Nebuď blbá a jdi na prohlídku. Před 10 lety zemřela Lucie Bittalová, tvář kampaně Měsíc raka a má kamarádka

Dnes je to přesně deset let, kdy v sedmadvaceti letech zemřela Lucie Bittalová – aktivistka, jedna z vůdčích postav vládní kampaně HateFree Culture a tvář kampaně Měsíc raka. Už jen napsat tuhle větu mi trvalo několik týdnů. Odkládal jsem to. Protože říct nahlas, že tu Lucka už deset let není, je pro mě jako otevřít Pandořinu skříňku. Lucka byla má kolegyně, s níž jsme v roce 2013 začali HateFree vymýšlet, brzy se z ní stala i jedna z mých nejbližších přítelkyň, má nepokrevní mladší sestra. 

Dodnes jsem její odchod nezpracoval. Nedává to totiž vůbec smysl. Když mi její mamka Alena po její smrti darovala na památku růžové pouzdro na mobil, které Lucka sama háčkovala, uložil jsem ho na dno komody. Jsem vděčný, že ho mám. Ale pokaždé, když jsem se v posledních letech stěhoval, a při skládání mých početných krámů do banánových krabic na tuto relikvii narazil, zastavil se mi dech. Rychle jsem ho schoval na dno krabice a při vykládání harampádí v novém domově jsem ho zase uložil na dno některé ze skříní. Nyní jsem tu odvahu konečně sebral, protože věřím, že Lucka s pohledem na mou patetičnost jistě někde mlátí hlavou do zdi.

Lucka pocházela z dělnické rodiny, vyrůstala v Bohumíně. Vždy o sobě mluvila jako o černé ovci rodiny, která mezi příbuzné ani bohumínskou společnost moc nezapadala. Po dobu svého dospívání se dost hledala, až skončila mezi neonacisty. „V 16 letech jsem se začala kamarádit s holkou, která pracovala jako barmanka v náckovském baru. Prožívala jsem tehdy těžké období, táta onemocněl schizofrenií, rodiče se rozvedli, brácha to všechno vyřešil tím, že se předávkoval práškama. Zůstala jsem bydlet s mámou a ségrou, se kterýma jsme se hodně hádaly, peněz bylo tak akorát na jídlo. Bezútěšná situace, kterou člověk v pubertě obvykle řeší tím, že se moc nevyskytuje doma,” napsala v roce 2014 sama o sobě jako jeden z prvních textů na webu HateFree Culture.