Synovi jsem nemohla před spaním šeptat, že ho mám ráda, říká tlumočnice do znakového jazyka

Agáta Čermáková byla zvyklá mluvit nejen mimikou, ale celým tělem. Kromě ní a její sestry byli v rodině všichni neslyšící. Sestra se navíc brzy odstěhovala, na Agátě tedy bylo vyřizovat všemožné úřední úkony nebo například ještě během dospívání tlumočit přátelům na svatbě. „Moje dospívání proto bylo rychlé,“ říká v rozhovoru, který si můžete přečíst na webu Heroine.cz.

Za komunismu se znakování zakazovalo, v posledních letech se konečně přijímá, že se nejedná jen o variantu mluveného jazyka, ale o jazyk vlastní. Je důležité to vědět, pokud chceme k neslyšícími efektivně komunikovat.

„Ve znakovém jazyce neexistuje skloňování ani časování jako ve slovenském jazyce. Co bylo, ukážu za sebou za hlavou. Co bude, ukážu před sebou a to, co je teď, ukážu těsně před tělem. Znaky vám oznamuji: „Já“ „tady“ „teď“ „sedět“ a znaky se vás zeptám: „Ty“ „děláš“ „co?“ – „Ty“ „psát?“ – „Proč?“ Nezeptám se vás: „Proč si píšete poznámky?“

Toto specifické vyjadřování se promítá také do určité přímosti ve vyjadřování, která může slyšícího překvapit. „Neslyšící lidé jsou velmi upřímní a přímí. Často nevědí nebo si neuvědomují, že je nějaké téma pro většinovou společnost citlivé. Klidně se vás přímo zeptají.“

Mezi neslyšícími si našla i partnera, se kterým má neslyšícího syna. Jeho se od malička snaží vzdělávat tak, aby byl i se znakovým jazykem samostatným. Jsou ale okamžiky, které zcela nahradit nejdou. „Když večer uspáváte neslyšící dítě a máte u toho zhasnuté světlo, nemůžete mu říct něco hezkého do ouška, vykládat mu, že ho milujete, vyprávět mu pohádky nebo zpívat ukolébavku. K tomu, aby mě můj malý synsl slyšel, muselo být světlo a muselo být mezi námi aspoň padesát centimetrů, abych mohla znakovat. A už se vytvořila bariéra. Totéž se v podstatě týká i partnerského vztahu. Ani manželovi nemůžu potmě říct, jak ho miluju." Celý rozhovor si můžete přečíst na webu Heroine.cz.