„Byla jak Popelka.“ Když jsou přechodní pěstouni elitními záchranáři

Pěstounská péče
Pro dobrou věcPříběhRozhovor
Barbora Postránecká
| 7. 12. 2021 | 9 komentářů | 48 893
„Byla jak Popelka.“ Když jsou přechodní pěstouni elitními záchranáři
Gabriela Pošmourná s partnerem Georgem vychovává sedmiletou Verunku. Foto: Jana Plavec

Není to vůbec snadná práce. Být přechodným pěstounem znamená, že jste neustále připravení vzít si opuštěné dítě do péče v podstatě hned. V rodině Gabriely Pošmourné a George J. Podzimka během posledních šesti let žilo postupně pět dětí.

Gabrielu a George jsem poznala letos v létě. Potkali jsme se na Malostranském náměstí v Praze, kde jsme pořádali s iniciativou Vyrůstat doma happeningy na podporu zrušení kojeneckých ústavů pro děti do tří let (parlament je nakonec skutečně po mnoha letech debat zrušil, od roku 2025 už nebudou existovat). Gabriela a George byli na všech třech akcích, které jsme v centru metropole udělali. Na podzim jsem se pak vydala k nim domů, kde jsme se v jejich kuchyni bavili o tom, jaké to je, když vám zazvoní telefon a vy máte pak doma během pár dnů nového člena rodiny.

Druhý start v novém čísle Heroine

V novém čísle časopisu Heroine se dozvíte nejen o Gabriele a Georgeovi, ale i dalších rodinách pěstounů, které zde přibližujeme. Pěstouni dávají dětem odebraným z biologických rodin šanci zažít lásku, o kterou přišly. Nabízejí jim naději, že svět není tak špatné místo. O náhradním rodičovství obvykle mluví ženy-pěstounky. V nové Heroine jsme oslovili muže, aby odvyprávěli příběhy těch, jimž osud nadělil těžký začátek života.

Přechodní pěstouni si mají brát dítě maximálně na rok. Do té doby by se mělo vyřešit, zda se bude moct vrátit do své biologické rodiny, a pokud ne, přechází k dlouhodobým pěstounům, kteří jsou schopní se o něj postarat až do jeho plnoletosti. Zajímalo by mne, jak u vás vypadala diskuse na téma, zda se stát, či nestát přechodnými pěstouny.

George: Gabča mi oznámila, že chce být pěstounka. Říkal jsem jí, aby to nedělala. Nebyl jsem přesvědčený o tom, že je to dobrý nápad. Zároveň máme i svoje vlastní děti. Gabča má dvě děti, je jim patnáct a osmnáct let, které s námi žijí. Já mám čtyřiadvacetiletou již vdanou dceru a jednadvacetiletá dvojčata. Z těch s námi žije jen syn, protože jeho dvojče, dcera, žije v USA, kam jsem sám kdysi emigroval (George se narodil v Česku a původně se jmenoval Jiří, v Americe se přejmenoval).

Co se dělo dál, když padlo rozhodnutí o přechodné pěstounské péči?

George: Gabriela absolvovala různá školení a psychotesty a jednou přišla s tím, že si jede pro dítě. A dojela pro Maxíka.

Jak byl Maxík starý?

George: Všechny děti jsme dostali hned po porodu s výjimkou posledního děťátka, které máme teď. Verunku (jméno je kvůli ochraně soukromí změněno, pozn. red.) jsme dostali, když jí bylo šest let.

Gabriela: A teď mi řekni jména všech dětí a jak šly po sobě. (smích)

George: Maxík byl první a byl u nás nejkratší dobu, asi dva nebo tři měsíce. Pak jsme měli Topinku, to byla přezdívka, vlastně zkomolenina jména, kterou jsme jí dali. Tu jsme měli rok. Pak přišla Maruška, ta u nás byla zatím nejdelší dobu, šestnáct měsíců. Narodila se bulharské mamince, která se jí vzdala hned v porodnici, tatínek byl neznámý. A narodila se v sedmém měsíci.

Gabriela: Měla 1962 gramů!

George: Když jsme ji viděli poprvé, vypadala jak dědeček. Byla malá, vrásčitá a krmená sondou. A pak přišel Pepíček.

Gabriela: Georgeův oblíbenec.

George: Ano, Pepíčka miluju. Všichni říkali, že je mi podobný, že vypadá, jako by byl můj. A teď máme Verunku. Už je u nás víc než rok a právě teď jsme ve fázi předávání jejímu otci, který ji chce zpět.

Jana Plavec

Foto: Jana Plavec

George J. Podzimek a Gabriela Pošmourná jsou přechodní pěstouni. Přechodný znamená, že jste schopní si vzít dítě hned a pak se o něj staráte maximálně rok (následně jde buď k dlouhodobým pěstounům, nebo se vrací do své biologické rodiny). Nyní s nimi žije sedmiletá Verunka. Ta se má vrátit ke svému otci, se kterým ale nikdy nežila a který měl problémy s alkoholem. Nyní dochází na terapii a na kontroly, že už nepije. „My samozřejmě přemýšlíme, zda to Verunka zvládne a jaký bude mít život. Je to klasické rodičovské myšlení, stejně jako u vašich biologických dětí,“ říká George.

Řešili jste za posledních šest let někdy, že být přechodným pěstounem nebyl nejlepší nápad?

George: Ne. Přechodný pěstoun je připravený si vzít dítě hned, postarat se o něj a předat ho dál. To, že bude předávání tak těžké, ale na začátku samozřejmě netušil ani jeden z nás. Je proto důležité si vždycky znovu zdůvodnit, proč to děláme. Ta debata u nás doma proběhla už mockrát. Pokud bychom si ale jedno dítě nechali, nepomůžeme dalším. Přechodných pěstounů je navíc málo. Jsme elitní záchranáři, tedy Gabča je, já jen krmím a přebaluju.

Gabriela: A v noci k dětem vstáváš. Je pravda, že jsem si nemyslela, že to bude tak těžké, když od nás děti odcházejí, a to jsem předtím pět let dělala v Klokánku. Zároveň jsem ale nechtěla být dlouhodobá pěstounka. Nevěděla jsem, jaké to bude, zda bych se zvládla o někoho starat řadu let až do jeho plnoletosti, a roli hrálo i to, že jsem ještě měla svoje děti malé. Myslela jsem si taky, že bych cizí děti nemohla nikdy milovat jako svoje vlastní. Zjistila jsem ale, že mohla. 

George: Je to bezpodmínečná láska. Děti jsou skvělé, jen čím je máme déle, tím je to horší. Maxík od nás odešel po třech měsících a díky Gabče žije se svojí biologickou babičkou. Maxíčkova matka je ve vězení, kde ho porodila. 

Jana Plavec

Foto: Jana Plavec

Ivo a Jakub jsou registrovaní partneři. O pěstounskou péči se mohou ucházet matky samoživitelky a stejně tak i stejnopohlavní páry. V Praze je takových párů hodně a často si berou romské děti. Velkým přínosem stejnopohlavních párů jako pěstounů je fakt, že sami dobře vědí, jaké to je, vyrůstat a být „jiný“. I děti, které rodiče opustili, jsou „jiné“. Častý argument je, že se dítě nebude v takové rodině dobře vyvíjet. Z výzkumů ale vyplývá opak. Naplňování vývojových potřeb nezávisí na tom, zda je naplňuje muž, či žena, hlavní je kvalita vztahu mezi dospělým a dítětem.

Vzdát se ho nechtěla, aby mohl její syn do adopce? (Dlouhodobí pěstouni se starají o děti, jejichž biologičtí rodiče se nevzdali svých rodičovských práv; do adopce jde pouze právně volné dítě; pozn.red.)

Gabriela: To nechtěla, protože ve vězení to má jako matka lepší. Když má dítě, má šanci se dřív dostat ven.

Jak se vám povedlo přesvědčit babičku, aby si vnuka vzala?

Gabriela: Jednou zazvonila u nás na zvonek a představila se jako Maxova babička. Volala jsem na sociálku, co mám dělat. Řekli mi, že záleží na mně, ale že by ji poslali raději pryč. Přece jen jsem ji neznala a nevěděla jsem, čeho je schopná, co může udělat. Vrátila jsem se za ní s tím, že ji tedy pošlu pryč, ale pak mi došlo, že ji nedokážu vyhodit. A tak jsem Maxe vzala do náruče a ukázala jí ho. Hodinu jsme si povídali na chodbě, a nakonec jsem jí ho dala i pochovat a říkám jí: „Vezměte si ho.“ Řekla, že hned v pondělí zajde na sociálku. A skutečně tam šla.

Jak jste se cítili, když od vás odcházelo vaše první pěstounské dítě?

Gabriela: Poprvé to bylo nejhorší. Dávala jsem ho babičce, o které jsem nakonec nebyla úplně přesvědčená, že je to pro něj to nejlepší, ale byla to jeho rodina. Strašně jsem plakala. Při předávání jsem nedokázala přes slzy říct ani jedno slovo. Neskutečně jsem ho milovala. On byl takový můj spojenec. Když žil u nás, musela jsem s ním chodit do vězení za jeho matkou, která ho chtěla vidět. Sociálka řekla, že tam musím, že má právo vidět svoje dítě. Byla jsem vždycky strašně vystresovaná. Stále jsem se sama sebe ptala, čím jsem si to zasloužila. Nebyla jsem na to připravená. Maxíček byl ale můj souzněnec, vždycky jsem mu řekla: My to spolu zvládneme, my jsme tým. 

Georgi, vy si vzpomenete na nějaký moment, který vás hodně zasáhl?

George: To bylo u Marušky. U miminka, které s vámi ještě nedokáže komunikovat, to není tak těžké, když od vás pak odchází. Maruška ale byla už větší, a když jsme se šli podívat do její nové pěstounské rodiny, kde dnes žije, tak mne to hodně zasáhlo. Vyšel jsem tehdy z jejich bytu, sešel pár schodů, musel jsem si sednout a začal jsem brečet. A říkal jsem si: „Oni nám ji opravdu vezmou.“ To bylo asi nejtěžší. Zatím.

Jana Plavec

Foto: Jana Plavec

Jan a Hana Martinkovi mají v pěstounské péči dva sourozence, doma s nimi vyrůstá ještě nejmladší biologická dcera. Kluci mají třetího sourozence, toho ale Martinkovým odmítl pražský magistrát do péče dát. Právě s umisťováním sourozeneckých skupin je problém, byť by pro děti bylo přínosem, aby vyrůstaly spolu – to by ale musela existovat lepší systémová podpora pěstounů. Poslanci, kteří letos odhlasovali zákaz kojeneckých ústavů od roku 2025, řekli, že velké sourozenecké skupiny a postižené děti budou i nadále moct zůstávat v ústavní péči, alespoň ale v menších centrech, nikoli ve velkých ústavech. 

Mělo by to být tak, že přechodní pěstouni mají dítě maximálně na rok. U vás jsou děti ale i delší dobu, třeba rok a půl. Jak to?

George: Někdy to trvá soudům, jindy se delší dobu hledá nová rodina. Samozřejmě ale platí, že čím rychleji je dítě ve své stálé rodině, tím lépe pro něj. Děti potřebují navázat vztah ideálně s jedním člověkem na dlouhou dobu. Práce v kojeneckém ústavu musí být náročná, to uznávám, když má jeden člověk na starosti třeba šest či osm dětí. I kdyby chtěli, tak jim tam ale nikdy nemohou dát to, co dítě potřebuje – lásku jednoho člověka, který k němu přijde vždycky, když zapláče. Děti z kojeňáků proto velmi často vůbec nepláčou – protože zjistily, že to nemá cenu. Jsem přesvědčený, že každé dítě má zcela sobecky právo na jednoho svého člověka, který se o něj postará. A je taky potřeba stále dokola opakovat, že být pěstounem je práce. Práce, která trvá dvacet čtyři hodin denně, je náročná a taky špatně placená. Spočítám schválně, kolik má Gabriela na hodinu (George vytahuje telefon a počítá). Gabuško, máš krásných 24 korun na hodinu.

Poslední dítě, o které se nyní staráte, je Verunka. Jaký je její příběh?

George: Verunka byla odebraná ze své biologické rodiny. Zasahovala tam policie, rodina měla problémy, matka brala drogy, otec pil a nežil s nimi. Pak umřel jejich dědeček, který zřejmě držel vše pohromadě, a všechno se rozpadlo. Když Verunku odebírali, byla zavšivená, špinavá, pokousaná od štěnic… 

Jaké to pro vás bylo, když jste předtím vždycky měli miminko rovnou z porodnice a teď holčičku, která už vše mnohem lépe vnímala, mohla o tom mluvit…

Gabriela: Byla zlatá. Stačilo ji umýt, rozčesat vlasy, koupila jsem jí nové oblečení a ona rozkvetla.

George: Byla jak Popelka.

Gabriela: Hned druhý den jsem ji vedla do školky…

Opravdu?

Gabriela: Ona tam hrozně chtěla. Byla to její jistota, protože její máma ji tam každý den vodila a nechávala až do doby, než se školka zavírala. Ve školce dostávala jídlo, měla tam zázemí, které doma neměla. Bylo to pro ni důležité místo, psycholožka mi to potvrdila, tak jsem ji tam odvedla a po obědě si ji brala domů. A ona plakala, že tam chce zůstat.

Jana Plavec

Foto: Jana Plavec

Stanislav a Jana Dvořákovi žijí se dvěma chlapci – jeden z nich je adoptovaný, druhý v pěstounské péči. Adoptovat si lze jen právně volné dítě, jehož biologičtí rodiče se vzdají svých rodičovských práv. Dětí jdoucích do adopce je méně než rodičů-žadatelů, na čekací listině tedy býváte dlouho, obzvláště pokud si kladete požadavky, jaké dítě chcete, respektive nechcete. Pěstouni si berou děti, jejichž biologičtí rodiče se svých práv nevzdali. V zákoně stojí, že mají právo se se svými dětmi vídat.

Už je u vás patnáct měsíců. Zmiňovali jste, že by měla žít se svým otcem.

Gabriela: Ano, sociálka dává šanci jejímu otci, který o ni má zájem. Jelikož měl problémy s alkoholem, musí chodit pravidelně na testy, že nepije, a taky na terapii. Zkoušeli jsme nějakou dobu střídavou péči. Verunka byla týden u nás a týden u svého otce, aby se ukázalo, zda se o ni dokáže postarat. On s ní nikdy nežil, nevychovával ji, je z Bulharska, neumí pořádně česky. Nedávno otec řekl, že mu toto střídání nevyhovuje, takže už k němu Verunka nechodí, do péče ji ale chce stále.

George: Z nás teď mluví strach, protože ji máme rádi. Kdyby se na to ale člověk podíval z pohledu sociálky, nezaujatě, bez detailní znalosti problému, tak to bude vlastně příběh se šťastným koncem. Sociální služby zareagovaly rychle v době, kdy měla rodina problém, dítě daly do náhradní rodiny a teď mu pomáhají vrátit se zpátky do původní rodiny. My samozřejmě přemýšlíme, zda to zvládne a jaký bude mít s problematickým otcem život. Je to klasické rodičovské myšlení, stejně jako u vašich biologických dětí. Ptáte se a strachujete, co vlastně s vaším dítětem bude dál.

A co Pepíček. Jaký byl jeho osud?

Gabriela: Ten byl skvělý. Když k nám přišel, byly mu tři dny. Jeho matka už měla pět dětí, byla bezdomovkyně.

Jana Plavec

Foto: Jana Plavec

Jan a Katka Juklíčkovi se starají o své dvě starší biologické děti a dvě mladší v pěstounské péči. U obou dětí, byť nebyly v ústavní péči dlouho, se projevují problémy spojené s tím, když vyrůstáte bez lásky. Už sedmdesát let se zkoumá, jak se na našich životech odrazí, když jako malí vyrosteme bez někoho blízkého. Není pochyb o tom, že to nikomu neprospívá a odráží se to i v dospělém životě. Lidé mají problém ovládat emoce či navazovat vztahy. 

Vídali jste se s jeho rodiči?

Gabriela: Ano, půl roku každý týden. Setkávali jsme se na sociálce. Rodiče byli špinaví, neumytí. Vždycky jsem šla před schůzkou do sekáče, koupila oblečení, oblékla do toho Pepíčka a pak oblečení po schůzce vyhodila. Nebyli to špatní lidé, snažili se, ale nakonec souhlasili s adopcí. Nyní je Pepíček v úžasné adoptivní rodině.

Vídáte se se všemi „svými dětmi“?

Gabriela: Ano, se všemi. Navzájem se navštěvujeme.

A jak to u vás vypadá, když žádné dítě nemáte?

Gabriela: Mezi dětmi mám vždycky volno. Když jsem například odevzdala Mařenku, kterou jsme měli osmnáct měsíců, tak mi pak dala sociálka měsíc „prázdnin“ a jeli jsme s Georgem na dovolenou. Když jsme se vrátili, měla jsem mít volno ještě týden, ale to už volala sociálka, že mají chlapečka v porodnici. Tak jsem kývla a jeli jsme si pro Pepíčka.

Můžete dítě odmítnout?

Gabriela: Můžeme, ale zatím jsem o tom nikdy neuvažovala. Možná kdyby bylo hodně nemocné a mělo prognózu jen pár měsíců života, tak bych váhala.

Ještě se zeptám, co na to říkají vaše děti, že s vámi žije vždycky na nějakou dobu ještě jeden člen rodiny.

Gabriela: Vždycky, když nějaké dítě odevzdáme, jdeme společně na večeři nebo jedeme někam na prodloužený víkend. Tam jim za to poděkujeme a zeptáme se jich, zda půjdeme do dalšího dítěte. Zatím řekly pokaždé ano.


Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • KLÁRA SVOBODOVÁ ALIAS PANÍ SPOCKOVÁ
    Předčasný porod, císařský řez, smrt dítěte, život s postižením. To všechno prožila Klára Svobodová – naše coverstar. Na svém blogu Spocklidem popisuje svůj život bez pozlátka. A tak jsme ji pro Heroine nafotili celou ve zlatě, zářící a svítící jako skutečnou hvězdu. Přesně tou totiž Klára podle nás je. Matka bojovnice, která se nevzdává. Z minusů dělá plusy a z hendikepů superschopnosti. Odkrývá tabu a ukazuje odvrácenou stranu mateřství. Inspiruje a dodává sílu. Mění svět kolem sebe. Je to Moje Heroine. Nahlédněte do jejího vesmíru.
  • CHTĚJÍ VIDĚT HVĚZDY A CÍTIT VÍTR
    Pít vodu ze studánky a bydlet ekologicky. Být svobodní. Naše příloha Sustainable tentokrát popisuje alternativní možnosti bydlení. Jaké to je žít v jurtě, domku na kolečkách anebo ve „slamáku“? Příběhy lidí, kteří se rozhodli žít jinak, blíž přírodě i sami sobě.
  • HLAS HEROINE
    Proč po nás gynekologové chtějí poplatky za registraci, i když je to nezákonné, a hlavně proč se je bojíme odmítnout? Proč by o ženském těle měli rozhodovat politici, když v případě mužských těl nikdo podobné nápady nemá? V naší názorové rubrice se dočtete i o tom, jak vychovávat děti v souladu s feministickými ideály a jak ochránit jejich (i naše) duševní zdraví v době, kdy covid vystřídala válka na Ukrajině. Ale nebojte, přinášíme i pozitivní zprávy!
  • VÁLEČNÁ REPORTÉRKA PETRA PROCHÁZKOVÁ
    Petra Procházková momentálně reportuje z války na Ukrajině. Mluvili jsme s ní ještě před odjezdem o tom, co zažívají ženy ve válkách, jaká je etika válečného zpravodajství i jak ve vyhrocených situacích zvládá své emoce. Dostalo se ale i na dilemata, která s sebou nese její vlastní mateřství. A jak se vlastně stalo, že psala diplomku o Čtyřlístku? Petra Procházková je Moje Heroine.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 9 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Denisa | 7. 12. 2021 20:31

Nemám slov, opravdový hrdinové. Musí to být nepředstavitelně náročné.

+17
Reagovat