Kněz ji roky nutil k sexu. Policie řekla, že to bylo její svobodné rozhodnutí
Dvanáct let ji zneužíval na faře i na mnoha dalších místech, dvakrát se kvůli tomu pokusila o sebevraždu. Policie si s případem nevěděla rady – obvinění nakonec žádné nevznesla. Později se sice ukázalo, že to byla chyba, přesto ale případ spadl pod stůl. Nyní ovšem leží na jiném stole – konkrétně u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Poslal ho tam právní zástupce ženy Daniel Bartoň, který zastupuje také řadu dalších obětí sexuálního zneužívání v církvi i mimo ni.
„Co myslíte, je pětiletá promlčecí doba přiměřená u dvanáct let trvajícího sexuálního zneužívání knězem, které vedlo k invaliditě oběti? Někteří vrcholní čeští soudci si zřejmě myslí, že ano. A to i při konfrontaci s následujícím případem.“
Tak začíná facebookový příspěvek advokáta a odborného asistenta na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy Daniela Bartoně z ledna tohoto roku. Tehdy upozornil na případ, který řeší poslední dva roky. Shrnuje ho následovně:
Klientka byla od svých 17 do 30 let sexuálně zneužívána knězem, který ji pokřtil, duchovně vedl a zpovídal. Plně mu důvěřovala a svěřovala se mu se svými niternými pocity i traumaty. Včetně toho, že ji sexuálně napadl příbuzný nebo že byla bita a šikanována.
Poté, co kněz vyvrcholil, vytáhl kapesník, kterým nejprve otřel ejakulát a následně i její slzy. Donutil ji odpřisáhnout, že to nikdy nikomu neřekne. Pak odemkl dveře a pustil ji domů.
K prvnímu sexuálnímu útoku došlo, když byli sami na faře. On zamkl dveře, chytil ji za ruku, vyhrnul jí triko, sahal jí na prsa, povolil si kalhoty, položil její ruku na své přirození a uspokojoval se. Klientka zamrzla. Nebyla schopna mluvit a nevěděla, co má dělat. Věděla, že v okolí nebyl nikdo, koho by mohla přivolat na pomoc. Poté, co kněz vyvrcholil, vytáhl kapesník, kterým nejprve otřel ejakulát a následně i její slzy. Donutil ji odpřisáhnout, že to nikdy nikomu neřekne. Pak odemkl dveře a pustil ji domů.
Podobné útoky se opakovaly, když na faře nikdo jiný nebyl. Kněz ji soustavně upozorňoval, že kdyby o tom někomu řekla, nikdo jí neuvěří, protože on je známý a důvěryhodný. Zároveň ji citově vydíral tím, že jí dával různé dárky (nechtěla je) a podporoval její rodinu, která na tom v té době nebyla finančně dobře.
Posléze kněz přemluvil klientčinu matku, aby ji nechala na faře přespat. Klientka se tomu bránila, protože měla strach, co by se mohlo stát. Když šla spát do hostinského pokoje, zamkla za sebou dveře. Kněz však musel mít druhý klíč, protože ji okolo druhé hodiny ranní vzbudilo odemčení dveří. Kněz rychle vstoupil a dal jí svou ruku přes ústa, aby jí znemožnil vykřiknout. Mezitím, co ho prosila, aby jí neubližoval, sundal z ní deku a oblečení. Začal ji líbat a ona začala plakat. Chvíli jí cucal bradavky a hrál si na mimino.
Vzal kapesník a přikázal jí, aby si ho držela na puse, aby nebylo nic slyšet. (…) Poté, co ji kapesníkem otřel, ji nahou donutil kleknout si vedle něho a modlit se, aby jí to Bůh odpustil. Tento scénář se pak v nepravidelných intervalech opakoval, navzdory tomu, že mu výslovně říkala, že to nechce.
Pohled církve
Římskokatolická církev se v návaznosti na české trestní řízení případem dotyčného kněze zabývala. Vatikánská Kongregace pro nauku víry se však rozhodla v daném případě nezrušit promlčení a nezahájit trestní proces. Doporučila nicméně příslušnému biskupovi vydat trestní příkaz. Biskup danému knězi následně trestním příkazem zakázal mimosvátostné duchovní vedení dětí, mládeže a žen.
Když právní zástupci oběti biskupa požádali o rozšíření zákazu i na svátost smíření (zpověď), informování věřících o existenci zákazu a o přečtení prohlášení oběti o dopadech činu na její život pachateli, biskup prostřednictvím svého právního zástupce odmítl veškeré nároky (včetně duchovních), neboť světské soudy údajně kněze shledaly nevinným (byť žádný trestní soud neproběhl).
Zároveň právní zástupce biskupa doporučil církevní právničce, aby své klientce v případě úvah o sebevraždě připomněla páté přikázání Mojžíšovo (tj. nezabiješ).
Kněz klientku pronásledoval, přestože odešla za studii a prací jinam. Vždy si dokázal najít záminku pro to, aby se k ní dostal a mohl se na ní sexuálně uspokojit. Klientka s ním sex mít nikdy nechtěla. Přála si zmizet z jeho dosahu, ale nedařilo se jí to. V bezvýchodnosti své situace se dvakrát pokusila o sebevraždu.
Jak jste se k výše popsanému případu dostal?
Žena chodila na terapii a terapeut jí řekl, že by stálo za to, s někým zkonzultovat, jestli by ve věci nebylo ještě možné něco právně udělat. K případu jsem se ale dostal hodně pozdě, policie už věc prověřila a odložila. Oběť, jak je typické, neměla dlouhou dobu sílu o tom někomu říct. To se změnilo, když se podruhé pokusila o sebevraždu a svěřila se své sestře. Ta to šla nahlásit na policii.
Když to policie začala řešit, psal se rok 2015. Jak se k tomu tehdy stavěli?
Policie si s tím moc nevěděla rady. Postupně to třikrát odložili. Na začátku oběť ani neměla právního zástupce (zmocněnce, na kterého má zdarma nárok), toho jí ustanovili až v průběhu vyšetřování.
Tři roky po odložení věci jste se objevil vy.
Ano a zhrozil jsem se, co tam policie udělala, respektive neudělala. Podal jsem podnět na Městské státní zastupitelství v Praze, aby zkontrolovalo, zda byl postup státního zastupitelství a policie v pořádku. Sepsal jsem, co všechno měli udělat, ale neudělali. Místo toho, aby se zaměřili na (ne)souhlas oběti a komplexně posoudili jednání podezřelého, tak stále jen řešili, zda to mohlo být znásilnění, nebo spíše sexuální nátlak. Nakonec usoudili, že ani jedno, a s tím případ uzavřeli, aniž by zahájili trestní stíhání.
Jaký je rozdíl mezi znásilněním a sexuálním nátlakem?
Znásilnění je možné spáchat dvěma způsoby: buď donucením, anebo zneužitím bezbrannosti. Pokud jde o donucení, musí pachatel použít násilí nebo pohrozit násilím nebo jinou těžkou újmou. Bezbrannost může znamenat, že se sexuální zneužití odehraje například ve chvíli, kdy je oběť hodně opilá, spí nebo má třeba psychickou poruchu.
Měly by se zpřísnit tresty pro pachatele sexuálního násilí?
Sexuální nátlak jako trestný čin se objevil v zákoně až v roce 2010. A opět tu jsou dva typy nátlaku. Jeden je, že pachatel donutí oběť k nějakému nekontaktnímu sexuálnímu jednání, například aby se před ním oběť svlékala nebo masturbovala. U druhého pachatel k dosažení sexu zneužije svého postavení, typicky když je v mocenské pozici, tedy například trenér, kněz, učitel, vychovatel, …
Daniel Bartoň
Na Právnické fakultě Univerzity Karlovy absolvoval obory právo a právní věda, veřejné právo a evropské právo, na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy obor teologie křesťanských tradic a na University of Cambridge mezinárodní právo. V současnosti působí jako samostatný advokát v Praze a jako odborný asistent na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Ve své advokátní i akademické praxi se zaměřuje na náboženskou svobodu, lidská práva, pomoc obětem trestné činnosti a právo duševního vlastnictví. Je výpomocným kazatelem Českobratrské církve evangelické.
Pomohlo toto rozšíření nějak obětem sexuálního násilí?
Teoreticky ano, protože je možné stíhat pachatele v mocenské pozici, kteří dříve unikali odpovědnosti. V praxi zatím nicméně dochází ke stíhání pouze desítek takových případů ročně. Navíc v důsledku neostré hranice mezi jednotlivými sexuálními delikty policisté, advokáti, soudci a státní zástupci od roku 2010 věnují zbytečně obrovské množství času tomu, že se snaží rozlišit, pod který trestný čin inkriminované jednání podřadit.
Osm až patnáct let, než to řeknou
Jak se mění délka promlčení v závislosti na trestném činu sexuálního zneužití?
Deset let je to u základních skutkových podstat znásilnění a pohlavního zneužití nebo u sexuálního nátlaku spáchaného na dítěti. Patnáct let je to v případě, pokud je znásilnění spáchané souloží, pokud je znásilněno dítě nebo pokud u oběti dojde k těžké újmě na zdraví. Pokud ale jednání, které vede k těžké újmě na zdraví, policie kvalifikuje „jen“ jako sexuální nátlak, je promlčecí doba pět let. Alespoň tak to v uplynulých letech viděl Nejvyšší soud i Ústavní soud.
Předpokládám ale, že oběti tak brzo obvykle nechodí.
Nechodí. Z různých viktimologických studií víme, že oběť, na které je spácháno sexuální násilí, není dlouho vůbec schopná o tom, co se jí stalo, komukoli říct. Průměrná doba, než se někomu dokáže poprvé svěřit, je osm až patnáct let.
Navíc je náročné nahlásit někoho, koho znám.
Ano. Většina sexuálních deliktů probíhá mezi lidmi, kteří se znají, a pachatel oběť často manipuluje. Tvrdí například, že to, co dělá, je pro oběť dobré, že pro ni chce jen to nejlepší a ona to zatím není schopná docenit. Je to podobné jako u domácího násilí. Tvrdit proto, že případy sexuálního nátlaku mají menší dopad na oběť, jsou méně závažné, mi přijde úplně mimo.
Neměla tam chodit
Vrátím se k případu, s nímž jsme rozhovor otevřeli. Co se dělo, když jste se toho ujal?
Snažil jsem se dosáhnout obnovení vyšetřování, aby bylo možné říct, zda se kněz dopustil trestného činu, nebo nikoli. Státní zastupitelství ale řeklo, že znásilnění to nebylo. Nátlak by to sice podle nich být mohl, ale zároveň řekli, že už uběhlo těch pět let, a je to tudíž promlčené. Stručně řečeno, státní zástupce shledal, že policie sice pochybila, ale řešit se to už nebude.
Co bylo dál, když jste se dozvěděli, že případ nebude znovu otevřen?
Pro moji klientku bylo jistým zadostiučiněním, že státní zastupitelství řeklo, že tam bylo dost důkazů pro to, aby to policie neshodila ze stolu. Ale bylo pro ni těžké přijmout, že se věc nedostane k soudu, aby jednou provždy rozhodl, jak se věci staly. Podali jsme proto ústavní stížnost. Ústavní soud naši stížnost odmítl, tak jsme se obrátili na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku.
Na co si ve Štrasburku stěžujete?
Vycházíme z toho, že podle Evropské úmluvy o lidských právech má ČR povinnost kriminalizovat nekonsenzuální sexuální akty a má povinnost se při jejich vyšetřování zaměřit na otázku souhlasu. Ale policie i státní zastupitelství místo toho, aby se věnovaly souhlasu oběti se sexuálním jednáním, vycházely z úvahy, že žena raději strpěla sexuální obtěžování, s tím, že bude preferovat hmotné a finanční zajištění své a své rodiny. Bylo to podle nich její dobrovolné rozhodnutí. Nevyhodnotily řádně, že ji kněz opakovaně držel násilím a že jí vyhrožoval, že přestane podporovat její rodinu, že ona nebude moct dál studovat a že zničí její pověst v církvi.
Co by se v případě, že ve Štrasburku uspějete, mohlo změnit?
Štrasburský soud může pojmenovat pochybení českých orgánů a může pod pohrůžkou sankcí motivovat český stát k tomu, aby správně nastavil právní normy a aby je správně aplikoval. Pak je tady ještě možnost, že klientce přiznají finanční satisfakci, kterou jí bude muset český stát zaplatit.
Bezplatná pomoc jen pro někoho
Říkal jste, že vám vadí, že se až přespříliš řeší, zda jde o znásilnění, či nátlak. Co dalšího by se podle vás mělo ještě změnit?
Určitě by se mělo víc řešit, zda byl projeven souhlas, nebo ne, a za jakých okolností. Neměla by se taky brát v potaz míra toho, jak se oběť bránila nebo jak si nezávislý pozorovatel myslí, že by v dané situaci oběť měla reagovat. Při znásilnění se často řeší intenzita obrany oběti, přitom se však stává, že oběť zamrzne a bránit se nedokáže.
Jak je to s nárokem obětí na právní zastoupení hrazené státem?
Automaticky mají právní zastoupení hrazené státem děti, které se staly obětí trestného činu. Od loňského července totéž platí i pro oběti znásilnění a domácího násilí. Ve většině případů by na bezplatnou právní pomoc měly mít nárok i oběti dalších sexuálních deliktů. Ministerstvo spravedlnosti má registr poskytovatelů právní pomoci, kde si oběť může advokáta vybrat. Jako zmocněnec oběti s ní chodím na policii nebo k soudu. Následně musím požádat stát o to, aby mi moji práci stát proplatil.
To zní, že ne vždycky dostanete zaplaceno?
Většinou odměnu od státu zaplacenou dostanu, i když zpravidla ne v celé požadované výši. Obecně se dá říct, že u dětských obětí, obětí znásilnění a obětí domácího násilí je větší pravděpodobnost, že odměnu získám, než u obětí jiných sexuálních deliktů.
To nezní jako práce, kterou by advokáti mohli dělat na plný úvazek.
Je pravda, že nás není mnoho, kteří bychom se na tuto oblast specializovali. Navíc odměna od státu často neodpovídá tomu, kolik času reálně s případem strávíme. Živit se tím každopádně nedá, což je z hlediska systému špatně. Pokud má být obětem nabídnuta kvalitní pomoc, měli by tady být lidé, kteří se na to specializují, a měli by se tím dokázat uživit. Ne že to mají jako bokovku nebo jako veřejně prospěšnou činnost, kterou financují z jiných zdrojů.
Aktuální číslo
- Swap - nový životní styl, pro který je podstatné nacházet radost jinde než v nezřízené spotřebě.
- Co by ženy měly dělat, pokud by chtěly mít v důchodu stejně peněz jako muži?
- Ani umělá inteligence není objektivní a nestranná. Proč má AI předsudky?
- Náš feel good speciál jsme tentokrát věnovali chůzi. Jak to udělat, aby nás po dlouhém výšlapu nebolely nohy ani duše?
- K ročnímu předplatnému balíček pečujících krémů od L'Occitane zdarma
