Neslyšícímu synovi jsem při uspávání nemohla šeptat do ouška, že ho miluju, říká tlumočnice do znakového jazyka
Tlumočnice do znakového jazyka Agáta Čermáková jako dítě vyrůstala s neslyšícími rodiči, a na veřejnosti se proto často dostávala do nepříjemných situací. „Pamatuji si, jak mi máma venku na ulici a v autobuse mnohokrát položila svoji ruku na mou. Znamenalo to: teď neznakuj, protože se na nás lidé dívají.“
Oba vaši rodiče jsou neslyšící, vy slyšíte. Jaké máte vzpomínky na dětství v rodině, ve které se nemluví?
Moje o osm roků starší sestra Ľubka a já slyšíme. Rodiče na nás od narození hovořili znakovým jazykem – učily jsme se s nimi hovořit rukama a poslouchat očima. Proto považujeme znakový jazyk za svůj mateřský.
Otec se jako neslyšící narodil a svoje znevýhodnění bral jako něco daného. Nikdy si nestěžoval. Moje máma o sluch přišla za druhé světové války, když onemocněla zánětem mozkových blan. Protože tehdy nebyla dostupná odpovídající lékařská péče, trvale jí to poškodilo sluchové nervy. Bylo jí tehdy asi pět let a stihla se jí už vytvořit takzvaná sluchová paměť. Celý život nám říkala, že si pamatuje, jak jí máma zpívala a učila ji říkanky. Možná i proto ji fascinoval zpěv Petra Dvorského a Karla Gotta. Vždycky se mě ptala, který z nich zpívá krásněji.
Znakují všichni neslyšící?
Lidí se sluchovým znevýhodněním na Slovensku není málo a je třeba rozlišovat, zda jsou neslyšící nebo znakující – je tam rozdíl. Znakující lidé používají znakový jazyk. Je to jejich běžný jazyk. U někoho, jako například u mě, jde o jeho mateřský jazyk, který si dokonce můžu zapsat při sčítání lidu.
