Feministky už nosí i růžovou. Pomohla tomu Karley Sciortino

9 813 | Jana Patočková | 20. 1. 2020 | Popkultura

Feministka už dnes není jen stereotyp staré panny, která nenávidí muže, nemaluje se a chodí v neforemných hadrech. Feministky taky nosí růžové minisukně a sdílením vlastních životních zkušenosti ukazují, že být otevřeně sexuální je v pořádku. O sexu píšou, mluví a točí seriály.

Ještě předtím, než začala rapperka Cardi B z předních příček světových hitparád vyprávět příběh o tom, jak přišla ke štěstí a slávě tancem u tyče, a dokonce i předtím, než Lena Dunham seznámila svět s frustrovanými mileniálkami, pro které je sexualita přirozenou součástí jejich osobnosti, tu byla blogerka Karley Sciortino.

Chodila jsem na církevní základku, a jak se dělají děti jsem se dozvěděla ve druhé třídě díky knize Petr, Ida a miminko. V Bravíčku jsem se dočetla, že je něco jako petting a sex může mít i jiný účel než plození dětí. A že si holky mohou sex užít, mi ukázal Sex ve městě. Jenže mezi teenagerkou z Prahy a partou dobře situovaných lovkyň kravaťáků z Manhattanu byl prostě rozdíl. Mohla jsem sice vzhlížet ke Carrie Bradshaw, která na mě blikala z obrazovky ve zhasnutém obýváku panelákového bytu, ale i přes zdánlivou blízkost a ženské „napojení“ mi nikdo nemohl být vzdálenější. A pak se objevila Karley Sciortino.

Ze sebereflexí z holčičích pokojíčků se stal fenomén. Nové hrdinky jsou komplexní postavy, které nemusíme mít rádi, ale i přesto je budeme chtít poslouchat nebo číst.

„Klíčem je vypadat hot, rozhodně ne trashy. Mezi tím je dost tenká hranice,“ směje se Sciortino do kamery make-up tutorialu na youtubovém kanálu amerického Vogue a na rozdíl od profesionálních beauty bloggerek nanese a rozmaže korektor kolem očí podobně, jako já každé ráno v koupelně. Když vytáhne z neceséru bronzer v průsvitném obalu, je vidět skoro vypoužívaný produkt, který párkrát spadl na zem a rozbil se. Působí dojmem normální holky s pudrem za stovku, která pravděpodobně může stejně jako na Manhattanu bydlet vedle vás na Vinohradech nebo v Brně-střed. S touhle Carrie Bradshaw se jde ztotožnit. Ale jak se z holky, která bydlela ve squatu a na plný úvazek se věnovala večírkům a sexu, stala sloupkařka etablovaného módního časopisu?

Ze squatu do módní bible

Karley Sciortino se narodila před 34 lety do konzervativního zázemí katolické rodiny v malém městě ve státě New York. „Byly dvě možnosti, jak tohle mohlo dopadnout. Buď následovat zaběhnutý model represe a studu, který kolem sexuality panoval, nebo ten stud použít jako nástroj a stát se tak trochu maniačkou,“ glosuje svou životní dráhu Sciortino v rozhovoru pro The Guardian. Je už asi jasné, že zvolila druhou variantu. Odstěhovala se do Londýna a v roce 2007 začala psát blog Slutever. Ze začátku šlo o deník, který zaznamenával neuvěřitelné historky ze squatterského spolubydlení, kde byl sex a psaní o něm nástrojem rebelie.

„Psala jsem o tom, jak jsem neměla peníze, nonstop pařila, a o náhodných lidech, se kterými jsem spala. Bylo nás tam tehdy asi dvanáct, ale střídalo se to. Feťáci, umělci, kteří netvořili žádné umění, batůžkáři. Mohla jsem přijít domů a v obýváku narazit na partu naháčů na DMT v zajetí nějakého tantrického rituálu. Nebo ráno vstát a v kuchyni se srazit s rumunskou rodinou bez domova, která si zrovna pekla chleba. Obojí se fakt stalo,“ popisuje Sciortino svůj deníček squatterky, který se začal postupně víc zaměřovat na sex a New Yorker ho nazval kronikou sexuálního experimentování. Ze Slutever se stala platforma, kde dnes najdeme eseje, fejetony i tipy na filmy a literaturu reflektující převážně ženskou sexualitu v nejrůznějších podobách.

„Sex blog v pravém smyslu slova se ze Slutever stal přirozeně v roce 2010. Začala jsem se zajímat o BDSM kulturu, sexuální práci, gender studies, alternativní formy vztahů, feminismus, orgie. Začala jsem dělat rozhovory s pornohvězdami a eskortkami. Jak jsem stárla, začala mě sexualita přitahovat víc do hloubky. Ze Slutever je dnes platforma, kde se lidé můžou zapojit do otevřené, progresivní, upřímné a taky vtipné debaty o sexu a vztazích. Místo, kde je přijímáno i okrajové sexuální chování. Slutever už nepřipravuji sama, mám přispěvatele z řad výzkumníků sexuality, studentů queer kinematografie a dalších. Na druhou stranu je mé psaní ve své podstatě pořád stejné. Osobní, o sexu a vztazích a mých snahách totálně si nepodělat život,“ říká Sciortino v rozhovoru pro magazín Metal.

Holky a sex

Z hloubání „jak si nepodělat život“ se stal leitmotiv mnoha dalších autorek, které začaly být víc vidět v době, kdy Sciortino sklízela první úspěchy se svým blogem. Asi nejznámějším mainstreamovým dílem z této éry je seriál Girls (2012–2017), který široké veřejnosti představil archetyp mileniálek, která se utápějí ve vztahových depresích a snaží se najít svoje místo ve světě. Režisérka, herečka a scenáristka Lena Dunham ho vytvořila s dosud nevídanou autenticitou jazyka a svéhlavosti, která neopomíjí sexualitu ve vší bezprostřednosti. Její dílo bývá často kritizováno pro jednostranné zobrazování reality, nedostatečné zastoupení menšin a zobrazování syrového sexu a nahoty. Hlavní ale je, že Dunham stvořila hrdinku, která začala žít vlastním životem a i přes její nesnesitelnost a privilegovanost se s ní zároveň dalo velmi dobře ztotožnit.

Inspirace

Mezi svými inspiračními zdroji Sciortino uvádí například americkou esejistku a sociální kritičku Camille Paglia, která analyzuje populární kulturu, literaturu a uměnía proslula kritikou amerického feminismu. Další z citovaných ikon je americká novinářka a scénáristka Nora Ephron, která napsala scénář ke kultovním romantickým filmům Když Harry potkal Sally (1989), Samotář v Seattlu (1993) nebo Láska přes internet (1998); poslední dva také režírovala. Jako inspiraci pro blog Slutever zmiňuje Sciortino soubor krátkých příběhů Bad Behavior esejistky a novinářky Mary Gaitskill.

Ze sebereflexí z holčičích pokojíčků se stal fenomén, který podobně privilegovaným ženám a dívkám přinesl hrdinky jako Frances z knihy Rozhovory s přáteli irské spisovatelky Sally Rooney nebo seriálovou potvoru Fleabag v podání Phoebe Waller-Bridge. Jsou to komplexní postavy, které nemusíme mít rádi, ale i přesto je budeme chtít poslouchat nebo číst. Sciortino nám ale dala trochu jiný typ hrdinky – stvořila necenzurovaný portrét sebe samé a byla jednou z prvních, kterým autenticita přinesla ovoce a která otevřela dveře dalším – novinářkám, umělkyním, instagramerkám, youtuberkám. Na rozdíl od Dunham a jejích prototypních mileniálek je Sciortino sebevědomější a přístupnější, ovšem o nic méně komplexní.

Po úspěchu blogu Slutever se Sciortino pustila i do dalších projektů. Začala spolupracovat s magazínem Vice, kterému se v nultých letech dařilo oživovat tradici gonzo žurnalistiky. Pomohla tak vyšlapat cestičku dalším autorkám a etablovat tematiku sexuality jako hodnotný materiál, který se dá uchopit jinak, než jak jsme jej znali ze stránek ženských časopisů, ale na druhou stranu bez zatížení vědeckého textu, který nepřekročí hranice odborného periodika. Pod hlavičkou Vice Sciortino stále točí krátké dokumenty, ve kterých zkoumá nejrůznější fenomény spojené se sexem a intimitou – od bizarních japonských barů, kde obsluhují polonazí muži nebo jsou dekorovaní dildy, přes sex s lékařskou asistencí až po mormonské porno (ano, tenhle žánr skutečně existuje).

Jeden z klíčů jejího úspěchu v roli dokumentaristky, která prochází zákruty lidské sexuality od fascinace silikonovými pannami až po bordel, kde se dívky pro potěšení zákazníků převlékají za kočičky, je její lidskost, přístupnost a otevřenost. Se zpovídanými o jejich zálibách mluví jako zvědavá, uklidňující kamarádka a důvěrnice, a proto ani osobnější otázky nepůsobí nepřirozeně. V roli moderátorky a dokumentaristky nesoudí ani nechce prvoplánově šokovat. Jako svébytná antropoložka objevuje lidskou fantazii a zkouší věci na vlastní kůži, takže v komfortní zóně se rázem ocitají všichni a hranice mezi zpovídanými, zpovědnicí a divákem se stírá.

Svět patří courám

„Coura je skvělý slovo. Už jen jeho zvuk. Ostrý, čistý, jasný. Máme štěstí, že coura je tak hezké slovo, protože je docela pravděpodobné, že snad každá žena byla nazvaná aspoň jednou za svůj život právě courou,“ začíná  Sciortino svou knižní autobiografii Slutever z roku 2018. Popisuje v ní, že i přes to, že dvojí metr se v oblasti sexu pomalu začíná opouštět, je pořád jistým tabu být ženou, která je otevřeně sexuální a navíc o tom mluví bez viktoriánského moralistního uzardění. Sciortino se rozhodla redefinovat slovo coura, které pro ni představuje někoho, kdo hledá silné zážitky skrze sex a nestydí se za to.

Když si celá generace něco přeje, vesmír to zkusí splnit. A trochu to vypadá, jako by pro všechny holky, které stejně jako já na začátku milénia koukaly na Sex ve městě, stvořil opravdovou Carrie Bradshaw z masa a kostí.

Její autobiografie představuje typ radikální hédonistky v růžových latexových minišatech, která poznává svět skrze sex, lásku, mezilidské vztahy, otevřené vztahy, bisexualitu, BDSM, rozchody, orgie a sexuální působení všehomíra. Nebojí se být sebeironická a obratná glosátorka, která je otevřená až na dřeň – v knize poprvé veřejně přiznala, že se dlouho živila jako milenka nebo domina bohatých starších mužů. Legrační sexuální historky odžité na vlastní kůži střídá s intimními pasážemi, ve kterých se snaží rozklíčovat, co vlastně sex je. Na pozadí milostných eskapád rozvíjí hlubší úvahy, třeba o svém seznámení s milenkou Alicí, díky které na prahu třicítky poznala sex z úplně jiné perspektivy. Její přirozená zvídavost se snoubí se znalostmi podloženými četbou feministických ikon. Někdy s nimi souhlasí, jindy polemizuje, často v popkultuře i akademické sféře hledá odpovědi, aby našla spíš další otázky a jiné úhly pohledu.

Sciortino často zaujímá postoj, který současnému feministickému mainstreamu nemusí konvenovat. Tvrdí, že politika identit a nekonečná touha být vším permanentně urážená ženám často znemožňuje vést důležité debaty. „Nevěřím na narativ ženy jako sexuálně křehkého objektu. Myslím, že automatický předpoklad, že muži jsou predátoři a ženy oběti, vyvolává zbytečný zmatek. Muže je třeba vzdělávat ohledně veškerých otázek konsenzu, ale nemůžeme to označit za čistě mužský problém. Musíme mít na paměti i ženskou sexuální odpovědnost a možnosti, jak by se ženy měly a mohly samy chránit,“ říká. Ve svých textech popisuje muže způsobem, který narušuje typické vnímání a prezentaci maskulinity. Ukazuje, že i muži můžou být emotivní, citliví a toužící. I v těch nejbizarnějších historkách drží úroveň citlivosti.

V rozhovoru pro The Guardian i ve své biografii Sciortino zmiňuje, že se její matka obávala, že jednou bude hořce litovat toho, že napsala a zveřejnila všechno o „orgiích, které provozovala ve svých dvaceti“. Ona to ale odmítá s tím, že promiskuita není něco, z čeho zákonitě vyrostete nebo co je podmíněno sebelítostí. „V jednom z prvních rozhovorů, které jsem o svém blogu dala, se mě zeptali, jestli se považuji za feministku a mně došlo, že o tom vlastně nic moc nevím. Lidé mi často říkali, že moje psaní je hodně feministické, tak jsem si řekla, že bych se měla asi podívat na Wikipedii, co to vlastně ten feminismus znamená,“ říká v rozhovoru.

Něco si přej

Když si celá generace něco přeje, vesmír to zkusí splnit. A trochu to vypadá, jako by pro všechny holky, které stejně jako já na začátku milénia koukaly na Sex ve městě, stvořil opravdovou Carrie Bradshaw z masa a kostí. Tak skutečnou, že na rozdíl od té fiktivní ji každou chvíli nechcete seřvat za rozmazlenost. Carrie mileniálek vyrostla spolu se mnou, a když se dnes podívám na Slutever, je jasné, že se Sciortino dopracovala dál než jen ke studiu feminismu na Wikipedii.  

Nebylo to zadarmo a svou cestu k úspěchu si musela vyrvat z hlubin newyorského boho-chic-kapitalismu metodou cukru a biče. Karley Sciortino je pro mě prototyp mileniálky, která své východisko z generační deprese našla skrz trnitou cestu sexu a jeho více či méně naivní reflexe. Díky ní jsem konečně pochopila, že se nemusím stydět a litovat opilého sexu na mysliveckém bálu nebo se cítit provinile za to, že se s někým vyspím na prvním rande. Přišla jako na zavolanou v době, kdy bylo na čase obrátit zažité stereotypy. Ostatně, jak glosuje komička Ali Wong, „to, že vám holka dá na první schůzce, neznamená, že si neváží sama sebe, ale dost pravděpodobně si spíš neváží vás.“ Díky, Karley, a snad ti to tvá maminka odpustí.

Autorem titulní fotografie pro časopis Riposte je Ryan Lowry.

Jana Patočková

Vystudovala teorii módy na univerzitě La Sapienza. Psala mimo jiné pro Vice, Glanc, Respekt a ČRo Radio Wave. Copywriterka. Spoluzakladatelka blogu Vývařovna.com,... Další články.

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze

Nakoukněte do časopisu Heroine

Naše další projekty

Peníze

Dlužníci si polepší, nezabavitelná částka roste. Exekuce očima expertů

Stát chce pomoct dlužníkům navýšením nezabavitelného minima. Pomůže to dlužníkům? A věřitelům? Ptáme se exekutora, v neziskovkách i politiků.

Peníze

Jak investují dolaroví milionáři. Přítel na telefonu

Navzdory předsudkům investují dolaroví milionáři převážně opatrně. Od svých finančních poradců nečekají nejvyšší možné výnosy, ale spolehlivou...

Finmag

Překvapivé stavby: Rekonstrukce historické budovy Národního muzea

Zvenku ten dům známe všichni. A kdo byl uvnitř? A kdo už tam byl po rekonstrukci? Aneb jak praví chlapík z geniálního kresleného vtipu Michala...

Finmag

Americe by slušela sociální demokracie, ne Sandersův socialismus

Demokratický socialismus je politický směr, který věří na to, že továrny budou vlastnit dělníci, ovšem na rozdíl od Sovětského svazu bude...