospěchu svých studentů a studentek, a tedy i o jejich následné kariéře. „Proto by se většina studentů, převážně studentek, nechtěla ozývat,“ shrnuje svá zjištění Markéta Kopecká, která měla mezi respondenty i ty, kteří sexuální obtěžování sami zažili. Do hry vstupuje podle doktorandky velmi často stud ze strany oběti cokoliv nahlásit. Oběti také často nevědí, na koho by se vlastně mohly obrátit a zda zůstanou v anonymitě. Mají strach i z toho, že se jejich problém bude bagatelizovat (což se stává). Bojí se, že jim nikdo nebude věřit a že se to naopak otočí proti nim – že chtěly získat nějaké výhody nebo se mstí, chtějí vyučujícího pošpinit. Často také zaznívá argument, že jde o vztah dvou dospělých lidí, kteří mají dobře znát své hranice a zvážit všechna pro a proti.
Lidé, kteří se do nepříjemné situace dostanou, často trpí pocitem viny, úzkostí, bezmocí, ztrátou důvěry a sebedůvěry či izolací. Mohou pak kvůli tomu i změnit obor či úplně zanechat studia. „Pocitem viny a ztrátou sebedůvěry trpěla řadu měsíců i moje participantka, která uvěřila, že v ní vyučující vidí výjimečnou a pro obor potřebnou. Další participanti uvedli, že kdyby to chování vyučujícího nešlo dále snášet, raději by dobrovolně přešli na jiný obor,“ říká Markéta Kopecká.
Respondentům Markéty Kopecké by nepřišel partnerský vztah špatný, pokud by se dodržovala striktní pravidla. „Musí být důrazně vykomunikován střet zájmů na daném pracovišti, kdy dotyčný pedagog nemůže třeba studentovi vést kvalifikační práci, při zkoušení musí sedět vždy přísedící, aby se zamezilo nadhodnocování dotyčného studenta,“ můžeme se dočíst v diplomové práci. Při jednom rozhovoru jí pak jeden z pedagogů sdělil, že „u nás se tyhle vztahy, teda opravdu vztahy mezi studentem a pedagogem, dost tají a prý nikomu do toho nic není. Že je všechno v pořádku. Ale pak přijde nějaká stížnost, že tamten jí nadržuje, a už se to řeší velkým popraskem. A ti dotyční jsou pak ještě uražení, že je veřejně propíráme a chceme zamezit střetům zájmů. Ať si spolu klidně chodí, mně to nevadí, ale ať jsou připraveni na to, že chceme leccos vědět.“
Ještě jedna věc dopomáhá k současnému statu quo. České akademické prostředí stojí na principu, v němž hrají důležitou roli konkrétní lidé. Na tom je ostatně postavený celý akreditační systém: škola získává akreditaci, kterou musí garantovat konkrétní docent či profesor. A zde nastává střet zájmů: Co se stane, když ten samý profesor či docent důležitý pro fakultu je zároveň i sexuálním predátorem? Ukončí škola smlouvu s někým, kdo je pro ni nepostradatelný?
A pak je tu ještě jeden scénář. Fakulta sice ukončí pracovní poměr s usvědčeným vyučujícím, ale ten odchází jinam, aniž na novém pracovišti kdokoli tuší, proč opustil bývalé zaměstnání. Případy sexuálního obtěžování se nejčastěji řeší za zavřenými dveřmi a na případy je obvykle uvaleno vedením školy informační embargo. Do veřejného prostoru tak málokdy prosákne, že se takové případy dějí (i když dnes se tak děje častěji než dříve). Pokud se tak přesto stane, je to ze dvou ohledů přínosem. „Má to vzdělávací potenciál, kdy se ukáže, že se takové případy stávají a že se dají nějak řešit. Zároveň to dodává odvahu studentům a studentkám, že pokud nějaké formě sexuálního obtěžování čelí, dá se s tím něco dělat,“ uzavírá Petr Pavlík.