Revoluce v módě. Začni tím, co si nekoupíš

77 470 | Ada Bartlová | 8. 4. 2019 | 6 komentářů | Udržitelnost

Rychlospotřební móda, tzv. fast fashion, se poslední dobou roztočila do rekordních obrátek. Zvykem nakupovat jen tak pro radost jsme způsobili narůstající ekologickou katastrofu. Co může běžný spotřebitel udělat, aby k tomu přinejmenším nepřispíval?

Jestli chodíte do fast fashion obchodů, ať už kamenných nebo elektronických, těžko můžete přehlédnout jednu z jejich hlavních charakteristik – nezměrnou nabídku zboží. Kamenné pobočky mívají obvykle velkou prodejní plochu, a přesto jsou doslova přecpané oblečením.  

E-shopy běžně vystavují tisíce položek. V dámském oddělení elektronického obchodu H&M je právě teď 5621 druhů oděvů, na Asos.com je to 7184, na Fashionnova.com dokonce 14 039. Sortiment se navíc neustále obměňuje, ostatně od toho dostala „rychlá móda“ své jméno. Rychle vyrobit, rychle rozvézt do obchodů, rychle prodat. 

Nebo také neprodat. Ačkoli mají obchody spoustu zákazníků, kteří v nich pravidelně nakupují, nikdy se neprodá všechno. Módní cyklus je vždy o několik kroků napřed a designérské kousky, prezentované na jaře pro kolekci podzim/zima téhož roku, jsou v továrnách řetězců okopírovány a vyrobeny za pár týdnů a vrženy do obchodů. Jeden trend vyklidí pole druhému dřív, než se originály vůbec dostanou na trh.

Přibývá akcí, které mají jednoduchý cíl: udržet každý kus oblečení co nejdéle v oběhu.

Zbytky, co se neudají, se pak musejí zlikvidovat, a protože jsou většinou nerecyklovatelné a ne všechno se dá přeprodat nebo věnovat na charitu, končí ve spalovně nebo na skládkách.

To, co se prodá, ovšem nečeká o moc lepší osud. Možná máte doma tričko z řetězce, které vám slouží už pátým rokem a ještě nějakou dobu bude, ale podle statistik je takových kousků pomálu. V Česku předloni skončilo v komunálním odpadu cca 140 000 tun textilu, z toho necelá polovina šla na skládky.

Další tisíce – podle optimistických odhadů snad i desetitisíce – tun odevzdáváme na recyklaci. Hromady oblečení, které se válí nevyužité v našich šatnících, nikdo nespočítá.

Příliš vysoká cena

Současný styl výroby a spotřeby oblečení je udržitelný pouze za předpokladu, že už lidstvo vyhlíží novou planetu k nastěhování. Na výrobu každého kusu oděvu se spotřebuje obrovské množství zdrojů – vody, pesticidů, barviv, lidské práce, elektřiny, pohonných hmot. Oděvní průmysl je aktuálně pátým největším znečišťovatelem vůbec.

Desetina procenta

Určitě jste natrefili na výzvy řetězců, abyste recyklovali staré oblečení. Za to, že přinesete obnošený kus jakékoliv značky, získáte voucher na útratu za nový.

Navzdory dobře znějícím proklamacím například řetězec H&M přiznal, že z celkového objemu recyklovaného oblečení dostane nový život pouze 0,1 %.  

Dlouhodobě a někdy i nevratně se ničí půda, řeky, moře i vzduch. Suroviny, materiál i hotové výrobky se neustále převážejí, a když dospějí na konec své pouti, dost často si je ani nikdo nekoupí. Ke zbytečné zátěži se tak přidají náklady na likvidaci a obláček špinavého kouře ze spalovny.

Je možné si s lehkým srdcem koupit další nové tričko, pokud víme, že na jeho výrobu padly tisíce litrů vody a prošlo unavenýma rukama mizerně placených dělnic v horkém a nedýchatelném prostředí továrny někde v Dháce? Pro některé konzumenty už nikoliv. Přibývá aktivistických hnutí a projektů, které upozorňují na nevýhody fast fashion, a akcí, které mají jednoduchý cíl: udržet každý kus oblečení co nejdéle v oběhu.

Možná i vy jste se zamysleli nad tím, že byste zkusili vystoupit ze spotřebního kolotoče. Jenže existuje řada faktorů, které hrají proti. „Slow“ fashion bývá na poměry běžného českého zákazníka drahá, obchody s udržitelnou módou nenajdete na každém rohu, takže se zvyšuje časová investice věnovaná nalezení ideálního kusu. Navzdory dobrým úmyslům pak zákazník často volí cestu nejmenšího odporu, zvlášť neví-li, jaké má alternativy.

Módě se ve velkém stylu podívá na zoubek magazín Finmag v novém čísle. Na stáncích už tenhle čtvrtek.

Pavel Jégl píše o oděvním průmyslu v éře globalizace a digitalizace, o módě rychlé a pomalé, Ada Bartlová o Karlu Lagerfeldovi, Michal Kašpárek o historických zlomech v módě, Jiří Hovorka o pádu a vzestupu českého oděvnictví, Gabriel Pleska představí knihu o vlasech a Monika Veselíková českou módní firmu, která pomáhá v Nepálu.

Chci Finmag

Staré může být nové

Vedle nakupování v obchodech, které mají ve štítu udržitelný přístup, lze vyzkoušet kombinaci dalších přístupů. Některé jsou chronicky známé, jiné méně, jiné možná na první pohled nebudí důvěru.  

Secondhandy 

V lecčems problematické, zato osvědčené a všudypřítomné. Obchody s oblečením z druhé ruky zažívají novou vlnu popularity a najdete je prakticky všude. Ačkoli ekologická stopa secondhandového oblečení není úplně čistá – ne všechno je z místních zdrojů, hodně zboží se dováží z jiných zemí –, pořád platí, že nákupem oddálíte cestu zakoupeného kusu na skládku a ušetříte, aspoň hypoteticky, zdroje, které by se vyčerpaly na výrobu něčeho nového.

Jistou potíž představuje fakt, že část nabídky těchto obchodů už se jinam než na skládku nehodí: jsou vytahané, ožmolkované, nemoderní nebo z ošklivého materiálu. Najít výjimečný kus v obyčejném sekáči je dnes už prakticky nemožné. Řešením je navštěvovat výběrové secondhandy, do kterých majitelé vybírají jen lepší, stylové kusy (například brněnská Retrokomnata, pražské Scoro Coco, Bohemian Retro, Crashlily). 

Bleší trhy 

Pamatuji si je už z dětství. Výběr v obchodech byl socialisticky omezený, a tak se všelijak přeprodávalo, měnilo a přešívalo. O ekologii tehdy ještě nešlo. Jedním z moderních příkladů je Hadrárna, pravidelný brněnský blešák s oblečením, který už načíná sedmý rok své existence.

„Hadrárnu jsem původně vymyslela prostě proto, že jsem měla doma hromady oblečení a chtěla jsem ho poslat dál,“ říká Michaela Lysková, zakladatelka a provozovatelka akce. „Postupně jsem se ale od ‚chci se zbavit oblečení‘ dostala k ‚něco pošlu dál, něco si zase koupím, a tím trochu zpomalím ten cyklus‘. Zároveň Hadrárna přitahuje i lidi, kteří o problémech spojených s fast fashion ani nevěděli, a tady se nad ní třeba poprvé zamyslí.“

Podobných akcí se pořádá celá řada, od velkého pražského Jarmarku čtenářek OnaDnes, který má sponzory a slavné tváře, po různé bazárky v malých městech.

Výměnné akce 

Jedním z novějších způsobů recyklace, kde se neprodává ani nenakupuje, jsou výměnné neboli swap akce. Účastníci dají své oblečení na jednu hromadu a každý si vybere, co se mu líbí. Brněnská Swap Party, kterou pořádá Romana Tomášková z týmu české Fashion Revolution, je teprve v začátcích, ale organizace je pečlivá.

„Oblečení a doplňky, které návštěvníci přinesou, přebereme, roztřídíme podle druhu a rozvěsíme na štendry. Každý si pak vybírá podle pravidla ‚kolik přinesu, tolik odnesu‘, ale nevyžadujeme to striktně. Co se nerozebere, předáváme do charitních obchodů, v případně poškozených kusů rovnou na recyklaci.“

Výměnný bazar samozřejmě funguje jen tehdy, když lidé nosí přiměřeně dobré oblečení v nositelném stavu. „Snažím se účastníky naučit, aby přemýšleli nad tím, co kupují a posílají dál. Je to dovednost, která se hodí, ať už nakupujete kdekoli,“ dodává Romana. Je to i v souladu s hlavní myšlenkou Fashion Revolution, která se zaměřuje především na vzdělávání zákazníků a pořádá mnoho dalších akcí na toto téma.

Internetové bazary

Kdo raději vybírá u počítače, pro toho je tu slavný Vinted, dříve Votočvohoz – inzertní server určený čistě pro oblečení. Dá se tu rychle vyhledávat podle velikostí či barev a obchod nebo výměna probíhá přímo mezi uživatelkami. Největší výhodou je nepochybně velikost. Vinted v Česku nemá konkurenci, tím pádem jsou tam tak nějak všichni a výsledkem je opravdu velká a pestrá nabídka. 

Vlastní ruce

Když umíte šít, nemusíte nakupovat vůbec žádné oblečení: ani nové, ani použité. Není to sice pro každého, ale zájem o šití v poslední době zase stoupá, a proto přibývá i kurzů, od víkendových po dlouhodobé. Ty dlouhodobé pořádá např. pražský Institut módní tvorby, který zájemce naučí úplně všechno, od základů šití až po management módní značky.

Také látky na šití je možné koupit ohleduplně: mohou to být bio materiály (např. obchod Amwa), látky vyrobené v Česku nebo tzv. deadstock, přebytky z výroby, které by se jinak zlikvidovaly. Deadstock najdete prakticky v každém obchodě s látkami: majitelé pro něj obvykle jezdí do velkoobchodů, které přebytky vykupují a prodávají dál. Někteří se však na tento zdroj materiálu přímo specializují, jako například nedávno vzniklý pražský obchod Textile Mountain.

Co nekoupíš, to nemáš 

Hlodá vám v hlavě myšlenka, že i svědomité nakupování je pořád nakupování, a pokud budeme nosit ze sekáčů tašky oblečení, které po pár měsících zase vyhodíme, vyřeší se jen půlka problému?

Když jsem zpovídala Michaelu Lyskovou, na konci rozhovoru se podělila o zajímavý postřeh: „Za ty roky na Hadrárně si člověk všimne jedné docela děsivé věci. Totiž že skříně přecpané oblečením, které nepotřebujeme a ani nechceme, máme úplně všichni. Na akci se vejde cca 25–30 prodejců a místa jsou někdy zabraná během několika hodin. Na další desítky lidí se nedostane. A přitom podstatnou část toho oblečení, které nechceme, nemá nikdo z nás šanci prodat, protože jsme na tom všichni úplně stejně.“

Podobnou myšlenku vyslovila i Romana Tomášková: „Docela mě baví reakce lidí, kteří přijdou a řeknou, ježíš, tady je hrozně moc oblečení – jak to najednou vidí, tak je trkne, kolik toho ve svých skříních křečkujeme.“

Není divu, že někteří lidé volí radikální řešení – nekupovat vůbec nic. Zredukují šatník jen na to, co opravdu pravidelně nosí, a nepřidávají nic nového, jen nahrazují to, co už je zničené, pokud možno z udržitelných zdrojů.

Jestli vás takový zásadní krok láká, ale máte obavy, jestli to dáte, zkuste časově omezenou variantu, třeba tři měsíce. Takový nevinný pokus často ukáže, jak moc jsme zvyklí kupovat si hadříky jen tak „pro radost“, což je v měřítku, v jakém se to děje, v podstatě příčinou celé neutěšené situace.

Sama jsem si za poslední půlrok koupila jedny nové šaty, které jsem celou zimu intenzivně nosila. Není to proto, že bych si stanovila maximální počet kusů, který si smím koupit, ale protože se řídím několika jednoduchými pravidly:

Kupuj jen to, co potřebuješ a nemůžeš to získat úpravou něčeho, co už máš.

(Už jen tímhle se dostanete na pár kousků za rok.)

Kup jen to, co je z kvalitního materiálu a dobře ušité.

(Právě jsme diskvalifikovali 99 % fast fashion zboží.)

Kup jen to, co ti střihem, barvou i stylem přesně sedí. Žádné kompromisy.

(Teď už toho moc nezůstalo ani ze zbylého procenta.)

 Zkusíte to taky?

Ada Bartlová

Překladatelka a spisovatelka se zájmem o módu, kosmetiku a životní styl vůbec. Založila blog Módní peklo a je autorkou knihy Vše, co jste chtěli vědět o módě. Zásadně... Další články.

Celkem 6 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Ivana | 8. 4. 2019 | 17:57

Tak s tímhle nemám problém. Partner měl, chtěl mi "dělat" radost. Trvalo dlouho než si zvykl, že prostě nakupuju (nové) oblečení, jen když potřebuju. Ale i tak mám skříně plné :-(. Nerada se s oblečením loučím a jako "dělnice" potřebuji i pracovní oblečení, takže jsou kousky, které mám i 5 let! Tak asi tak...

+31

Naše další projekty

Peníze

Horší než penzijní připojištění. Proč většina lidí v nových fondech nevydělává?

Mají nejnižší výnos, ale je o ně největší zájem. V konzervativních penzijních fondech jsou přibližně tři pětiny všech peněz uložených do...

Peníze

Očkování proti spalničkám: Dorazila monovakcína, přispějí už všechny pojišťovny

S epidemií bojuje celá Evropa. Zájem o očkování v Česku roste, takzvaná trojvakcína rychle zmizela z trhu.

Finmag

Mít balanc v hlavě

Dva stromy a mezi nimi lajna, popruh, na kterém právě někdo balancuje a snaží se přejít z jedné strany na druhou. Už jste to asi na procházce...

Finmag

Trumpova zeď proti mercedesům

Nespoléhejte na to, že Donald Trump se vyřádí v celní válce proti Číně. Evropa je druhá na řadě.