Za Nelou Moravcovou. Připomínáme rozhovor s ženou, která se rvala se životem

PříběhRozhovorSexuální násilíTrauma
Barbora Postránecká
| 25. 4. 2022 | 2 komentáře | 53 434
Za Nelou Moravcovou. Připomínáme rozhovor s ženou, která se rvala se životem
Nela Moravcová (archiv)

Minulý rok se její příběh dostal do povědomí veřejnosti. Když Nela Moravcová vyhlásila sbírku na svůj bezbariérový byt, odvyprávěla přitom s velkou odvahou i to, jak se na vozík dostala. Dnes odpoledne rodina oznámila, že 22. dubna odešla z tohoto světa už napořád. Její otevřenost a statečnost inspirovala mnoho lidí a pomohla dalším obětem násilí. Připomínáme její příběh, jak ho pro Heroine odvyprávěla v loňském rozhovoru.

Nelu Moravcovou v jejím bytě brutálně napadl soused. Útok jako zázrakem přežila, dva roky poté se ale pokusila o sebevraždu. Skok ze čtvrtého patra ji zanechal s rozdrcenou pánví a nehybnýma nohama. Doktoři říkali, že nepřežije první operaci. Pak, že nepřežije druhou. Přežila jich nakonec všech sedmnáct. Taky jí řekli, že už nebude nikdy chodit. Nedávno ale získala naději, že nakonec možná chodit bude…

Letos v létě jsem Nelu slyšela mluvit v televizi a zaujaly mě dvě věci: po znásilnění prý nevyužila žádnou pomoc ve formě terapie a pak taky, že u nich doma bylo to, co se jí stalo, tabu. Zajímalo mne, proč. Nela souhlasila se setkáním, na němž jsme se nejprve domluvily na tykání. Pak mi Nela se sobě vlastní otevřeností odvyprávěla příběh jejích posledních čtyř let.

Časopis Heroine: S muži o mužích

Foto: Eliška Sky

Co je to vlastně mužnost? Čeho se dnes muži obávají a co je trápí? Protože rovnost a genderová spravedlnost se netýkají jen žen, dostala v novém čísle časopisu Heroine prostor „mužská témata“. A s nimi se na obálce objevil také muž – aktivista a umělec Lukáš Houdek. 

Když jsi byla v prosinci roku 2017 hospitalizovaná, řešil s tebou v nemocnici někdo tvůj psychický stav?

Nejdřív jsem byla na ARO, z toho asi čtyři dny v umělém spánku. Pak mě přeložili na ORL, protože jsem měla zlomenou jazylku a museli mi udělat tracheostomii. Následně mě přemístili na psychiatrické oddělení. Bylo to těsně před Vánoci. Mluvila jsem tam s doktorkou, která mě na psychiatrické oddělení přijímala, ale přišla mi vzdálená, neempatická. V nemocnici mi řekli, že když mi nebude dobře, mám si vzít xanax na úzkosti a taky mě varovali, že posttraumatický stresový syndrom může vést až ke smrti. V té době jsem si ale nedokázala představit, že bych něco takového udělala. Už dříve jsem měla psychické problémy, nikdy mě ale ani na vteřinu nenapadlo sáhnout si na život.

Co sis říkala, když mluvili o smrti?

Měla jsem pocit, že když jsem přežila znásilnění, už musím zvládnout všechno. Měla jsem pocit, že jsem silná. A rozhodla jsem se, že nebudu na Vánoce v nemocnici, kde je to dost depresivní, a šla domů.

Pamatuješ si na první dny doma?

Vím, že jsem si hned pustila Sněhuláka od Nesbo, kde chlap vraždí ženy a uřezává jim hlavy. A vůbec mi to nepřišlo divné. Máma z toho tehdy byla v šoku, jak se na to můžu dívat.

Dokážeš dnes vysvětlit, proč ti to nevadilo?

Vždycky jsem tíhla ke kriminálním filmům. A když se mi to tehdy dělo, říkala jsem si, že to je jak z nějakého filmu, že je to úplně zcestné.

Co jsi dělala pak?

Vcelku brzo jsem začala zase chodit do práce, dělám manažerku v modelingové agentuře. Připadalo mi, že trvá hrozně dlouho, než zmizí všechny ty monokly. Stačil mi pak vždycky jeden jediný pohled do zrcadla a přehrálo se mi všechno, co se tehdy stalo. Nakonec monokly zmizely, chvíli jsem si myslela, že to bude dobré, ale pak přišlo prudké zhoršení.

Co se stalo?

Už dřív jsem trpěla anorexií a tehdy jsem se k ní vrátila. To bylo někdy na jaře 2018. Anorexii jsem znala, byla to kontrola, kterou jsem potřebovala. V té době už jsem také trpěla flashbacky, což je typické pro posttraumatickou stresovou poruchu. Schovávala jsem se třeba pod postel nebo pod stůl, kdykoli někdo zazvonil na zvonek (soused, který ji znásilnil, tehdy u ní doma zazvonil na zvonek).

Nela Moravcová (archiv)

A anorexie?

Ta mě pohltila. V té době jsem začala chodit ke své psychiatričce, která mi předepisovala léky, podstatu věci se mnou ale neřešila. Měla jsem léky, po nichž jsem mohla zapomenout na všechno, jít spát, mít čistou hlavu. Brala jsem jich čím dál tím víc a pak už jsem si u doktorky i vymýšlela. Třeba, že jsem je někde ztratila, aby mi dala další. Pak mě čas od času hospitalizovali třeba na tři dny na akutní oddělení v nemocnici, když jsem si léků vzala hodně. To bylo na jaře 2019. Pak jsem se dostala i na oddělení závislostí. Tam sice byla terapie a skupiny, ale v té době jsem měla pocit, že to nepotřebuju, a podala jsem reverz.

Takže uběhly dva roky a s nikým si pořádně nemluvila o tom, co se ti stalo?

Ne, ani doma ani s kamarády. Nechtěla jsem tím nikoho zatěžovat, byť to moje okolí včetně kamarádů vědělo. Mluvit do hloubky jsem o tom ale nechtěla. Doma mi doteď říkají, že je to mrzí, ale že neví, co víc by mi k tomu řekli. A já jim to ani nemám za zlé. Největší úleva pro mě byla, když jsem se probrala v nemocnici (v roce 2017 – pozn. red) a zjistila, že to nebudu muset nikomu říkat, že to rodina ví od policie.

Co se dělo předtím, nevím

Jak si žila těsně předtím, než ses pokusila o sebevraždu?

Měla jsem dvě práce, do toho anorexii, trauma. Z práce mě pak vyhodili, což bylo pro mě velké osobní selhání. Asi jsem pak nevěděla kudy kam. Úplně si to ale nepamatuji. Nevím, co se dělo ty poslední týdny předtím, než jsem skočila, s kým jsem se viděla, co jsem dělala. To jsem pak zjišťovala zpětně až podle svého diáře. Vím, že jsem se tehdy vídala s nějakým klukem a on mi později řekl, že čekal, že se něco stane. To mě zarazilo.

Zarazilo tě, že něco nezkusil udělat?

Ano. Mámin přítel mi pak taky říkal, že jsem chodila jako zombie, nereagovala jsem na svět. Nechci ale nikomu nic vyčítat, protože nakonec to bylo jen moje rozhodnutí. Ale říkala, jsem si, že mohli něco zkusit, třeba nucenou hospitalizaci.

Co se stalo ten prosincový den roku 2019?

Měla jsem toho už dost a skočila jsem. Probrala jsem se na ARO, měla jsem v sobě spoustu trubiček a plicní ventilaci. Úplně jsem si rozdrtila pánev. Při první operaci, kterou jsem podstoupila, mi ji fixovali takovým hrozným strojem, zevním fixátorem. Doktor říkal, že nepřežiju první operaci, a pak že nepřežiju druhou. Přežila jsem všechno. Strávila jsem v nemocnici sedm měsíců, čekalo mě sedmnáct operací. Do toho pak začala ještě pandemie, takže za mnou nikdo nemohl. Byla to opravdová samota.

Ani tady se s tebou někdo nepokusil mluvit o tom, že by bylo dobré si s někým promluvit?

Ne, to jsem tam s nikým neřešila. Nebyla tam ani žádná pořádná fyzioterapie. Měla jsem naprosto zablokovaný krk, otlačené ucho, které krvácelo. Jak mi nepolohovali hlavu, začaly mi vypadávat vlasy. Ale důvod byl i ten, že jsem v sobě měla hodně antibiotik, po nichž taky vypadají vlasy. To vám na psychice moc nepřidá. Pak, když už jsem byla doma, starala se o mě máma a denní sestřička. Bylo to těžké, protože jsem ještě dlouhou dobu nemohla sedět, nemohla jsem ani pořádně hýbat rukama, protože jsem měla ztuhlé svaly, zkrácené šlachy.

Nela Moravcová (archiv)

Proč myslíš, že jsi po tom všem stále nezkusila terapii?

Na doporučení Ridiny Ahmed (zakladatelky projektu Moje tělo je moje – pozn. red.) jsem jednu terapeutku nedávno zkusila. Hodně jsem si s ní rozuměla, ale ona je hodně vytížená a bylo těžké se s ní zkoordinovat. Díky sbírce na Donio.cz se mi pak ozvala holka, teď už moje kamarádka, která prožila něco podobného, a ta mi doporučila terapii RTT, to bych chtěla zkusit. (RTT, zkratka Rapid Transformational Therapy, je speciální forma terapie kombinující hypnózu a další terapeutické metody, která byla vytvořená britskou terapeutkou Marisou Peer – pozn. red.)

Už nebudete nikdy chodit

Bylo pro tebe zveřejnění tvého příběhu včetně mnoha ošklivých detailů nějakou formou autoterapie?

To bylo. Ale to, co se stalo, jsem si srovnala hlavně tím, když jsem o tom začala psát knížku. Tehdy jsem ležela v nemocnici a už mě nebavilo koukat stále jen na televizi. Tam jsem si řekla, že musím začít být produktivní, za což může asi i anorexie. Ta po tobě stále chce, abys něco dělala. Dává ti za zlé, když jsi líná a k ničemu. A já vždycky měla v hlavě, co všechno musím. Teď knihu dodělávám.

Jak se ti psala?

Někdy těžce. Chtěla jsem zmapovat všechny cesty, jimiž jsem se vydala a které nakonec vedly k tomu skoku. Když už se rozhodneš skočit, není to volání o pomoc. To už je rozhodnutí, definitivní. Stále ale nevím, kdy nastal ten definitivní zlom, co byla ta poslední kapka, kdy jsem si řekla, že už mám dost, že už nechci.

Nela Moravcová (archiv)

Bylo něco, na co jsi během psaní naopak přišla?

Podívala jsem se na svoje negativní stránky, na svoje chyby. Měla jsem s lidmi tehdy komunikovat líp, s rodiči, kamarády, s přítelem. Byla jsem taky hodně manipulativní, což byla asi taky součást anorexie.

Cítila jsi někdy zlobu, že se to stalo zrovna tobě? Dávala sis to za vinu?

Ne, to ne. V tom mi hodně pomohla moje právnička, která mi od začátku opakovala, že si to nemám pokládat za vinu, že nebylo nic, co jsem mohla udělat jinak. Někdo se mě třeba ptal, proč jsem ty dveře otevřela. Já jsem ale neměla, proč je neotevřít.

Jak vznikl nápad se sbírkou, kterou jsi letos vyhlásila?

To napadlo přítele, když jsme řešili, že budeme potřebovat bezbariérový byt a kde na to vezmeme.

Jak moc jsi řešila, zda to chceš veřejně vyprávět?

Tehdy už jsem s tím byla hodně srovnaná. A taky jsem tím sdílením chtěla pomoct ostatním. Hodně kluků a holek mi pak psalo, že mají psychické problémy či že se jim stalo něco podobného. Napsala jsem svůj příběh i na instagramový profil @to.po.tom a svůj příběh o anorexii jsem odvyprávěla v Moje tělo je moje.

Nakonec ses taky rozhodla, že si z peněz se sbírky budeš platit rehabilitaci na soukromé neuro-rehabilitační klinice.

V nemocnici mi dávali hrozné prognózy: že nebudu nikdy chodit, že se mám smířit s vozíkem, že budeme posilovat už jen horní část těla. To jsem hodně obrečela. Když ale probíhala sbírka, napsala mi slečna z jedné z poboček soukromé kliniky Axon, že by mi ráda pomohla, a domluvila mi v Praze schůzku s jejich paní primářkou. Ta mi řekla, že podle ní bych mohla chodit do roka. Za měsíc intenzivní každodenní rehabilitace na klinice zaplatím sto tisíc, ale je to dobrá investice.

Teď to je měsíc, co na rehabilitace chodíš. Co už zvládneš?

Jsem už o trochu samostatnější. Dokážu sunout sama nohama a taky dokážu sama vlézt do postele. V noci se mi teď stále zdají sny, že běhám. Dokonce se mi zdá, že líp běhám, než chodím. A taky, že sjíždím kopce na lyžích. Žádné prognózy už nebudu brát vážně. Věřím, že jednou dojdu, kamkoli budu chtít.

Rozhovor byl na Heroine.cz poprvé publikován 26. listopadu 2021.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • PRVNÍ MUŽ NA TITULCE HEROINE Lukáš Houdek je muž mnoha talentů a zájmů. Aktivista, novinář, vedoucí projektu HateFree Culture, světoběžník i humanitární pracovník. Jako výrazného umělce, který dokáže svými projekty tnout do živého a naštvat spoustu lidí, ho představuje polský spisovatel Mariusz Szczygieł. „Mám takové pravidlo: nikdy nikomu neříkám, že má hrozné názory. Lidi neodsuzuju, nestavím je na pranýř. To totiž nikdy nefunguje,“ říká Lukáš Houdek. Prvním mužem na obálce Heroine nemohl být nikdo jiný!
  • ACH TI MUŽI! Nové číslo časopisu Heroine je tentokrát hodně o mužích a od mužů. Říká se, že přišli o své tradiční role a nové teď horko těžko hledají, což s sebou nese spoustu mrzutostí. A tak jsme si chtěli na onu pověstnou „mužskou krizi“ posvítit. Co to vůbec je? Kdo za ni může? A kde je svět ještě v pořádku? Dali jsme mužům možnost mluvit o tom, co je trápí a čeho se děsí.
  • LIBUŠE JARCOVJÁKOVÁ Její černobílé, často neostré, emotivní a obnažené snímky jdou na dřeň. Fotí už od šedesátých let, její tvorba byla ale téměř neznámá až do výstavy v Arles v roce 2019. Tu pak deník The Guardian vyhlásil nejlepší výstavou roku a z Jarcovjákové byla rázem světová senzace. S Marikou Pecháčkovou si v intimním rozhovoru povídala o bolesti nohou, o vztazích s muži i ženami, a hlavně o focení. „Já věděla, že to nikdo neuvidí, tak jsem byla absolutně bez cenzury. Pak se posunulo vnímání toho, co je přípustné pro svět umění. Miluju fotografickou chybu; když se objeví, vítám ji.“
  • BOŽÍ VODA Taky milujete přírodní nápoje jako kombucha, kvašené tibi limonády nebo domácí zázvorové pivo? Pak prostě nesmíte vynechat ani březovou mízu. Čepovaná přímo ze stromu chutná jako osvěžující, mírně nasládlá pramenitá voda. Když ale vyzrává v lahvích obohacená o trnky, višně, květy růží nebo třeba kopřivy, můžete se těšit na chuťový koncert. A prý má téměř zázračné účinky!

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 2 komentáře

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Michal | 28. 4. 2022 8:37

Nechci zlehčovat znásilnění, ale hlavní problém byl, že jí nedokázala včas pomoci psychiatrická a psychologická péče. Zemřela na následky pokusu o sebevraždu, o kterou se pokusila až 2 roky po činu, bojovala i s anorexii. Přesto se po pokusu o sebevraždu dokázala sebrat.
Proč jí nikdo nedokázal pomoci předtím !?
Byla v dlouhodobé psychiatrické péči, ale lékaři udělali to nejhorší, co mohli - medikací jen potlačili projevy duševních problémů, ale neléčili příčinu. Medikace je na místě jen v případě akutních stavů ohrožujících život, ale pak musí nastoupit psychoterapie...
Je dobře, že se mluví o tom, co se stalo - pokud by to v naší psychiatrické a psychologické péči způsobilo změnu k lepšímu, pak by její smrt aspoň nebyla zbytečná...

+6
Reagovat