Postižení, které není vidět. „Nedoslýchavost mi přinesla spoustu trapasů i radostí“
O postižení sluchu se moc nemluví. Možná proto, že je na rozdíl od zrakových nebo fyzických handicapů takové trapné: na nedoslýchavého se musí mluvit pomalu a zřetelně, a stejně se pořád ptá: „Cože?“ Nevidomého nebo nechodícího politujeme, musí to mít těžké. Ale nedoslýchavý? Ten to přece dělá těžké akorát svému okolí. O životě se sluchovým postižením píše Ada Bartlová i na základě vlastních zkušeností.
Když se řekne „postižený člověk“, většině z nás se jako první vybaví osoba na vozíku, sportovec s protézou nebo autistické dítě. Ti se nejčastěji objevují v médiích, pořádají se pro ně dobročinné akce a sbírky. S nevidomými se moc nesetkáváme, i když připomínky jejich existence jsou všude kolem nás: hmatné pásy na chodníku, cedulky s Braillovým písmem na zastávkách MHD a nápisy vytlačené na krabičkách s léky. Neslyšící a nedoslýchaví nejsou vidět vůbec.
Se sluchovou vadou mám osobní zkušenost. Žiju s ní nějakých čtyřicet let a přinesla mi spoustu starostí, trapasů i radostí. (Ano, i radostí, z nichž největší je bezesporu schopnost vyspat se dorůžova bez ohledu na okolní rámus.) Protože se z nedoslýchavosti pomalu stává civilizační choroba, bude nás stále víc. A nemá smysl dělat z problému na úrovni špatného zraku nějaké výjimečné drama.
Když slyšíte slaběji a zkresleně
Některá sluchové vady vznikají už před narozením (může být způsobena špatně vyvinutým středním nebo vnitřním uchem, sluchová vada může být součástí genetické poruchy), většina ale až během života, a to od raného dětství až do seniorského věku. Sluch je velmi křehký. Nebezpečí pro něj představuje přidušení při porodu, úrazy hlavy, záněty mozkových blan nebo středního ucha, ototoxické léky a v neposlední řadě vystavení silnému hluku. Práce v hlučném prostředí nebo hlasité koncerty mohou být pro sluch stejnou hrozbou jako příliš hlasitá hudba, kterou si pouštíme do sluchátek. Byť ze začátku je poškození nenápadné a nedetekovatelné.
Já jsem ke své nedoslýchavosti přišla zhruba ve věku tří let. Přesnou příčinu neznám, s nejvyšší pravděpodobností to ale zavinily vysoké dávky antibiotik, které obsahovaly takzvaně ototoxické látky, což jsou látky poškozující sluch. A mně nejspíš poškodily vláskové buňky ve vnitřním uchu. Má vada je percepční, trvalá, neléčitelná a na úrovni praktické hluchoty. Specifikem vad ve vnitřním uchu je rozdílné poškození na jednotlivých frekvencích; můžete si to představit jako špatně nastavený ekvalizér na audiopřehrávači. Znamená to, že slyšíte nejen slaběji, ale také zkresleně, a proto hůř rozumíte i tomu, co vám někdo říká dostatečně nahlas.
Sluchové postižení v číslech
Podle statistiky Světové zdravotnické organizace má přibližně 430 milionů lidí na celém světě nějakou sluchovou vadu, která je omezuje v běžném životě (za takovou vadu se pokládá ztráta více než 35 decibelů na lépe slyšícím uchu). V České republice nejsou přesné statistiky dostupné, odhaduje se však, že je u nás 450 až 500 tisíc osob s omezující sluchovou vadou, z toho je přibližně deset tisíc neslyšících, kteří komunikují ve znakovém jazyce.
Ztráta sluchu ve stáří, kdy ve vysokém věku mohou začít odumírat vláskové buňky ve vnitřním uchu, a ztráty způsobené hlukem, které se objevují u lidí pracujících v hlučných provozech nebo jinak pravidelně vystavených hluku, jsou také percepční vady. Postižené jsou obvykle hlavně vyšší frekvence. Jak vada postupuje, zasahuje stále víc do řečového spektra a postižený přestává rozumět. Zvlášť starší lidé se za to často stydí a popírají to; sedí před řvoucí televizí a tvrdohlavě trvají na tom, že jejich sluch je v naprostém pořádku. Nelze se jim ale moc divit, s nedoslýchavostí je spojené určité stigma. Nikdo nechce být „protivný nahluchlý dědek“.
Trychtýřek, nebo rohlíček?
První sluchadla pro nedoslýchavé se nejspíš používala už ve starověku a měla podobu různých trychtýřů, které zachycovaly a lehce zesilovaly zvuk. První elektrické sluchadlo vzniklo v roce 1898, v době Edisona, Bella a dalších velkých vynálezců. Nebylo příliš praktické ani kvalitní, ale byl to první krok. Velkým skokem byla tranzistorová sluchadla, používala se od padesátých let, měla podobu krabičky s vestavěným mikrofonem a nosila se zavěšená na krku. Tento typ se celkem běžně používal ještě v době, kdy pro mě rodiče sháněli první sluchadla, a kdyby tomu shánění nevěnovali opravdu hodně úsilí, nejspíš bych také chodila do školy se škatulkou na krku.
Socialistické centrální plánování nebylo schopné zajistit dostatečný počet moderních sluchadel pro všechny, kteří je potřebovali, a československá výroba technologicky zaostávala – sluchadla byla nejen nedostatková, ale i nekvalitní a poruchová. Závěsná sluchadla, která mají podobu malého „rohlíčku“ zavěšeného za ušním boltcem, se u nás začala vyrábět až v roce 1983, ve světě se přitom tou dobou vyráběla už téměř dvacet let. V roce 1984 bylo v Československu přiděleno 2428 kusů těchto závěsných sluchadel a dvě z nich jsem dostala já. Mimochodem, celkově se toho roku přidělilo 7916 sluchadel všeho druhu, převážně krabičkových, přitom jich podle odhadů bylo potřeba tak dvacet pět tisíc, uvádí Jaroslav Hrubý v knize Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu (1998).
Dnes je výběr sluchadel bohatý, k dispozici jsou miniaturní modely s Bluetooth připojením, které lze ovládat mobilním telefonem a pořídit si k nim bohaté příslušenství pro usnadnění telefonování nebo poslechu televize.
Problémem je cena – špičková sluchadla jsou drahá. Kdo chce pro sebe nebo své dítě to nejlepší, musí počítat s vysokou částkou – padesát i víc tisíc za pár. Zdravotní pojišťovna přispívá na nákup sluchadel jednou za pět let, a to deset tisíc (dětem do 18 let věku) nebo sedm tisíc korun (dospělým). Jestliže lékař předepíše sluchadla na obě uši, dostanete od pojišťovny dvojnásobek. Všechny značky, které u nás prodávají sluchadla, mají v nabídce i levnější modely, které se do této částky vejdou nebo ji jen lehce přesahují. Nemají sice tak dobrou výbavu jako vyšší modely, ale je to lepší než být vyloučený z veškeré komunikace.
O neslyšících bez urážky
Označení hluchý vnímají někteří neslyšící jako pejorativní, je tedy jistější zůstat u termínu „neslyšící“. Výraz hluchoněmý je archaický a urážlivý – neslyšící nejsou němí, jen se dorozumívají jinak než hlasem.
Někteří nedoslýchaví se nošení sluchadel brání. Buď se za ně stydí, nebo je jim zvuk nepříjemný, protože jsou sluchadla špatně nastavená. Miniaturní sluchadla ale prakticky nejsou vidět, navíc se dají schovat pod vlasy nebo pokrývku hlavy. A nastavení musí provádět odborník na základě audiogramu a skoro vždycky je potřeba opakovaně doladit detaily. Já si bez těch svých neumím představit život. Nemohla bych bez nich chodit ven s přáteli, telefonovat, poslouchat hudbu, pracovat, jednat s úřady. Nedomluvila bych se ani s vlastní rodinou.
Pravidla komunikace s nedoslýchavým
„Slepota odděluje od věcí, hluchota od lidí,“ řekla Helen Kellerová, hluchoslepá spisovatelka a slavná osobnost první poloviny 20. století. Pro nedoslýchavého člověka je nejhorší sociální vyloučení. Když špatně slyšíte nebo rozumíte, je pro vás nejsnadnější komunikace s jedním člověkem, nanejvýš v malé skupince, kde vidíte všem do obličeje, a stíháte je tak sledovat. Téměř všichni nedoslýchaví odezírají, protože jedině kombinace sluchových a zrakových vjemů jim umožňuje porozumět.
Jak komunikovat s člověkem se sluchovým postižením
Ať už máte nedoslýchavého přímo v rodině, nebo se s ním někde setkáte, můžete mu výrazně usnadnit komunikaci dodržováním několika jednoduchých pravidel.
Buďte na světle. Potřebujeme odezírat. Jdete-li do kavárny, sedněte si proti oknu. Čtete-li nedoslýchavému dítěti pohádku, osvětlete si obličej lampičkou. A jestliže sami neslyšíte a potřebujete odezírat, nebojte se o to říct. Když potkám na ulici kamarádku a dáme se do řeči, otočím si ji na světlo, u zubařky zase poprosím, aby si při vysvětlování zákroku sundala roušku.
Řekněte to jinak. Když se zeptáme dvakrát, a pořád nerozumíme, řekněte to jinými slovy. Zvlášť u percepčních vad je obvyklé, že jsou některá slova kvůli své frekvenční skladbě zcela nesrozumitelná. Dvojnásob to platí po telefonu.
Mluvte normálně. Nekřičte, nesnažte se výrazně artikulovat. Jen pokud máte sklony mluvit rychle, mluvte pomaleji; jestli mluvíte spíš tiše, mluvte o něco hlasitěji. Jestli si nejste jistí, zeptejte se nedoslýchavého, jak mu můžete porozumění usnadnit.
Mluvte přímo na nás – ne otočení zády, ne z vedlejšího pokoje. Když na nedoslýchavého zavoláte z kuchyně, jestli chce čtyři knedlíky, nebo pět, je to úplně stejné, jako byste zavolali: „Pojď sem, chci ti něco říct.“ Z vlastní zkušenosti můžu říct, že když to i přes naše upozorňování budete dělat dál, příště už budeme raději předstírat, že jsme neslyšeli vůbec nic.
Nezačínejte důležitou informací. Znáte ten pocit, když zvednete telefon a druhá strana rychle vychrlí své jméno, takže ho nemáte šanci zachytit? Když oslovíte nedoslýchavého, neříkejte mu nic důležitého, dokud se na vás nebude plně soustředit. Nejlepší je oslovit jménem nebo nějakým neutrálním slovem a počkat, až se na vás podívá a naznačí, že můžete spustit.
„Jsem hluchej, ne blbej,“ zaslechla jsem na jednom setkání sluchově postižených. „Neslyším“ totiž někdy na první pohled vypadá stejně jako „nechápu“; a to doslova, protože zpracování všech potřebných informací v mozku trvá déle než v případě čistě sluchového vjemu. Přičtěte si k tomu neochotu mnoha nedoslýchavých neustále se ptát, co jste říkali, a výsledek je, že na vás několik sekund zdánlivě nechápavě koukáme a čekáme, až se nám to v mozku spojí dohromady. Je to stejné, jako když si nevidomý něco ohmatává – nebo jako když se snažíte domluvit jazykem, který ještě tak úplně neovládáte.
Foto: Shutterstock
Komunikace s člověkem, který je nově nedoslýchavý, například s prarodičem, kterému se zhoršil sluch, je o něco obtížnější, protože sám nedoslýchavý ještě nemá úplně vypozorované své potřeby. Navíc ho může pronásledovat nervozita a stud. Při komunikaci eliminujte všechny rušivé prvky, jako je hrající televize nebo rámus zvenku. Je-li jedno ucho lepší než druhé, mluvte z té strany, na které slyší lépe. Sdělte téma konverzace („Potřebuji s tebou probrat tu návštěvu u lékaře.“) a neměňte ho bez upozornění; nedoslýchavý si tak lépe zvládne domyslet to, čemu špatně rozuměl. A důležité věci si nechte raději zopakovat, my totiž občas něco odkýváme, jen abychom už měli pokoj, a přitom nevíme, která bije.
A když už jsme u toho, na nedoslýchavého můžete narazit kdekoli: někoho oslovíte a on nereaguje, s někým mluvíte a on vás opakovaně přerušuje, abyste něco zopakovali, nebo vám – i to se stane – málem skočí pod auto, protože se zrovna díval na druhou stranu a neslyšel vás přijíždět. Než na někoho rozzlobeně křiknete „Jsi snad hluchej, ty pitomče“, zamyslete se – on totiž opravdu může hůř slyšet a nedělá to proto, aby vás naštval. Mějte prosím trpělivost a empatii, lidem s komunikačním handicapem se hned bude lépe žít.
Slyšíte dobře? A víte to jistě?
- Orientační sluchová zkouška se provádí v rámci pravidelného preventivního vyšetření u praktického lékaře a probíhá podobně jako zkouška zraku – jen místo luštění písmenek posloucháte, co vám lékař z určité vzdálenosti říká. U malých dětí se používají zvukové hračky. Při podezření na zhoršení sluchu vám lékař doporučí návštěvu ORL nebo audiocentra, kde vás nejprve čeká obyčejná prohlídka zvukovodů (někdy je příčina v nahromadění ušního mazu, který stačí jednoduše vyčistit).
- Tympanometrie je rychlé vyšetření středního ucha, které odhalí poruchy typu zánětu, perforace bubínku nebo poškození středoušních kůstek. Tónová audiometrie je nejčastěji používané vyšetření, při kterém vám audiolog pouští do sluchátek různě vysoké tóny a vy dáváte signál, zda je slyšíte, nebo ne.
- Z audiogramu lze celkem přesně vyčíst typ i stupeň sluchové vady, a pokud si budete chtít pořídit naslouchadla, podle audiogramu vám je nastaví přesně na míru. U malých dětí, které ještě nedokážou spolupracovat, se používají metody jako vyšetření otoakustických emisí nebo objektivní audiometrie. Všechna tato vyšetření jsou nebolestivá.
- Rychlý online test sluchu si můžete udělat např. na stránkách Widexu. Nemůže v žádném případě nahradit odborné vyšetření, ale jako orientační test poslouží.
Aktuální číslo
- Kulturní války režisérky Barbary Herz
- Může být matka dobrý „vědec“?
- Jak vychovat odolné děti
- Rodičovská půl na půl
